| Viktor Kolář - Hlubší vrstvy Ostravy |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.90/2011, str. 18 |
Půl století pracuje Viktor Kolář na fotografickém eseji o proměnách industriálního města a světa. Kolářův skvělý soubor Ostrava můžeme zařadit do dějin fotografie hned vedle klasických děl, jako jsou třeba Koudelkovy Exily a Američané od Roberta Franka.
|
|
|
Ostrava vypadá z věže Nové radnice vlastně docela hezky. Domy se zdají být opravené, ulice uklizené, drsnou industriální minulost připomínají hlavně železárny a těžní věže na horizontu. Těžký průmysl město jakoby obkličuje, z komínů se ještě kouří, ale už ne tolik. S fotografem Viktorem Kolářem jsme vyjeli na radniční věž, abychom Ostravu viděli trochu z nadhledu a ve větším celku. Kromě pěti let v emigraci v Kanadě tu prožil Kolář celý svůj život. Jako fotograf našel v temném srdci industriální pustiny své životní téma: „Ostrava představuje nevyčerpatelný materiál. Její odlišnost neučesali ani bolševici, ani moderní konzumní časy. Stále tady objevuji něco nového.“
Tváře v proudu času
Kolář označuje sám sebe jako fotografa změny, který „jde těmi časy“. Fotografovat začal v padesátých letech, první výstavu měl v roce 1964 a ze začátku šedesátých let také pocházejí nejstarší fotografie z jeho ostravského cyklu. Ještě na nich vidíme poslední stopy tradičního světa – lidé na nich pasou krávy nebo husy, sedí na lavičce na kopečku u kostelíka, ale důlní věže a výsypky hlušiny jsou už za humny a brzy jejich domky a zahrady pohltí.
Kolář často pracuje s kontrastem, někdy až brutálním. Člověk bývá na jeho fotografi- ích obklopen nehostinným industriálním nebo městským prostředím, ale pořád si dělá své běžné lidské věci – krmí labuť, rozjímá nad hrobem, baví se s ostatními, popíjí pivo, nebo si coby dítě jen tak hraje. Tím vlastně dehumanizovanému prostředí vzdoruje. Nic však není černobílé, i ten industriál má nějakou estetickou kvalitu, nějaký charakter, nějakou identitu. Vtiskl se do Ostravy i tváří jejich obyvatel. Co by bez něj byli? „Drsná mentalita místních lidí byla zformována klasickým industriálním světem, který je zotročil a chtěl po nich všechnu jejich energii. Za to jim dal trochu peněz, mohli se jít ožrat. Zároveň se v kontaktu s fyzičnem odehrával nějaký zápas – nebezpečná práce formovala poctivé charaktery, solidaritu, soucit. Teď už žádné zápasy v obličejích nejsou,“ říká Kolář. Možná proto jsou lidé na jeho starších fotografiích výrazní a osobití, jako by se jim těžký život odměnil alespoň tím, že jim dal zajímavé tváře. I děti se občas tváří vážně a dospěle.
Na porevolučních fotografiích se lidské tváře příznačně ztrácejí, málokdy někomu vidíme pořádně do obličeje. Stará identita zmizela, nová ještě nevznikla. Industriální pustinu pomalu nahrazuje pustina konzumní. Lidé se pohybují jen jako stíny na parkovištích a mezi halami nákupních center. „Dřív měla třeba hospoda ve Vítkovicích ‚výběh‘ s pulty, u kterých se postávalo s pivem a povídalo. Teď jsou lidé izolovaní v tmavém členitém prostoru s pěti obrazovkami, navzájem na sebe ani nevidí. Každý je už jen za sebe a je to znát,“ lamentuje Kolář nad ztrátou tradiční pospolitosti, která byla pro Ostravu typická. Komunistický režim ji zneužil k svému prospěchu a Kolářovy fotky z normalizace ukazují tehdejší všeobecnou tupost. Ale na jeho starších záběrech z šedesátých let lidé tak osamělí a prázdní jako dnes nejsou.
|
|
 | | Ostrava, 1978 |
|
|
Ostrava volá zpátky
Po krachu Pražského jara emigroval Viktor Kolář do Kanady. Živil se různě, ve volném čase dělal to, co v Ostravě – fotil obyčejné lidi. „Ti mají ještě ve tváři nějaké emoce. Když je člověk bohatý nebo ze střední třídy, tak své emoce obvykle skrývá.“ Kolář se pozvolna etabloval na umělecké scéně. Dostával granty na fotografické projekty a měl slíbenou výstavu v New Yorku. Rýsovala se před ním kariéra slavného amerického fotografa. Přesto se po pěti letech vrátil. „Jen o fous jsem unikl vězení. Dali mi podmínku na 15 měsíců a práci na směny na nakládce v železárnách.“ Kolářovy důvody k návratu se dají pochopit. Vedle vyčerpání z rychlého uměleckého provozu to bylo především lidsky cizí prostředí, v němž „nehrál jako dítě kuličky“.
V emigraci se naučil být sám sebou a s nabytou vnitřní svobodou se mohl vrátit k svému tématu. „Rychle jsem proběhl městem a zjistil, že musím úplně zpomalit, abych pochopil, co se děje.“ Říká se, že fotografové rádi objevují nové světy, potřebují dávat očím stále novou potravu, ale pro seriózní tvorbu to úplně neplatí. Fotografování v neznámém prostředí ulpívá na povrchních bizarních zajímavostech. Metafyzická esencialita se skrývá v hlubších vrstvách, k těm se musí člověk dlouho a těžce propracovávat. Proto Kolář fotografoval každodenní život v běžných situacích, žádná atraktivní místa či události. Omezené životní možnosti za reálsocialismu paradoxně pomáhaly jeho tvůrčí koncentraci, protože kromě práce a péče o rodinu tady toho člověk jinak moc dělat nemohl. Snad jen pít. „Josef Koudelka žil ve vnějším exilu, já ve vnitřním, v principu to bylo to samé,“ srovnává Viktor Kolář svou situaci s jiným významným českým fotografem. V malé Ostravě našel svůj velký svět.
|
|
 | | Ostrava, rok 1959 |
|
|
Těžká cesta
Dlouhodobá práce na jednom tématu, v Kolářově případě téměř padesátiletá, je nesmírně obtížná a frustrující. Po určitém čase se základní situace a motivy vyčerpají a na jakékoli nové „zajiskření“ se musí trpělivě čekat. „Každý nový přírůstek je velmi náročný, těžký, ale k dobrým fotkám jiná cesta nevede.“ Kolář je trpělivý introvertní typ, který se naučil překonávat planá období: „Extroverti snadno rezignují: tady nic není, tady nic nekvete, jdu pryč... Přitom i velice průměrné focení je součástí každodenní disciplíny, pracovního rytmu. Fotografování je kontinuální proces, který se nemůže přerušovat.“ Působí jako poctivý člověk ze staré školy a stejně seriózní je i ve své tvorbě. „Když to není na vážno, tak to není vůbec...“
V časech hravé postmoderny se na klasický fotografický dokument někdy hledí jako na zastaralý, protože formálně či koncepčně už nic nového nepřináší. Mladí fotografové to celkem pochopitelně chtějí zkusit jinak než jejich předchůdci, hledají nové estetické formy. Samotný Kolář ještě nepřestal fotografovat a už někteří označují jeho tradiční přístup za „přežitý“. I kdyby to tak bylo, kvalitu Kolářovy práce to nijak nesnižuje. Jeho fotografie jsou osobité, hluboké, vypovídající, možná i pro tu celoživotní investici a empatii, které do nich vložil. Vedle zprávy o jednom konkrétním městě a jeho obyvatelích také promlouvají o existencialitě současného člověka, o jeho světě.
|
|
|
Viktor Kolář (*1941)
Po maturitě vystudoval Pedagogický institut a učil na základní škole. Fotografovat začal v roce 1954, první výstavu měl o deset let později. V letech 1968 až 1973 žil v emigraci v Kanadě, kde získal několik stipendií a vystavoval. Po návratu pracoval v Nové Huti a od roku 1975 jako kulisák v divadle. Od roku 1984 je na volné noze, fotografuje divadlo a pohlednice. V roce 1991 dostal cenu Nadace Mother Jones v San Francisku. V letech 1993 až 1994 učil na Pedagogické fakultě v Ostravě a od roku 1994 do současnosti přednáší na FAMU v Praze. Vydal šest publikací, naposled reprezentativní monografii Ostrava v nakladatelství Kant. Jeho fotografie jsou zastoupeny ve významných světových fotografických sbírkách.
|
|
|
|
Foto: © Viktor Kolář, Günter Bartoš
|
|
|
 |
obsah čísla 90 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
