| MUDr. Vladislav Hospodár: Budoucnost ortopedie: lepší materiály a genetika |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.90/2011, str. 64 |
Fotografie, již má v pracovně MUDr. Vladislav Hospodár, primář ortopedie na Rehabilitační klinice Malvazinky v Praze, jsem si všimla až po skončení rozhovoru. Na vrcholu velehory stojí muž, horolezec, jednu nohu mu nahrazuje protéza. Už jsem se nestihla zeptat na detaily. Ten dotyčný však dokázal vystoupat do míst, kam se běžný smrtelník nevyškrábe. Pomohla mu určitě silná vůle, bez dobrého ortopeda by mu ale byla k ničemu.
|
|
|
Proč jste si vybral ortopedii?
Když kluk neví, jestli má být automechanik nebo doktor, tak se z něj stane ortoped. Se svým nahlížením na svět, s tím, že jsem akční člověk, potřebuju, aby se něco dělo. Spíš než věda je pro mě důležité „dílenské zpracování“. Protože po chirurgovi zbude jizva a to, co se odehrálo pod kůží. To ho zdobí, ne tituly. Medicínu jsem vystudoval v Hradci Králové, tenkrát to byla Vojenská lékařská akademie, začínal jsem v roce 1983 a promoval v roce 1989. Pocházím z Hradce, ale medicína v rodině nikdy nebyla, tatínek pracoval jako sládek a maminka prodávala v potravinách. Vlastně nevím, kdy jsem se pro medicínu rozhodl. Vždycky jsem hodně sportoval, hrál jsem hokej, to byl můj svět.
Po promoci jste nastoupil v pražské vojenské nemocnici ve Střešovicích. Jaké to bylo?
Přišel jsem tam na dvouleté postgraduální studium v červenci 1989. Pak nastal listopad, změna režimu. Díky tomu už jsem nemusel podepsat povinnou vojenskou přísahu, podařilo se mi, že mě propustili z armády a přitom jsem mohl v nemocnici zůstat. Velice mi pomohl doktor Milan Jirásek, výborný ortoped a dlouholetý předseda Českého olympijského výboru. Pobyl jsem ve Střešovicích čtrnáct let a získal v rámci tamější traumatologie cenné zkušenosti. Zažil jsem také rozkvět této nemocnice, když se stala součástí traumaplánu velké Prahy. V rámci toho vznikl ve střešovické nemocnici osvětlený heliport na střeše budovy chirurgie, úrazy nám přiváželi jak na běžícím pásu. Operovali jsme od rána do večera. Od začátku jsem pracoval na ortopedii.
A v rámci ortopedie jste operoval cokoli?
Víceméně ano. I když dnes už je ortopedie také rozdělená na různé podobory – pediatrii, onkologii, artroskopickou sekci, páteř, váhonosné klouby. V Ústřední vojenské nemocnici jsem nepřišel do styku s dětskými pacienty, zkušenost s jejich ošetřováním nemám. Stejně tak pokud jde o tumory, onkoortopedie patří do rukou úzké skupiny specialistů.
Teď už osm let pracujete jako primář ortopedie na Malvazinkách...
Rehabilitační klinika vznikla v roce 2002, operovat jsme začali o rok později. Původně, od roku 1924, to byla nemocnice pro zaměstnance pošt. V roce 1948 se z ní stalo stěžejní zdravotnické zařízení ústředního výboru KSČ, pověstný SANOPZ. Po roce 1989 se rozpadl, v polovině 90. let tady měla Nemocnice na Homolce jen sklad.
|
|
|
Čemu tedy klinika vděčí za svou existenci?
Pak přišla skupina čtyř lékařů, kteří udělali holding, jehož součástí se klinika stala. Spolu s docentem Pavlem Kolářem, přednostou kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Motol, jsme tenkrát přišli na myšlenku, že vlastně v České republice vůbec neexistuje zařízení, kde pacienta odoperují a pak ho také hned sami zrehabilitují. I v Evropě je tento model ojedinělý. Rehabilitačních lůžek máme ovšem víc, takže rehabilitujeme pacienty nejen po operacích ortopedických, ale i neurologických, nebo po úrazech, autohaváriích. Pacienty na rehabilitaci nám posílají ze všech pražských nemocnic.
Kolik máte ve svém oddělení lékařů?
Celkem je nás devět.
Jakým chirurgickým výkonům se věnujete?
Provádíme totální endoprotézy kyčelního a kolenního kloubu, operace na periferii dolních končetin, operace ramene, lokte. Ruku tolik neděláme, ta je specifická, obrovské renomé má chirurgie ruky ve Vysokém nad Jizerou, která je na špičkové evropské úrovni. Rovněž provádíme artroskopii kolene a ramene.
Víte, pane doktore, co to znamená okovec?
Olecranon, výběžek loketní kosti. Proč se ptáte?
Před dvěma lety jsem si ho zlomila při cestování po Chile, skvěle mi ho tam operovali a pak už doma v Čechách při vyjímání drátu chirurg použil tohle krásné české slovo. Řekl, že se dnes už málo používá.
To by byla ostuda, kdybych ho neznal.
Dvacet let působíte u sportovních týmů, včetně národních. Jak jste se k péči o sportovce dostal?
Sám jsem vždycky sportoval, v Praze jsem chodil cvičit a plavat na Julisku. Tam jsem se seznámil s trenéry Jiřím Liškou a Vladimírem Orságem, kteří trénovali na Dukle házenou. Slovo dalo slovo. Skončilo to tím, že jsem byl sedm let lékařem českého reprezentačního týmu. Poznal jsem trenéra našich reprezentantů Vladimíra Habera, úžasného člověka, jednoho z nejférovějších, nejserióznějších, nejpoctivějších chlapů, jaké jsem kdy potkal. S házenkáři jsem absolvoval několik mistrovství světa a Evropy. Krásná zkušenost, navíc všichni byli takoví nadšení, snad to bylo i tím, že první roky po listopadové revoluci byly entuziastické, lidé měli k sobě blíž. Začínal jsem s házenkáři, pak jsem se staral o fotbalisty z Blšan. Poté o basketbalisty a o hokejisty. Tři roky jsem byl u „dvacítky“, u reprezentačního výběru do dvaceti let, pak dva roky s trenérem Růžičkou u A mužstva.
olesti
Co práce lékaře špičkových sportovců obnáší?
Mnoho cestování a péči o celkové zdraví manšaftu. Když se něco přihodí, je třeba to rychle vyřešit, aby mohli co nejdříve zase hrát.
Je rozumné u sportovců zkracovat klid a rehabilitaci?
Zřejmě se to dost často děje… Zejména u sportů spojených s vyššími finančními odměnami jsou sportovci značně motivovaní, aby se co nejrychleji vrátili. Ovšem – jsou dospělí. Prát se s nimi nemůžu, můžu pouze vysvětlit rizika. Načež oni řeknou, mně je teď pětadvacet, já chci teď sportovat, teď vydělávat peníze. Chci ještě pět let vydržet, následky mě nezajímají. S tímhle vědomím do toho jdou. Daleko horší než u vrcholových sportovců je to ale u juniorů. Ve věkové kategorii mezi šestnácti až devatenácti lety. Talent už se projevil, dotyčný má v zádech dva agenty a rodiče. Táta ho tlačí, kluk se v tom potácí.
Jak musí lékař národního týmu uvažovat a postupovat, aby nenarazil na potíže s antidopingovou kontrolou?
Doping je záležitost příslušného sportovce. Opakuji – je to dospělý člověk. Jestli chce riskovat, že si zničí zdraví a podvádět, je to jeho volba. Ptám se jich na rovinu: Bereš něco? Podle toho se chovám. Protože se často stává, že si sportovec sem tam něco vezme a ve finále trest dostane doktor, který o ničem nevěděl. Ale já z toho zase tak velkou starost nemám, protože sporty, u nichž jsem byl, nejsou dopingem příliš zatížené. Horší je to u sportů individuálních.
|
|
Liší se práh bolesti u sportovců?
Záleží na druhu sportu. Třeba hokejisté snesou hodně stejně jako házenkáři, ti navíc nejsou ničím chránění. Rozhodně jsou sportovci lépe připraveni na úraz, například svalově. Ale vnímání bolesti je individuální, dané geneticky.
Známe typická zranění sportovců – tenisový, golfový, oštěpařský loket, skokanské koleno… Jsou ještě nějaká další, respektive nová?
Dříve byl loket oštěpařský, dnes je četnější golfový. Ale je to stejná diagnóza: zanítí se úpon flexorové skupiny předloktí, který se upíná na pažní kost. Nejde o úraz, ale o následek chronického přetěžování. Pokud jde o úrazy, u hokejistů se to týká hlavně ramen – jde o zlomeniny klíčků, luxace, pak poranění krční páteře, obličeje. Všechno nejčastěji při nárazech na mantinel. Fotbalisté zase mívají zraněná kolena, hlezna. Úrazů nepřibylo, ale v 70. nebo 80. letech ještě nebyla tak vyspělá diagnostika, když si někdo podvrtnul kotník, dostal led a elastický obvaz. Dnes máme magnetické rezonance, CT, artroskopie. Zjistíme, že v rámci podvrtnutého kotníku je ještě utržený meniskus, utržený vaz – přední či zadní zkřížený, vnější či vnitřní postranní. Nebo vytržená chrupavka, zlomená čéška, odlomený kondyl. Najednou je tu mnohem více diagnóz. Proto dnešní šedesátníci říkají, že za jejich mládí tolik úrazů nebylo. Ale ony byly, jen je lékaři nedokázali pojmenovat. Své sehrává i obuv. Dříve hráli všichni ve stejných keckách, venku i vevnitř. Dnešní kopačky nebo halové boty jsou tak promyšlené a jejich adheze je tak výrazná, že nohu nepustí. Když kdysi sportovci uklouzli, odnesl to kotník, dnes se noha přilepí k podlaze, kotník to udrží, a proto je zase více úrazů kolena.
Změnily se nejen „kecky“, ale také materiály ve vašem oboru...
Materiály jednoznačně. A vůbec si myslím, že během mé dosavadní éry došlo k nejdramatičtějším změnám, které kdy ortopedii potkaly. Když jsem začínal s medicínou, pan doktor Jirásek dostal od svého švýcarského kolegy artroskop, na který jsme se chodili dívat jako na relikvii. Nebo vstřebatelné materiály, to byla před dvaceti lety sci-fi . Dnes dáte pacientovi šroub, ten se do roka vstřebá a zmizí. Konstrukce endoprotéz se daleko více blíží ideálu kinetiky, stejně tak princip stabilních osteosyntéz, ošetření niktrokloubních zlomenin, kde je požadavek na anatomičnost, která by měla zůstat zachovaná. Osteosyntetický materiál se profiluje podle tvaru kostí. Ortopedie udělala obrovský skok.
Máte štěstí na plodnou etapu.
Zjevně ano. Od roku 1990 to bylo mimořádně dynamické. Změnilo se i nahlížení lékařů, ortopedie je mnohem razantnější oproti předchozím konzervativním postupům.
Bude další vývoj směřovat k ještě lepším materiálům, nebo méně invazivním operacím?
Hlavně k materiálům. Méně invazivní už asi být nelze. Budoucnost je určitě také v genetice, vždyť dnes už se dá klonovat chrupavka.
|
|
|
MUDr. Vladislav Hospodár (*1965)
V roce 1989 absolvoval Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové. Od roku 1989 do roku 2002 pracoval jako ortoped v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Od roku 2003 je primářem ortopedie na Rehabilitační klinice Malvazinky. Působí také jako lékař sportovních týmů. Staral se např. o akrobatickou lyžařku Nikolu Sudovou; zúčastnil se operace fotbalisty Tomáše Rosického na londýnské klinice.
|
|
|
|
|
 |
obsah čísla 90 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
