| Viděno skrze sklo |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.90/2011, str. 36 |
| O výlučnosti skla, míře úspěchu v umění i o tom, že občas není doma nikdo, kdo by umyl okna, jsem si povídala se sklářskými výtvarníky Evou a Petrem Vlčkovými.
|
|
|
Čím sklo přitahuje výtvarníky?
Eva: Sklo jako sochařský materiál umožňuje i pohled dovnitř, jeho vnitřní prostor poskytuje další možnosti, které při tvorbě můžeme využít.
Petr: Sklo je samo o sobě výlučné a krásné, práci usnadňuje. I méně zdatný sochař může pomocí nějakých fines dosáhnout takového efektu, že všichni řeknou: „To je nádherné!“ A někdo na to i hřeší.
|
|
Vy také?
Eva: To nechám posoudit jiné.
Petr: Na to bych nespoléhal. Na své poslední výstavě jsem vedl nesmyslný rozhovor s jedním člověkem o jednoduchých tvarech mých nejnovějších prací. Jenže já k této jednoduchosti došel po dvaceti letech intenzivní tvorby.
Eva: To je normální vývoj umělce. Malíř také může dojít k abstrakci a naopak.
|
|
Petr: Tvoříte rok, dva, tři každý den, najednou vás začnou zajímat určité podněty, které nezaručují okamžitý úspěch. Snažíte se dělat věci blízké vašemu naturelu, ale přitom se svým naturelem nemusíte vždy souhlasit. Vlastní dílo se vám ani nemusí líbit! Do jisté míry je ten proces trýznivý a taky frustrující. V ateliéru vyrobíte v osamění sochu, o které jste přesvědčen, že vás někam posune, a on si jí třeba nikdo ani nevšimne. Vytvoříte další věc, o které víte, že jste nad ní ani moc nepřemýšlel, a lidé jsou z ní nadšení.
Jak se vlastně měří úspěch v umění? Dobrým pocitem umělce? Cenou díla?
Petr: Pozor, v autorském zákoně stojí, že umění je činnost, která primárně nesměřuje k vytvoření zisku.
Eva: Pouze úspěch bych od umění nikdy neočekávala. Zpočátku jsem považovala za úžasné, že jsem vůbec mohla studovat UMPRUM. Bylo by samozřejmě fajn, kdybych měla zajímavé zakázky, například v architektuře. Chtěla bych třeba zjistit, zda jsem schopná zrealizovat nějaký zajímavý prostor. Samotná tvorba ale pro mě zůstává vrcholem.
Tvoříte spolu?
Petr: Kdepak, každý máme svůj prostor. Pomáháme si pouze při výrobě forem.
Eva: U velkých forem musíme přiložit ruku k dílu oba dva. Jsou to často hektolitry sádry a hodiny práce.
Petr: Je to taková „práce všeho druhu“. Připadá mi to hodno posměchu.
Eva: To si nemyslím. Není vůbec na škodu udělat všechno od začátku do konce i se zaprášeným obličejem. Akorát by bylo dobré to tak nedělat úplně pořád.
Do práce si ale aspoň někdy mluvíte?
Petr: Když přijdu k manželce, připadá mi, jako by pokaždé pracovala na jiném díle, tak rychle se jí pod rukama proměňuje. Nedokáže v pravý čas zastavit proces tvorby. Jako malíř, jenž vrství barvy do síly dvou centimetrů... V určitém okamžiku ale musíte dokázat říct si dost.
Eva: Začínám s přesnou představou, dám se do díla – a najednou to nejde. Není mi jasné, co by kam mělo zapadat, mám pochybnosti. Musím si projít určitou katarzí, abych se utvrdila v kvalitě díla.
Petr: Já zachraňuji její práce před zničením. Když byla v jiném stavu, dělala spíš menší věci. Občas jsem její skicy tajně zaformoval a utavil. Nejprve se zlobila, dokonce mi vyčetla, že jsem na prachy. Po pár letech něco z toho našla a říkala, jak je to výborné. Moje žena mě na oplátku zase naučila nerealizovat vše, co mi padne do ruky.
|
|
Vidím, že se vzájemně výborně doplňujete. Jak byste ohodnotili tvorbu toho druhého?
Petr: Teď nám došla řeč… Eva dělá komplikované věci, nějaké vnitřní prostory, termitiště, které k něčemu slouží, chodby, které někam vedou. Vše má hlubší logiku, ale vy vlastně nevíte přesně jakou. Nezajímá ji technologie tavení, tu musím vyřešit já. Její věci jsou svébytné, ale v její tvorbě vidím někdy i vliv sklářského školení ze střední školy. Chtě nechtě tam nasála zvláštní estetiku, která se vyznačuje určitou toporností.
Eva: Petrovy věci se mi zdají jasně čitelné, čisté. Představuje typ tvrdých ostrých forem. Nezajímá jej detail, když po objektu přejede rukou a cítí nějaké nerovnosti tvaru, nevadí mu. Potřebuje, aby divák vstoupil a viděl – tady jsem JÁ, to je moje ego. Ať jde o sklo nebo o bronz.
Petr: Jde mi vůbec o diváka?
Eva: Nevím, možná ani ne. Pokud si tě někdo najde a zajímá se, máš radost. Já věci víc zaobalím, když chci něco sdělit. Ty vše řekneš na rovinu. V tvých věcech cítím koncentrovanou energii, kterou jsi tam „nacpal“. Je to silná výpověď, kde se přelévá tvá vnitřní energie. Myslím, že máš svou tvorbu za jistý transformátor. Vytváříš sochy, které působí démonicky, díla mají ostře řezané tvary. Já chci naopak oslovit harmonií.
|
|
 | | Objekty Evy Vlčkové: nahoře Blue Vessel A, 2009, dole zleva: Blueshape, 2010, Stone II., 2009, Red Screen, 2007,
uprostřed objekty Petra Vlčka – Accordion, 1990 (vlevo), Princess, 1990 (vpravo) |
|
|
Může umělecké dílo vyjádřit charakter člověka?
Petr: Tvorba reprezentuje pouze výsek osobnosti. Existuje spousta krásných děl, s jejichž autorem byste při osobním setkání neztratila ani slovo. Na druhou stranu je pár lidsky kvalitních výtvarníků, jejichž tvorbu považuji za velmi slabou. Já svá díla buduji jako svou obranu, Eva je o své věci vnitřně přesvědčena a nepotřebuje se tedy tak důrazně prezentovat. Působí velmi citlivě, ale v nasazení dokáže být daleko důslednější. Já se sice vztekám jako čert, ale v podstatě jsem ovladatelný.
Eva: Mně se Petra ovládat nedaří. Ale to bych ani nechtěla. Oba jste studovali na UMPRUM – znáte se tedy už od školy?
Petr: Když se Eva poprvé mihla před naším ateliérem, měla tepláky s lampasem. Ohromně se mi líbila. Jenže si mě zařadila do kategorie „mrzutá teta“. Tím mě dost otrávila. Znovu jsme se setkali v Novém Boru. Já tam realizoval své první práce, Eva byla na praxi. Měl jsem kousek od Boru pronajatou chalupu od kamaráda a ujel mi autobus… Dva umprumáci zůstali sami v malém městě. Šli jsme do kina a trochu se sblížili. Setkání s ní bylo pro mě po všech stránkách úlevné. Eva nemá typické ženské myšlení. Neříká: „Ježišmarjá, já nemám umytá okna“, ale „Ježišmarjá, mně zaschla modelovací hlína“.
Eva: Pravda. Jednou jsem přišla domů, uvařila si kafe, rozhlédla se a musela konstatovat: „Chtělo by to tu ženskou ruku“!
|
|
 | | Pohled do ateliéru – Petr Vlček (vpravo) s kolegou při výrobě sádrové formy |
|
|
|
Eva Vlčková (*1966)
Pochází ze sklářské rodiny, její otec pracoval na sklářské huti. Absolvovala Střední odbornou školu sklářskou v Železném Brodě. V letech 1987– 1993 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru skla u prof. Vladimíra Kopeckého. Od roku 1992 vystavuje po celém světě. Její dílo je zastoupeno ve sbírkách doma i v zahraničí. Učí výtvarnou výchovu na střední škole. S manželem vychovávají syna Petra.
Petr Vlček (*1962)
Maturoval na střední ekonomické škole, poté pracoval v antikvariátu. Současně se přihlásil na večerní studium grafické Výtvarné školy Václava Hollara. V letech 1984– 1990 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru prof. Bedřicha Hanáka. Jeho soubor grafik odkoupila Národní galerie v Praze. O sklo se zajímá od roku 1988, kdy vytvořil první tavené skleněné plastiky. Vystavuje doma i v zahraničí, jeho díla nechybí v řadě soukromých a veřejných sbírek.
|
|
|
Foto: archiv manželů Vlčkových, © Gabriel Urbánek, Günter Bartoš
|
|
|
 |
obsah čísla 90 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
