Metafora světa jako jeviště nebo divadla („theatrum mundi“) byla známa od starověku, ale William Shakespeare jí dal nový význam. Bratři Burbageové, Shakespeare a jeho společníci postavili na Bankside dřevěnou metaforu kruhovitého tvaru. Divadlo Zeměkoule již svým anglickým názvem The Globe anticipovalo tu shakespearovskou globalizaci, která je dnes známou skutečností. Na počátku sedmnáctého století obcházel Duch krále Hamleta elsinorské hradby pouze v Londýně a mluvil stejně jako princ Hamlet jenom anglicky. Dnes tento Duch obchází doslova celý svět a Hamlet mluví téměř všemi jazyky této planety. Otázka zní: Proč? Proč je Shakespeare univerzální?

Moderní anglické divadlo
Shakespearova univerzálnost má příčiny vnější i vnitřní. K těm vnějším patří například již to, že z angličtiny, která v renesanční Evropě byla spíše okrajovým jazykem, se postupně stala lingua franca, to jest víceméně univerzální dorozumívací řeč.
Stejně nepochybné však je, že toto výjimečné postavení angličtiny v moderním světě Shakespearovu univerzálnost vysvětlit nemůže. Tento argument nedává odpověď na otázku „proč právě Shakespeare?“ Proč ne některý jiný anglicky píšící básník, dramatik či spisovatel?
K vnějším okolnostem, které přispěly k Shakespearově univerzálnosti, patří například i všeobecně známá, a přece často přehlížená a nedoceňovaná skutečnost, že Shakespeare a jeho současníci vlastně vytvářeli první anglické dramatické texty v moderním slova smyslu. Anglické středověké drama představuje úctyhodný korpus mysterijních her, mirákulů a moralit, ale v Shakespearově době tyto hry byly – především v důsledku anglické reformace – téměř vyhynulým divadelním druhem. Shakespearovi a jeho současníkům tak připadla průkopnická role, připomínající objevné plavby renesanční doby.
Během velmi krátké doby přibližně vymezené lety 1588–1642 stvořili Shakespeare a jeho současníci moderní anglickou komedii, tragédii a historickou hru a nastavili tak pozdějším anglickým dramatikům laťku kvality neobyčejně – mnohdy nepřekonatelně – vysoko. Zjevnou skutečností například je, že v druhé polovině sedmnáctého století a ani ve století osmnáctém či devatenáctém nevznikla v Anglii jediná tragédie souměřitelná s Hamletem, Králem Learem, Othellem, Macbethem nebo Antoniem a Kleopatrou.

Vznik divadla jako instituce je třeba vidět jako převratnou a objevitelskou událost, která se velmi významným způsobem podílela na onom úžasném divadelním festivalu, jímž je anglická renesance. Shakespeare a jeho současníci dostali do ruky neobyčejně krásný, výkonný a působivý nástroj, který jedinečným a převratným způsobem obohatil anglickou renesanční kulturu.
Aby Shakespearova divadelní společnost mohla přežít, musely její inscenace oslovovat co nejširší publikum, od tovaryšů řemeslnických cechů až po aristokraty, a protože často hrála i na královském dvoře, musela zaujmout i osobu královny, později krále. Tato snaha může alespoň částečně vysvětlit všestrannost či univerzálnost Shakespearových her – univerzálnost Shakespearových her alespoň částečně souvisí s univerzálností divadelního publika veřejných divadel.
V divadle Zeměkoule a jiných veřejných divadlech se nehrála jen dramata Williama Shakespeara, ale také hry Jonsonovy, Dekkerovy, Marstonovy, Middletonovy, Tourneurovy a Barnesovy i mnoha dalších dramatických autorů.