Sám jsem „vlastníkem“ tří kloučků ve věku od 6 do 10 let a vím, jak je těžké děti chránit před záplavou všudypřítomného rytmizovaného hluku, který se vydává za hudbu, ale i před agresivními počítačovými hrami a televizními programy, které již odmalička otupují jejich citlivou duši. Proto mě zaujala existence Dětské opery natolik, že jsem se rozhodl poznat její práci zblízka.
Zakladatelka souboru, pedagožka a operní pěvkyně Jiřina Marková-
-Krystlíková oslavila v letošním roce 30 let umělecké činnosti. Poznal jsem ji už před mnoha lety, kdy pro Supraphon spolu s Českou filharmonií a Václavem Neumannem nahrávala roli Kuchtíka ve Dvořákově Rusalce. I před mikrofonem to byl kuchtík se vším všudy a jsem si jist, že právě toto herecké nadání a organizační vlohy jí po letech umožnily založit a vést Dětskou operu. A jak k tomu došlo, jsem se jí zeptal po zdařilém představení „Malého Mozarta“ v divadle Rokoko.
„V roce 1997 jsem založila soukromou hudební školičku, při níž záhy vznikl i dětský pěvecký sbor. Při studiu opery Hanse Krásy ‚Brundibár’, v níž je sbor dominantní složkou, nás napadlo založit dětskou operu. Od myšlenky nebylo daleko k činům. Můj kolega z Národního divadla Bohuslav Maršík právě studoval s dětmi Telemannovu kantátu ‚Kantor a žáci’. Podařilo se mu ji uvést scénicky; spojení zpěvu s hereckým projevem se dětem tak zalíbilo, že chtěly v této práci pokračovat. Od samého začátku s námi spolupracovali i dlouholetý sbormistr opery ND Milan Malý, choreograf Pavel Šmok, Josef Kotěšovský, výtvarník kostýmů Josef Jelínek, dirigent František Preisler, Jan Chalupecký a Robert Jindra a řada dalších umělců. V roce 1999 byla Dětská opera Praha ustavena a nám začala nejtěžší práce - získat nutnou finanční pomoc pro udržení souboru v další sezoně. Obdrželi jsme grant od Magistrátu hl. m. Prahy i pomoc od několika sponzorů. Časem jsme získali i podporu ředitele ND Zdeňka Srstky a v současné době i ředitele Daniela Dvořáka. Děti spoluúčinkují v operních a činoherních představeních Národního divadla. Nyní má DOP 65 dětí ve věku od 6 do 20 let. Protože starší děti odcházejí, je početní stav doplňován konkurzem, který probíhá dvakrát v roce. Menší děti, pěti až osmileté, chodí do přípravky. Významným mezníkem pro DOP byl Rok české hudby 2004, v němž jsme připravili inscenaci ‚Géniové a děti’. Za velkými figurínami Smetany, Dvořáka, Janáčka a Martinů byli ukryti čtyři kluci, kteří pak uváděli jejich díla. ‚Otvírání studánek’ Bohuslava Martinů symbolicky otevřelo celé představení; bylo tak úspěšné, že jsme byli vybráni k vystoupení v českém pavilonu na EXPO v japonském Aiči. Pro tento zájezd si děti v japonštině připravily i několik japonských lidových písniček a jedné na známou melodii Smetanovy Vltavy (Kočka leze dírou), které pak zpívaly před pavilonem i v Nagoi na ulici. Překvapení kolemjdoucí se zastavovali a posléze zpívali s nimi. Ohlas na vystoupení dětí v Japonsku byl jednoznačně mimořádný a předznamenal i možnost dalšího pozvání do Tokia.“
V letošním roce se představila Dětská opera Praha v Bayreuthu. Inscenace „Malý Mozart“ se uskutečnila v inspirativním prostředí rokokového divadla a dětská opera Hanse Krásy „Brundibár“ zazněla v přírodním prostředí nádherného městského parku. O obou představeních se kritika vyjadřovala v superlativech. Režisérka obou inscenací Jiřina Marková-Krystlíková, vzpomíná, jak po představení „Brundibára“ následovala chvíle ticha, naplněná dojetím, než se ozval bouřlivý potlesk. Úspěšnost této dětské opery má jistě i své historické kořeny. Nejenže u jejího zrodu byli dva významní umělci - libretista Adolf Hoffmeister a hudební skladatel Hans Krása, ale i to, že vznikla krátce před vypuknutím 2. světové války a byla prvně provedena v nelidském prostředí terezínského koncentračního tábora v roce 1942, kde dětem také přinášela naději na vítězství dobra. Přidá-li se k tomu i třeba jen nepřímá vzpomínka na válečná léta, není divu, že se člověku stáhne hrdlo při závěrečné písni, oslavující vítězství nad Brundibárem (Hitlerem). Krátce po válce, tehdy mi mohlo být asi deset let, jsme se školou navštívili Terezín. Nevím, zda je ještě v tamějším památníku vystavena hromada botiček dětí, které si musely rukou přikrýt pusu, než byly nacistickým „lékařem“ umlčeny vpichem formalinové injekce do srdce, ale ten obraz mě pronásleduje celý život. A připomínám si odkaz nedávno zesnulého Simona Wiesenthala, který prošel peklem nacistických koncentráků a zázrakem přežil, načež zbytek života zasvětil dopadení a odsouzení těch, kteří se na takových hrůzách podíleli: „Konal jsem tak ne ze msty, ale pro naplnění spravedlnosti.“
„Pro naše děti je ‚Brundibár’ poselstvím vítězství dobra nad zlem, vítězstvím, které se zrodilo z nezměrného utrpení,“ dodává paní Jiřinka. „A jestliže jim jejich aktivní účast v Dětské opeře Praha přinese schopnost rozeznat krásu, pak získávají pro celý svůj další život to nejdůležitější poznání. Vždyť i sám autor opery se jmenoval KRÁSA!“
Z rozhovoru a dalších materiálů, včetně rozhlasového a televizního dokumentu a nahrávek, jsem se o DOP dozvěděl tolik zajímavostí, že by to zaplnilo celý časopis. V závěru rozhlasové relace o Dětské opeře se moderátor pořadu, pan David zeptal dětí, co pro ně práce v tomto souboru znamená a jaké jsou jejich vzory. Na jeho otázku, zda by se chtěla také pokusit o štěstí v pořadu „Česko hledá superstar“, odpověděla 14letá Kačenka: „Nechtěla. Je to takový pořad o ničem, každý se tam předhání v tom, co umí, a přitom vlastně nic neumí.“ Slova režisérova „Jiřinko, ty tvoje děti se v životě naučí rozeznat krásu“ se naplnila. Já k tomu jen dodávám: „Bravo! A jen tak dál!“
Dětská opera Praha od doby svého založení nastudovala a veřejně provedla více než desítku původních inscenací, z nichž některé nahrála na CD a „Brundibára“ na DVD.

Autor je hudební skladatel