Letos, když dozpívala, povstalo celé Rudolfinum a bouřlivě jí aplaudovalo. „Dojalo mě to. Co bych tvrdila, že ne. Ale na sentiment nebylo kdy. Na takové věci vážně nemám čas,“ říká Dagmar Pecková. Po koncertu se totiž ihned sbalila a jela zpět do Německa. Do Mnichova, kde zpívá v opeře, a pak honem domů - do Heuweileru, za svým mužem a dětmi, osmiletým Theodorem a čtyřletou Dorotheou. Do Prahy se vrátí až na konci listopadu, zpívat bude zase v Rudolfinu.

Zdá se, že po letech odjezdů a návratů do Čech jste konečně zakotvila a doma jste v Německu. Chápu to správně?
Přesně tak to je. Doma se cítím v Německu, tedy tam, kde mám rodinu. A jsem tam šťastná. Zatímco mně to přijde úplně jasné a pochopitelné, problém s tím kupodivu má můj muž a občas se mě ptá, jestli se mi nestýská po Praze.
A nestýská?
Ani trochu. Vůbec nemám potřebu do Prahy jezdit, vlastně bych už asi vůbec nejezdila, kdyby nebyly koncerty, kdyby nebyla práce. Je to paradoxní: nechali jsme si tady dům, abychom se mohli vracet, a pak se ukázalo, že to stíháme sotva dvakrát do roka. A poslední dobou jezdím vlastně už jenom já. Přijedu, pobudu pár dní a neustále koukám na hodinky, abych už zase jela. Buď musím být někde na zkoušce nebo představení (i na Pražské jaro jsem si musela vzít dovolenku z mnichovské opery), anebo pospíchám, protože mám výčitky: když mám volno, mám být doma s dětmi. Tyhle výčitky svědomí mám pořád. Nejsem schopná si vzít dovolenou a jet si sama jen tak někam odpočinout. To nedovedu, na to nemám čas, pospíchám za dětmi.

Není zrovna jednoduché skloubit rodinu a profesi, zvláště když tu profesi pěstujete na tak špičkové úrovni, že?
Samozřejmě, že s rodinou je to větší bitva. Když zrovna dva tři dny nezkouším, jedu domů, zatímco jiné pěvkyně si dají v hotelu nohy na stůl a relaxují. Já také balím po každém představení. Jedu přes noc ve vlaku, v hlavě ještě roli Herodias, přemýšlím o jejím dilematu, o tom, jak se zachovala, když manžel sváděl její dceru, a pak vystoupím, jdu domů, a tam nikoho, s výjimkou mého muže - muzikanta, nikoho nezajímá, co se mi honí hlavou. Dorka potřebuje nové boty, Tedy sešit a aktovku, musím zajít na rodičovské a do čistírny... Když jsem doma, Dora se také neustále v noci budí, já to slyším, nevyspím se, chodím za ní. A pak, nevyspalá, unavená, se řítím vlakem zpět do Paříže, dám si půl hodiny pauzu v hotelu a jdu na jeviště. Je to chvílemi schizofrenie. V praxi!

Říkáte to ovšem celkem nadšeně. Nebylo by vám třeba lehčeji, netrápila byste se tolik výčitkami, kdybyste byla mladší? A měla děti třeba ve dvaceti?
Nevím, jestli by mi bylo v takových situacích lépe, kdybych byla mladší. Vůbec už to kdyby je pofiderní. Ve dvaceti, dokonce ani ve třiceti jsem o dětech nechtěla ani slyšet. Byla jsem tak posedlá tím, co dělám, a tím, co chci dokázat, že mě ani nenapadlo rodit děti. To přišlo až časem. Až když jsem zjistila, že vlastně není nutné se tak dřít. Až když mi došlo, že stejně v téhle profesi nezáleží jen na mně, na mém přístupu, nasazení a talentu. Tehdy jsem si uvědomila, že hudba nemůže být všechno, co chci. A pak jsem také pochopila, jak jsem sebestředná. Když člověk žije sobecky, neměl by na svět přivádět děti. Až když ho to přejde, tak je ten správný čas. A mně se to stalo v šestatřiceti. Žena by měla mít dítě, když je na to zralá. Mít ho po pětatřicítce je asi složitější, náročnější. Ačkoliv... Když porodíte ve dvaceti a chcete dělat to, co dělám já, tak vám nezbude, než dát dítě na vychování.

Jak to? Vy sama jste přece syna také vozila s sebou po koncertech a měla k ruce jen slečnu na nejnutnější výpomoc.
Máte pravdu. Ale jak to vůbec víte?

Viděla jsem pochopitelně filmový dokument Heleny Třeštíkové, který o vás pět let točila. Mimochodem - nevím, jestli bych se sama nechala filmovat pár hodin po císařském řezu. Klobouk dolů před vaší odvahou.
Odvahou? Možná to bylo dost odvážné, možná jsem se dala hodně všanc. Ale víte, já jsem taková povaha, že když kývnu na natáčení dokumentu, tak už nemůžu couvnout. Jakýpak by to byl dokument, kdybych filmařům vymezila přesné mantinely, kam můžou a kde jim zavřu dveře před nosem? Když dokument, tak se vším všudy! Jinak by vznikl strojený film, hezky zrežírovaný, který by mohl někdo zahrát. Ten film pak mohl být o komkoliv, a ne o mně a o Tedýskovi, o mém životě. A když se ptáte na to, jaký můj život je, tak musím říct, že dost náročný. A to, že jsem s sebou brala syna všude, jsem si mohla dovolit jen proto, že mi právě bylo oněch šestatřicet.

Proč by to dříve nešlo?
Bylo mi šestatřicet a měla jsem už ve světě jméno, určitou pozici. A stejně to bylo velmi těžké - skloubit rodinu, péči o syna a kariéru. Jenže když je vám dvacet, jde především o to, aby si vás vůbec někdo všiml. A každá agentura, když vidí těhotnou mladou a ne zrovna známou zpěvačku, dává ruce pryč. Ono stačí, když máte jen partnera, a už pro agenty nejste zajímavá. Chtějí vás mít jen a jen pro sebe, protože se domnívají, že oni dělají vaši kariéru, ne vy. Oni vás udělají!

Takže bez nich jste nula, byť skvěle zpíváte?
Je to bizarní, já vím, však mě to také pěkně štve. Ale je to tak. Bez agenta, když jste na volné noze, nemáte šanci. A s dítětem si to hezky komplikujete. Když se mi narodil Tedy, zastupovala mě švýcarská agentura. S agentkou jsme na sebe byly zvyklé, roky jsme se znaly, a stejně jsme tu změnu neustály. Respektive ona ji neustála. Tři roky jsem se jí snažila dokázat, že to jde zpívat a mít dítě. Tři neděle po porodu jsem už zkoušela v Rudolfinu a natáčela, najala jsem si chůvu a Tedyho jsem pak všude vozila s sebou, ale ona se o mne stejně přestávala starat a dávala mi práci, jen když už nikdo jiný nemohl. Byly to z její strany už vyložené podrazy, pak přišly ty další, ještě horší... Když jsem to všechno pochopila a vzpamatovala se také z rozchodu s Tedyho otcem, rozešla jsem se konečně také s agentkou, co neměla ráda děti, a uzavřela jsem smlouvu s vídeňskou agenturou. A měsíc nato jsem byla v jiném stavu a znovu jsem se vdávala. Musím říct, že to byla docela síla. Držela jsem to strašně dlouho v tajnosti, k těhotenství jsem se přiznala až v pátém měsíci.

Kdyby se to dozvěděli, hodili by vás přes palubu?
Vídeň není daleko od Prahy, tady jsem žila, zkoušela, mohli se to lehce doslechnout. Měla jsem vážně strach, ale nakonec jsem o agenta nepřišla. Můj současný agent je totiž normální, sám má rodinu. Když jsem chtěla ještě pár dní před narozením Dorky zpívat v Paříži, sám to za mne odřekl. A dobře udělal, rodila jsem v den toho představení. Dnes také chápe, že raději beru koncerty než operní produkce, které jsou časově náročnější (často se zkouší šest až osm týdnů), a snaží se mi práci organizovat vyváženě. I když - zrovna tuto sezonu dělám už čtvrtou operu: jednu v Paříži, dvě v Drážďanech, jednu v Mnichově... A nemůžu říct: Neberu. To prostě nejde. Člověk musí jet, dokud to jede, a nepřibrzďovat. V téhle profesi se nedá jet na půl plynu.

A nedá se tedy ani přestat, dát si roční pauzu? Vydechnout?
Když přestanete, už nenastartujete. Čili - musíte. Musím večer na podium, musím se tam usmívat, ať je mi dobře nebo špatně. V téhle profesi samozřejmě jde i o čas. Stárnete vy sama, stárne váš hlas. Co si budeme také namlouvat, ať s hlasem nakládáte sebevíc šetrně, vypadáte, jak vypadáte. A co naplat, i když váš hlas bude za deset let znít mladě a skvěle, roli stejně nedostanete, protože jste prostě stará. Kdo by se na vás ještě koukal? Takže v téhle profesi se jede, pokud to jde. To jsou jasná pravidla.

Tvrdá pravidla, tvrdý život. Neděsí vás občas představa, že se vaše děti mohou dát na stejnou profesi?
Syn má absolutní sluch, hraje na klavír a na flétnu, a když to bude chtít dělat, tak mu samozřejmě nebudu bránit. Moje matka mi taky nikdy v ničem nebránila. A i kdyby bránila, neměla by šanci. Vždycky jsem si dělala, co jsem chtěla, a tenkrát, když jsem začínala a chtěla uspět, jsem prostě jen zpívala, zpívala a dřela a dřela. Dorka je zcela mého ražení. Sice je podobná Klausovi, ale má mou povahu. Nevím, jestli mám říct bohužel, možná, že to je k něčemu dobré. Jsou jí čtyři a hrozně teď prožívá balet. Viděla ho v televizi a od té doby nedala pokoj, dokud jsem ji nepřihlásila do hodin. Je to moc brzo, to samozřejmě vím, ale ji to těší. Tak proč jí v tom bránit? Třeba ji to přestane bavit, třeba ji to bude bavit dál. Už tam chodí několik měsíců, a když jdeme z baletu domů, už se ptá, kdy tam bude moct příště.

Život baletek mi přijde ještě tvrdší než ten váš.
Já vím, však mi také manžel říkal: „Jestli to Dorka bude chtít dělat jako zaměstnání, já budu první, který jí v tom bude bránit!“ Namítla jsem: „Vzpomeň si na sebe, jak jsi u dědečka na půdě našel horn a začal jsi hrát. To ti bylo devět a nikdo, nikdo tě od toho nástroje nemohl dostat. V devatenácti jsi rodičům oznámil, že jdeš na akademii, a oni se zděsili. Chtěl jsi být přece taky architekt! Ale nemohli nic namítat, stejně by neuspěli. A ty jsi šel na akademii jako jeden z nejhorších - a po čtyřech letech jsi ji končil jako nejlepší. Dostal jsi hned post prvního hráče na pozoun u lipského orchestru. Proč? Protože jsi byl talent od přírody. Byla to tvá cesta - musel jsi prostě být muzikantem.“

Po světě ale chodí tolik nešťastných, neúspěšných a neuznaných muzikantů...
Někteří nepotkali správné lidi, někteří se prostě zmýlili a vsadili na špatnou kartu. A co já znám tanečnic a tanečníků, kteří mají v 35 letech kariéru za sebou a nevědí, co s životem! A pak zase mám kamaráda dirigenta, jehož syn odmalička studuje tanec, a teď, když je v pubertě, se ukázalo, že se mu jedna kost v kotníku vyvinula jinak, že se to nedá rozcvičit ani operovat, prostě ten kluk musí na balet zapomenout. Je nešťastný, zklamaný, zoufalý, že nemůže dělat to, co nejvíc miluje. A on to teď skutečně nejvíc miluje. Totéž zklamání se může přihodit každému začínajícímu pěvci, každému houslistovi.

Anebo se mu to nestane, vystuduje, je skvělý, pracuje na sobě, dře a nakonec stejně...
... neuspěje! Ano, to se běžně stává. Muzikantská profese je jedno velké riziko. Musíte být skvělá, musíte být soustředěná, zpočátku hodně a výhradně zahleděná do sebe, ale musíte chápat i souvislosti okolo. Čili nesmíte vidět jenom sebe a hudbu, musíte vidět i ty zákonitosti, které vedou k úspěchu. A když to ten muzikant uvidí a nasměruje se tak, jak je třeba, tak uspěje. Anebo může také skončit jako šestý nebo sedmý pult u nějakého oblastního orchestru - a hrát tam za málo peněz hodně muziky. To je samozřejmě smutné, hrozná frustrace. Nevím, jak to teď chodí v Čechách, ale v Německu mají orchestry čím dál méně peněz, některé orchestry se dokonce slučují, aby přežily, a muzikantům, kteří dosáhli 50 let, nabízejí předčasný odchod do důchodu. Představte si to, celý život makáte, myslíte a žijete hudbou - a pak vás v padesáti, na vrcholu sil, pošlou do penze. Taky pěkná deprese.

Dirigent Libor Pešek tohle období nazývá soumrakem vážné hudby.
Soumrak vážné hudby. Na tom něco je. Jestliže si budeme dál podřezávat větev, na které sedíme, a budeme neustále předkládat lidem ty takzvaně popularizační koncerty, brzy onen soumrak nastane.

Co myslíte popularizačními koncerty?
Hvězdy popu zpívají operu. A naopak - operní hvězdy zpívají populární melodie. Anebo ty monstrakce: slavní tenoři na fotbalovém stadionu!

Argument, že tento způsob přece jen lidi trochu přitáhne k hudbě, že na takový koncert přijdou i ti, kteří by jinak na operu nezabloudili ani náhodou, u vás neobstojí?
Ne, samozřejmě že ne. To je alibismus. Ti lidé, kteří to organizují, si snad ani neuvědomují, co činí.

A co tedy činí?
Podřezávají si větev, anebo ji podřezávají nám. Devalvují hudbu a výsledný produkt představují laikům jako umění. A pak ti obyčejní lidi jedou v autě, slyší z rádia rockovou verzi 5. symfonie a říkají si: „Teda, to je fakt dobrý, moc dobrej odpalovák!“ A hned po tom vystartují a koupí si skutečnou 5. symfonii. Doma si ji pustí a po minutě začnou zívat: „To přece není ten nářez, co jsme slyšeli z rádia!“ Desku vyhodí a už víckrát něco takového nerisknou. Samozřejmě, namítnete mi, že spoustě lidí se něco takového nepřihodí, nebudou o tom tak přemýšlet. Ale je otázka, jestli ty lidi, kteří by si to mohli uvědomit, máme právo dělat blbějšími, než jsou, když už to mám říct naostro.

Nevezmete na milost ani slavné tenory, kteří se při svých vystoupeních drží klasického repertoáru?
Nevezmu! V Německu se teď „udělalo“ pět tenorů, kteří objíždějí stadiony. Je to prosté, ti pánové neumějí moc zpívat, takže by v podstatě ani nic jiného dělat nemohli. Na normální opeře by skápli. Aby se tedy uživili, vymysleli si tohle turné, vydělávají si slušné peníze a hlavně lidé okolo nich si vydělávají strašné peníze. Ono je to vždycky jenom o tom. Za takovými akcemi bych nikdy umění rozhodně nehledala, já bych za tím vždycky hledala peníze.

Musím říct, že tohle není zrovna radostné povídání. Nemáte toho všeho už po krk? Nelitujete vůbec, že jste se na tuhle loď kdysi nalodila?
Odjakživa jsem to chtěla. A měla jsem štěstí, že mé úsilí se nějakým způsobem vyplatilo. Ale samozřejmě nevím, jestli bych takový život dnes ještě doporučila svým dětem. Je to sebeodříkání, řehole a bitva, také hodně nespravedlnosti. Ne každý na to má nervy a žaludek a náturu. Zpočátku jsem do toho šla s nadšením a velkou energií. Když do něčeho jdete s takovým zápalem a s touhou něco dokázat, leccos přehlédnete. Leccos překousnete, nad lecčíms mávnete rukou a řeknete si, dobře, vydržím to, vždyť chci jít dál. Ale když už pak jste dost daleko, když takhle dřete dvacet let, samozřejmě přemýšlíte: Chci to skutečně? Opravdu tohle chci? Kolikrát si říkám, že bych už jen nejradši přesazovala kytky na zahradě...

... a pak zavolá agent a vy jedete dál.
A co bych měla dělat jiného? Tohle přece umím! Dobře to umím. Když mu řeknu, hele, promiň, dám si pauzu, jsem jaksi unavená, tak zavolá ještě možná jednou dvakrát, a když mu řeknu potřetí, že se mi nechce, tak jsme skončili. Nezavolá, není hloupý. A já už nikdy nenastartuju. A to si nechci a - s prominutím - ani nemůžu dovolit. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli dětem. Máme velký dům, máme dluhy, chceme, aby děti měly dobré vzdělání, a tak je nám jasné, že ještě dlouho přestat pracovat nemůžeme. Vidíte, to je možná jedna neoddiskutovatelná výhoda (nebo nevýhoda?) toho, když má člověk děti později. Nenechají nás zahálet a nenechají nás také rezignovat. Budeme se muset snažit podstatně déle, než kdybychom je měli ve dvaceti. Jestli je to dobře, nebo špatně? Nevím. Prostě to tak žiju a žiju, jak dovedu.

Jste šťastná?
Mám rodinu, mám skvělého muže, který má tolik odpovědnosti jako čtyři jiní. Žiju tam, kde se mi líbí, žiju si po svém. A mám také hudbu a svou profesi. Poměrně dost se ještě štvu a honím, ale jinak to asi nejde. Musím říct, že občas docela žasnu, co všechno se za jeden život dá vlastně stihnout. Skoro jako bych žila pět životů! Ptáte se, jestli je to štěstí. Asi je. Co by to bylo jiného?
Dagmar Pecková
- narodila se 4. dubna 1961 v Chrudimi
- vystudovala konzervatoř, v pátém ročníku získala angažmá v operetě plzeňského divadla a poté nastoupila do Hudebního divadla v Karlíně
- na konzervatoři se školila jako sopranistka, teprve později její soukromá pedagožka Antonie Denygrová rozpoznala, že v Čechách roste nová skvělá mezzosopranistka
- i když vyhrála Dvořákovu pěveckou soutěž, začátek kariéry neměla jednoduchý. V polovině 80. let ji dirigent Zdeněk Košler nepřijal do opery Národního divadla pro „nedostatek talentu“, jak konstatoval. Odešla proto do operního studia v Drážďanech a po dvou letech se tam stala sólistkou Semperovy opery
- od roku 1991 je na volné noze a vystupuje jako sólistka na předních koncertních a operních scénách po celé Evropě, zpívá především mozartovský a mahlerovský repertoár
- získala řadu ocenění, roku 1999 například Thálii za roli Carmen v Národním divadle v Praze. Bizetovu operu nastudovala s dirigentem Jiřím Bělohlávkem a režisérem Jozefem Bednárikem
- dnes zpívá po celém světě a pak se vždy vrací za svými dětmi Theodorem a Dorotheou a za manželem Klausem Schiesserem, který je také muzikant a s nímž si pořídila dům v malé vesničce nedaleko německého Freiburgu

Ptala se Irena Jirků
Foto archiv Dagmar Peckové