Bratislavské nábřeží Generála Svobody představuje typickou tranzitní komunikaci s intenzivním provozem. Dva pruhy v každém směru, kolony automobilů, občas projede tramvaj. Cyklisté a jezdci na kolečkových bruslích dávají přednost širokému chodníku v bezprostřední blízkosti Dunaje, který odděluje od rušné výpadovky zelený pás. Městskou scenérii doplňují tři vysoké paneláky ve svahu nad nábřežím. V místě, kde tramvaj zatáčí do tunelu, stojí atypická stavba - podlouhlý tmavý hranol z drsného betonu s otevřeným stropem, ke kterému vede z ulice visutá lávka. Dovnitř se vstupuje přes bránu ze spletenců zrezivělého železa. Vysoké černé stěny okamžitě navozují pocity stísněnosti a bezvýchodnosti. V podzemí se člověk najednou octne v jiném světě a v jiném čase. Prostor velikosti větší místnosti zaplňují siluety židovských náhrobků, na zdech visí kamenné zlomky. Starší muž s rituální čepičkou - kippou - na hlavě odříkává hebrejskou modlitbu a uklání se do rytmu. Stojí před náhrobkem mudrce a zázračného rabína Chatama Sofera.

Génius hlásí příchod
Život slovenských Židů byl stejný jako kdekoliv jinde v diaspoře. Feudální vládci je podle svých zájmů chránili nebo vyháněli, období relativního klidu a prosperity byla střídána útlakem a terorem. Největším a nejvýznamnějším židovským centrem ve východní části rakousko-uherské monarchie byla vždy Bratislava. Když tam v roce 1801 umřel hlavní rabín Mešulam Igra, těžko za něj hledali rovnocennou náhradu a místo rabína a učitele bylo pět let neobsazené. Nakonec do Prešpurku pozvali Chatama Sofera.
Jeho příběh je příběhem génia. Narodil se jako Moses Schreiber v roce 1766 ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve třech letech uměl číst a psát, jako čtyřletého ho otec začal učit tóru a jako desetiletý se účastnil veřejných disputací. Při jedné diskuzi prý odmítl výklad významné autority a dostal od znervóznělého otce facku. „Otec byl se svým učením u konce. Hádali se a syn měl obvykle pravdu,“ říká Juraj Kohlmann z bratislavské židovské obce. Proto se Moses Schreiber odstěhoval k hlavnímu frankfurtskému rabínovi Nathanu Adlerovi a později doprovázel svého mentora do moravských Boskovic. Učil v ješivě a byl rabínem v několika moravských městech i v rakouském Mattersdorfu.
 
Ortodoxie proti asimilaci
Životním posláním Chatama Sofera byl boj proti reformnímu hnutí a asimilaci. Jelikož Židé byli rozptýleni v diaspoře a mluvili několika jazyky, nebyl základem jejich identity společný stát, kultura a jazyk jako u jiných etnik, ale spiritualita. Po otevření ghetta a snaze o větší integraci do většinové společnosti hrozilo, že se ve velkém počtu budou sekularizovat a asimilovat, až se nakonec ve svém okolí rozpustí. Proto Chatam Sofer z pozice své autority bojoval proti liberální reformě, která z pohledu jeho rabínské tradice ohrožovala samou podstatu židovství - smlouvu s Bohem. Proti vnějším tlakům na asimilaci postavil důsledné dodržování náboženského práva halachy. Tím zformoval židovskou ortodoxii, byť v principu nejde o nic nového, jen negativní vymezení vůči liberalismu.
Chatam Sofer byl ve svých postojích neústupný a důsledně plnil i zdánlivě bezvýznamná nařízení. Jako příklad se uvádí krajní situace, kdy rabínovi umřel čtyřletý syn Jicchak Lejbl. Na jeho příkaz se ale rodina musela celý týden veselit, protože byl zrovna svátek radosti Sukot. Čas smutku nastal až po jeho skončení.
„Z mého pohledu byl Chatam Sofer až fanatický,“ říká předseda bratislavské židovské obce Peter Salner. „Nikdo ale nezpochybňuje sílu jeho víry, hloubku komentářů tóry a talmudu nebo nesporné kvality učitele.“ Podle nejvyššího rabína USA Yaakova Pollocka je Chatam Sofer dodnes považován za jednu z největších židovských autorit.
Magie čísla 33
„V každé generaci Hashem (Bůh) označí člověka, který je obdařen siyata diShmaya (podporou nebes) a má klíč ke všem skrytým věcem,“ řekl jednou Chatam Sofer. Takovým člověkem, spravedlivým cadikem s magickými schopnostmi, který vidí svět svým srdcem a jeho síla přetrvává i po smrti, Chatam Sofer zjevně byl.
Zemřel v roce 1839, po 33 letech ve funkci hlavního rabína. Pochovali ho na desce z jeho katedry, studenti ješivy nesli v průvodu desítky rukopisů (za svého života nevydal nic tiskem). Přestože to nebylo zvykem, ustanovil v závěti místo hlavního bratislavského rabína jako dědičné, a tak ho v úřadě následoval syn Ketab Sofer a po něm vnuk Ševet Sofer. Oba však po dovršení 33 let ve funkci také zemřeli.
Když byl v roce 1939 pravnuk Akiba Sofer třicátým třetím rokem bratislavským rabínem, raději předal rabinát svému synovi Samuelu Schreiberovi a odstěhoval se do Palestiny. „Místo prý neopustil z úcty k rodinné tradici, ale spíš se mu nechtělo umřít,“ směje se Juraj Kohlmann. Samuel Schreiber si zachránil život zase tím, že v roce 1943 utekl z fašistického Slovenského štátu... Tím však slavná bratislavská rabínská dynastie zanikla. Zůstaly po ní jen hroby v rabínském okrsku ortodoxního hřbitova, co ovšem nezaniklo, bylo ono dědické právo. A zasahovat do něj se ani po válce, kdy ortodoxní komunita v podstatě neexistovala, nevyplatilo.
Do funkce po roce 1945 nejprve navrhli neologického (reformovaného) rabína Emanuela Friedera. Zemřel za tři dny. Další neologický kandidát Brief údajně zemřel na infarkt ve chvíli, kdy telefonoval komunistickému ministru Lacovi Novomeskému, že funkci přijímá.

Zázraky stojí peníze
A co se stalo s židovským hřbitovem? Po vzniku Slovenského štátu prezident Tiso poslal 72 000 slovenských Židů do koncentráků. Zmizet měl také starý ortodoxní hřbitov s hroby mudrců. Překážel stavbě tunelu, který měl v čase války sloužit jako bunkr civilní obrany. „Mohli hledat jiné řešení a hřbitov obejít, ale neudělali to. Jeho zničení ale nebylo prioritou,“ vysvětluje Peter Salner.
Podle pověsti Sofer vyslovil biblickou kletbu na každého, kdo pohne s jeho hrobem. Židovská komunita se přitom intenzivně snažila vyjednávat s úřady o zachování hřbitova. Dnes přesně nevíme, jestli se Tiso zalekl tajemné kletby, nebo pomohly úplatky či politický tlak ze zahraničí. Nakonec zůstalo zachováno alespoň 23 hrobů z rabínského okrsku. „Byl to zázrak, který stál strašně moc peněz,“ popisuje nejpravděpodobnější variantu Juraj Kohlmann. „Žel bohu to je jediné, co nám z mnohasetleté historie bratislavských Židů zůstalo.“
Fotografie z čtyřicátých let zachycuje stavbu betonového krytu nad rabínskými hroby. Úroveň okolního terénu se kvůli regulaci Dunaje zvedla o několik metrů, hroby se ocitly v hluboké jámě. Dělníci na fotografii betonují strop, opodál plyne řeka jako věčný svědek. Po válce měl tunel sloužit dopravě a nové stavební úpravy se zachováním rabínských hrobů nepočítaly. Po delším vyjednávání změnil předseda sboru povereníkov Gustav Husák svůj negativní postoj a hroby zůstaly na svém místě. Ještě v roce 1950, v éře militantního ateistického stalinismu, se v oficiálních dokumentech bratislavského národního výboru používá termín „hrobka zázračných rabínov“. „Může být lepší důkaz, že byl Chatam Sofer zázračný rabín, než to, že Tiso a Husák zachránili jeho hrob,“ směje se Salner.

Poutní místo pod zastávkou
Následující desetiletí ležela rabínská hrobka pod cestou, dovnitř se vcházelo kanálovým poklopem. V roce 1982 zavedli do tunelu tramvaj a přímo nad hroby postavili tramvajovou zastávku. Cestující byli občas zaskočeni, když se z podzemí vynořila skupina ortodoxních Židů s dlouhými vousy a v typických kaftanech. K hrobu Chatama Sofera se přijížděli pomodlit z celého světa. „Bylo to vlhké, hlučné a tmavé místo, a když se rozjížděla tramvaj, tak se vše třáslo. Ale byla tam taková zvláštní, nepopsatelná atmosféra,“ vzpomíná Peter Salner.
Poslední dějství příběhu Chatama Sofera a jeho hrobu začíná po změně režimu. V polovině 90. let se židovská komunita rozhoduje přestavět betonový bunkr do důstojnější podoby a po dlouhých přípravách a složitých vyjednáváních se v roce 2000 začíná budovat. Stavba je však pod permanentním náporem židovských organizací, obávajících se znesvěcení místa, a přímo na ni dohlížel jeruzalémský rabinát. Striktní dodržování příkazů halachy věc technicky komplikovalo a prodražovalo. „Uprostřed hřbitova jsem měl postavit památník tak, aby nestál na hřbitově,“ vystihl podstatu problému architekt přestavby Milan Kvasnica. Na starých základech však nakonec za dva roky vznikla nová stavba.
Kvasnicova architektura evokuje široké spektrum emocí. Tmavé a vysoké stěny vstupního nádvoří probouzejí pocity stísněnosti a bezvýchodnosti, které Židé v historii často zažívali, modlitební místnost s výhledem na jemně nasvícené prastaré náhrobky zase pocity řádu a kontinuity. Když člověk sestoupí dolů k hrobům mudrců, prostorová izolace a přímý střet s tisícíletou kulturou mohou na chvíli zastavit nekonečný proud banálních obrazů a myšlenek v jeho hlavě a obrátit nerušenou pozornost k věčnému, transcendentnímu.
Památník Chatama Sofera je židovským pietním místem. Proto ho bratislavská židovská obec nijak nepropaguje, nemá otevírací hodiny a vstup je možný pouze po domluvě. Devalvovat pietní místo na turistickou atrakci - to by bylo proti duchu velkého Písaře Chatama Sofera.
Foto Günter Bartoš