SANQUIS - 2011/88 Zač je Goethemu loket

Rubriky:

Archivy SANQUIS

Archiv všech čísel

Archiv SANQUIS
ON-LINE listování

Sanquis ve formátu
PDF ke stažení

Klub SANQUIS

Užitečné odkazy

Podporujeme umění

Více z medicíny

Ze zahraničních serverů - archiv

Redakce

Zač je Goethemu loket

Günter Bartoš

SANQUIS č.88/2011, str. 48

Velký básník ocenil město Loket a jeho okolí jako nepopsatelně krásné, jako umělecký skvost krajiny, proto tam často jezdil. Jeho poslední návštěvu ale okořenila hořká marnost nenaplněné lásky. Už se nikdy nevrátil.

Řeka Ohře protéká na Karlovarsku tvrdým granitovým masivem, který ji na několika místech nutí radikálně změnit směr. Tak je tomu i v místě dnešního Lokte, kde řeka musí obkroužit nepravidelný skalnatý kužel a jen úzká vysoká šíje brání tomu, aby se uzavřela jako smyčka (ostré zahnutí toku ve tvaru lidského lokte dalo místu jméno). Proto tu postavili v raném středověku hradiště, jež strategickou polohu v ohbí Ohře plně využívalo, stejně jako pozdější románský hrad z 12. století. Vznik středověkého města na terasách v podhradí, jeho stupňovitá silueta, korunovaná tmavou hmotou hradu, dotvořila jedinečný charakter místa, majícího u nás srovnání snad jen s Českým Krumlovem.

Jedinečná silueta loketského hradu a kostela nad zátočinou Ohře

Skvost nad řekou
„Dnes jsme byli v Lokti, nádherně položeném městečku, jež je, viděno krajinářsky, pravý skvost,“ napsal J. W. Goethe v dopise příteli Kneblovi o své první návštěvě 1. července 1807. Zachovala se i jeho kresba loketského hradu. Po bouřlivém středověku a třicetileté válce se v éře baroka a raného kapitalismu město přestavuje, rozvíjí, byť je prostorově omezené svým umístěním na skalnatém ostrohu, s řekou jako přirozenou hranicí. I proto si Loket uchoval svůj romantický charakter, dokonale ladící s okolní krajinou. „Romantický prostor je spíš topologický než geometrický. V urbanistické rovině to znamená, že jeho základní konfigurace tvoří hustý neurčitý shluk a velmi rozmanité řazení. Urbanistický prostor je nepravidelně uzavřen, funkce jsou v něm jen všeobecně uspořádány a nesměřují k pravidelnému, určenému rozvrhu,“ vysvětluje Christian Norberg-Schulz v klasické studii Genius loci, čím je středověký urbanismus romantický.
Jak se taková romantika zhmotnila v Lokti? Od úzké šíje, jediného přirozeného vstupu do města, rotují hmoty budov proti proudu Ohře, postupně se zvedají až k samotnému vrcholu nad skalnatým srázem, s tmavým hradem jako korunou. Do Norberg-Schulzovy charakteristiky perfektně zapadají i vnitřní struktury města – nepravidelné náměstí na radiálním půdorysu se sloupem sv. Trojice jako významovou vertikálou uprostřed, svažitý terén, který protkávají křivé uličky, špičaté štíty domů... A také bohatství iracionálních detailů a drobných prvků. Hermeneutické „jak nahoře, tak dole“ můžeme v Lokti přepsat na „jak vně, tak uvnitř“ – samotné město totiž nezůstává v míře romantičnosti pozadu za svým okolím. To může v citlivých duších, jako jsou třeba básníci, evokovat silné emoce.

Ve víru vášní
Podle hraběte Kašpara Šternberka měl být Goethe raději přírodovědcem: „Činnost básnická, jak se zdá, jeho ducha jenom odváděla... Goethe by býval mohl v každém oboru dosáhnout mimořádných výsledků, ještě větších než ve skutečnosti dosáhl, kdyby ho nesvazoval jeho olbřímí duch.“ Vedle pití minerálky, společenského života a tanečků na bálech měl přírodovědec Goethe během dlouhých lázeňských pobytů také čas na celkem rozsáhlý geologický průzkum vulkanické krajiny Karlovarska a Českého středohoří a napsal o tom několik studií. V Lokti si prohlédl místní raritu – velký železitý meteorit (107 kg), který prý dopadl na hradní nádvoří: „Věčná škoda, že tak drahocenný přírodní úkaz rozřezali na kusy, zrovna jako by někdo ve snaze podělit se rozštípal velký diamant nebo jako by, dle Šalamounova rozsudku, i rozpůlené dítě zůstávalo kojencem.“
Jaro a léto „mezi starými skalami a v blízkosti horkých pramenů“ dělaly starci tak dobře, že jeho pozornost zaujaly i mnohem živější a půvabnější objekty, než je studený kus železa z hlubin vesmíru. Mladé dívky. Ty ostatně považoval za jediný způsob „jak omládnout, a to chce přece každý“. V červnu 1808 slaví lázeňská společnost v Lokti 23. narozeniny Silvie von Ziegesar, která vyniká „štíhlou bílou postavou a milou, protáhlou tvářičkou“. Rozněžnělý Goethe o ní v oslavném veršovaném vinši píše jako o miláčkovi. O dva roky později přijíždí básník do Lokte s „rozkošnou a chytrou“ Židovkou Mariannou von Eybenberg, dlouholetou přítelkyní, jíž bylo v době jejich seznámení okolo dvaceti. Veřejným tajemstvím, o němž si špitala celá Evropa, se stalo vzplanutí Jeho excelence, výmarského tajného rady a ministra, k mladičké Ulrice von Levetzow, které v Lokti došlo do hořkého konce.
Johannes Urzidil píše v monografii Goethe v Čechách o básníkovi jako o člověku, který tenkrát prožíval další pubertu – zaplavily ho city, hýřil s dojemnou mladickou a stařeckou zbrklostí svým oživeným srdcem. „Postupně oblažující styky od něj vyžadují den ode dne větší nasazení. Dívce se dvoří se zápalem mladého milence. Denně jí posílá květiny, kupuje perníky a sladkosti.“ Bouřila v něm vášeň a lidské hranice ho svíraly. S lékařem probírá fyzické aspekty případného sňatku (nemá námitek) a písemně požádá o Ulričinu ruku.

Romantický členitý ráz města (vlevo) Goethemu učaroval stejně jako mladičká Ulrika (vpravo). Loketské náměstí má nepravidelný radiální tvar (dole).

Bohové mne rvou pryč
Recepční hotelu Bílý kůň marně hledá ve svazku klíčů ten pravý. Stojíme před Goetheho terasou nad řekou Ohří, dřív se jmenovala Schwarzenberská, kde básník slavil s von Levetzowými dne 28. srpna 1823 své narozeniny. Klíč se najít nepodaří, a tak se jdeme podívat alespoň do restaurace. Na zdi tu visí obraz Ulriky a Goetheho. „Sedmdesát procent našich hostů přijíždí z Německa a všichni se na to ptají,“ říká sympatický recepční, pocházející z Litvy. Míní několik návštěv básníka v hotelu, aféru s Ulrikou a oslavu jeho narozenin. „Jak pěkná číše,“ podotkl tehdy Goethe, když dostal jemně broušený pohár z českého skla s třemi vyrytými jmény sester Levetzowých: Ulrika, Amalie, Berta. Za celou oslavu nepadne slovo narozeniny a nikdo nepřipomene Goethův věk. Bylo mu 74.
Zdravý rozum hraběnky von Levetzow Goetheho žádost o ruku odmítl. Nabízeli jí místo u dvora, penzi deset tisíc tolarů ročně, v rodině by měla největšího génia doby, ale obávala se trapnosti manželství starce a devatenáctileté dívky. „Vzniklého kontrastu se zhrozila,“ píše Urzidil a pokračuje: „Kdo ví, třeba by bývalo lepší kývnout, protože Goethe by byl šťastný a Ulrika by se postupně neproměnila v starou, starší, ba prastarou pannu.“ Zemřela neprovdána ve věku 95 let. Místo Ulričina mládí a krásy dostal Goethe jen broušenou číši jako symbolickou náhradu. Hořkosladký kalich nenaplněné lásky vypil až do dna. „Mně ztracen svět, já sobě ztracen hynu, já, jenž jsem býval bohů miláčkem; mne bozi svedli – skříňku Pandořinu mi dali, slastmi bohatou i zlem; k rtům přitiskli mne opojivých darů a rvou mne pryč – vstříc rvou mne mému zmaru,“ vyznává se básník ze své bolesti v Elegii, kterou začíná psát pár dnů po narozeninách v Lokti, v dostavníku na cestě do Výmaru. Do Čech, kde strávil celkem tři roky života a prožil velkou českou romanci, se už nikdy nevrátil. Jeho libido tu vyhaslo. O deset let později v březnu 1832 Goethe umírá ve Výmaru.

Romantika jako bonus
Starosta Jaroslav Hlavsa je v Lokti určitě šťastnější než Goethe. Spokojeně pokuřuje u okna dýmku, jeho pohled občas sklouzne přes střechy domů a řeku Ohři k městským lesům na svazích nad ní: „Loket je na tom výborně. Sice máme jako všechna města zanedbanou infrastrukturu a potřebovali bychom na opravy 400 milionů, ale nemáme žádné dluhy a vedle obrovského turistického potenciálu vlastníme též velké majetky, hlavně lesy. O další se soudíme se státem.“ Před válkou žilo v Lokti jen šest procent Čechů. Drastický úbytek obyvatelstva po odsunu Němců (v roce 1980 tu bylo dvakrát méně obyvatel než těsně po válce) vedl spolu se socialistickým hospodařením k neuvěřitelnému chátrání historických památek. Desítky cenných hrázděných domů zmizely, v samotném jádru města se dělaly problematické přestavby. V roce 1962 dokonce zrušili na dvacet let status městské památkové rezervace.
Přes deset procent zástavby tvoří dodnes ruiny, protože je po revoluci skoupili spekulanti a nejsou na ně žádné páky. Ale po turistech a agentovi Bondovi (natáčelo se tu Casino Royale) určitě objeví Loket coby inspirující místo k bydlení i nějací přistěhovalci. Do Karlových Varů to je pár kilometrů, nemají tu romské ghetto jako jiná západočeská města, zato dost nemovitostí v nabídce. Ceny jsou zatím normální, silný genius loci jako bonus. K romantickému Lokti můžete mít vztah, něco tu prožívat, třeba se i zamilovat. Jako ten Goethe.