Tvořila ji lidsky i umělecky spřízněná, svým způsobem jedinečná trojice Chochola - Ludwig -Tmej, ovšem k jejich snažení lze připojit několik dalších, vesměs o něco starších tvůrců: Karla Hájka, Miroslava Háka, Jiřího Jeníčka, Jana Lukase. Všichni jsou podstatně spjati s českou fotografií 30. a 40. let minulého století.

„Zdeněk Tmej (1920) je jedním z významné trojice generačních souputníků, kterou tvoří spolu s Václavem Chocholou (1923) a Karlem Ludwigem (1919-1977). Všichni tři spolupracovali na několika knižních projektech a podporovali se vzájemně i v mnoha životních situacích a při různých pracovních závazcích. Tmej je mezi nimi jediný skutečný reportér, estét Ludwig tíhl spíše ke komponovanému portrétu, aktu a ‚glamour’ fotografii, zatímco archivář a kronikář Chochola zachycoval bezprostředním způsobem jak pražské kulturní dění, tak osobnosti českého i evropského uměleckého života,“ charakterizovala tyto muže historička fotografie Anna Fárová v monografii Zdeňka Tmeje, kterou vydalo nakladatelství Torst v roce 2001; Tmej skonal vloni v létě.

Děti první republiky
Ono fotografické trio formovala první republika: její politická demokratičnost a dynamika veřejné sféry s denním tiskem, který vycházel v několika vydáních, s časopisy, jež byly obrazově na výši, vizuálně se snažily držet krok se světovými trendy. Ludwig, Tmej i nejmladší z nich, Chochola, se v tisku a v provozu „uchytili“ jako velmi mladí. Zdeněk Tmej začal publikovat a asistovat bezkonkurenčně nejslavnějšímu fotoreportérovi první republiky, Karlu Hájkovi, už jako patnáctiletý pubescent. Nejproslulejší část svého díla, cyklus Totální nasazení, který nafotografoval během svého nedobrovolného válečného pobytu ve Vratislavi, vytvořil ve svých třiadvaceti a čtyřiadvaceti letech. Rovněž Ludwig se ve čtyřicátých letech stal hotovým autorem a Chochola v tu dobu položil pevné základy své obrazové poetiky. S Tmejem a Ludwigem se seznámil v roce 1942 a během několika málo příštích let vytvořil fotografie, které i o půl století později našly velmi čestné místo v knižních monografiích, které Chocholovi připravila jeho agilní dcera Blanka, sama fotografka.
Slibný poválečný publikační rozjezd těchto mladých mužů s fotoaparáty ovšem s razancí nekompromisně zatáhnuté ruční brzdy zastavil únor 1948. Paleta vycházejících tiskovin zešedla, ediční plány nakladatelství se „překopávaly“, řada tradičních značek zmizela. Tmejovi skončila jeho smluvní spolupráce s Národním divadlem a s Lucernafilmem. Náhradním řešením pro něho bylo fotografování Státního souboru písní a tanců. V jedenapadesátém roce dostali Tmej a Ludwig od generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského nabídku na založení fotograficko-propagačního oddělení KSČ. Šlo o návrh fotograficky pochopitelně neskonale podřadnější, než byly zakázky těsně poválečné, nicméně Slánského úmysl by osloveným fotografům nejspíš přinesl určitou existenční jistotu. Avšak Slánský byl zanedlouho moskevskými bezpečnostními poradci a Gottwaldem shledán jako vlastizrádce a popraven.
Chochola tedy fotografoval - ve spolupráci s Tmejem - balet, divadlo, sport či koně. Byla to náhradní, veskrze apolitická řešení.

Psychiatrie, vězení, alkohol
Stalin sice zemřel, dvacátý sjezd sovětských komunistů odsoudil kult osobnosti, nicméně dusno pro tvůrce typu Ludwiga, Tmeje či Chocholy trvalo. Roku 1957 přišly na pořad dne takzvané „redukční prověrky“ ve Svazu československých výtvarných umělců; Chocholu psychicky rozleptalo vypětí z možné ztráty svobodného povolání natolik, že se ocitl na psychiatrii. Přesto právě pro Chocholu posléze přišly přece jen lepší časy: rozvinula se jeho spolupráce s malířem Františkem Tichým, seznámil se s tehdy prakticky neznámým spisovatelem Bohumilem Hrabalem, s Jiřím Kolářem připravil monografii, která Chocholovi roku 1961 vyšla v odeonské edici Umělecká fotografie.
Zdeněk Tmej v tu dobu pobýval ve vězení, kde se ocitl vinou svého ne zrovna socialisticky vzorného životního způsobu. Okázalost Tmejova chování, například bonvivánské jízdy v americkém voze Plymouth, režim dráždila. Tmej vyfasoval osm let. Došlo, asi pod náporem událostí, k fotografově spolupráci se Státní bezpečností. I tak byl propuštěn až v říjnu 1965, ovšem poslední půlrok přetrpěl na samotce ve Valdicích.
A Ludwig? V letech 1950-1953 byl manželem tehdy vyhlášené pražské krasavice Věry Chytilové, která až dávno po Ludwigově smrti, v roce 2001, dokončila dvojdílný televizní dokument Vzlety a pády o zde zmiňované trojici fotografů. Bohém - a bohužel i alkoholik - Ludwig byl vynikajícím fotografem aktů, ale tento námět byl u nás v padesátých letech prakticky tabu a ještě v šedesátých letech se tu debatovalo o jeho únosnosti. Ludwig zrovna v oné „sladké“ šesté dekádě ztratil načas o tvůrčí fotografii úplně zájem a dokumentoval inscenace v Semaforu. Nikdy se už nesebral k uměleckému výkonu, který by se vyrovnal tomu, co vytvořil ve čtyřicátých letech. Totéž lze konstatovat i o Tmejovi, i když jeho dílo dosud čeká na kompletní zpracování. Tmej dlouhodobě fotografoval sám sebe, a možná se můžeme dočkat nějakých pozoruhodných objevů v jeho pozůstalosti, svým významem však beztak nemohou překonat cyklus Totální nasazení.

Bylo to na nervy
Václav Chochola vydržel souboj s dějinami ze všech tří fotografických přátel nejdéle. V druhé polovině šedesátých let nastalo u něho druhé tvůrčí vzepětí - fotografoval osobnosti kulturního života, které navštívily Československo (Pasolini, Antonioni, Armstrong ad.), sám opakovaně vyjel do Paříže, kde navštívil například Maxe Ernsta, Mana Raye a ovšem Salvadora Dalího, jehož portréty se staly Chocholovým kardinálním úlovkem.
Nemohl nedokumentovat pohnuté československé události osmašedesátého roku. Není tedy divu, že 22. ledna 1970 byl Chochola zatčen poté, co nasnímal hrob Jana Palacha. Na třicet dní byl uvržen do vyšetřovací vazby v pražské Ruzyni. Soud konstatoval, že se dopustil „spolupachatelství pokusu přečinu proti zájmům socialistické společnosti“, vyfasoval dva roky podmíněně a peněžitý trest. Během vyšetřování byly Chocholovi zabaveny fotografické materiály exponované v roce 1968 a již nikdy je nespatřil; totéž platí pro jeho snímky osobností, jež Husákův režim dal na index. Aby toho nebylo málo, počátkem sedmdesátých let Václavu Chocholovi ukradl fotoaparát s celým příslušenstvím jeden pražský taxikář. Lze se pak divit, že i Chocholova tvůrčí energie se od té doby rychle vyčerpávala, že fotografoval již mnohem méně a že se realizoval především zpracováním toho, co již v minulosti naexponoval?

O co jim šlo
Několik dnů po úmrtí Václava Chocholy mi jeho dcera Blanka v e-mailu napsala: „Hodně přemýšlím o tátovi a mluvíme o něm s Markem (syn Blanky Ch. - pozn aut.), s mámou a stále víc si uvědomuju, že ti chlapíci, speciálně Tmej a Chochola, už byli jakoby z jiný planety, šlo jim jenom o tu profesi, všechno ostatní jim připadalo zbytečný. Pozorovali ten náš svět s dosti značným nepochopením, táta byl až zahořklej a dost často nerozuměl mým únikům ani tomu, že mě zajímá i spousta jinejch věcí než jen fotografie. Vlastně se vysvobodil nejen z vězení dosluhujícího těla, ale i skličujících pocitů netečnosti tohoto světa. Třeba najde lepší světy, kde jeho elektrizující stavy lékaři nemusí tlumit práškama, a svými úlety zas najde naplnění... To mu teda přeju.“

Autor je redaktorem MF Dnes
Foto archiv Blanky Chocholové