| Poselství kříže |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.88/2011, str. 54 |
Skandální umučení Ježíše na vrchu Golgota se stalo obratem v dějinách, zakládajícím nové náboženství, novou kulturu, novou civilizaci. Toho dne zemřel na kříži samotný Bůh.
|
|
|
| Expresivní krucifix od Pavla Vance v klášteře Emauzy (2006): korpus Krista na zavěšeném kříži se vznáší „metafyzicky“ nad oltářem kostela. Protože visí v protisvětle, není vidět do jeho tváře, kterou stejně zakrývají vlasy (nikdo nezná Boží tvář). Zvrásněné, umučené tělo z mosazi je ve světelném stínu tmavé, jakoby mrtvé, rozsvěcuje se a ožívá až s dopadem paprsků světla.
|
|
Notoricky známý velikonoční příběh není třeba převyprávět, i neznabozi vědí, co se tenkrát událo. Tím „nejkrutějším a nejhnusnějším způsobem“ (Cicero o ukřižování) popravili v Jeruzalémě Ježíše z Nazaretha. Sám se prohlásil za mesiáše a syna Boha, islám ho považuje za významného proroka, ale z hlediska dobového oficiálního židovství byl kacíř a „svůdce lidu k smrti v hanbě“. Vedle různých názorů na samotného Ježíše se lze shodnout na faktu, že jeho brutální umučení přerostlo z incidentu místního významu v historickou událost, zásadní obrat, měnící řád světa, podobně jako třeba Francouzská revoluce. Má tedy vliv i na ty, kteří v Ježíše jako spasitele nevěří.
Co se tedy vlastně stalo? Křesťané si s vraždou na Golgotě spojují spásu světa prostřednictvím Kristovy oběti, která z nich snímá dědičný hřích. Skandální poselství kříže se však podle sv. Pavla nedá chápat jako oběť, vyžadovaná krutým Bohem, ale právě naopak jako nejhlubší vyjádření Boží lásky: „Bůh ani vlastního syna neušetřil, nýbrž ho za nás vydal; jak by nám tedy spolu s ním nedal také všechno ostatní?“ Spojovat s křížem poselství o spáse, tvrdit, že se na něm děje boží zjevení, se v antice jevilo jako poněkud perverzní. Křesťané byli už ve druhém století obviňováni z ateismu, protože svět odbožšťovali. „Golgota a Olymp se spolu nesnášejí. První přikázání odporuje každé mytologii, Ukřižovaný skutečně a nutně svět i lidi odmytologizovává,“ píše teolog Erich Käsemann.
|
|
|
| Bronzový krucifix na Karlově mostě (1629): jde o klasické vyobrazení, unikátní je však hebrejský a pro Židy až potupný nápis „Svatý, Svatý, Svatý Hospodin zástupů“. Ten byl zhotoven roku 1696 za peníze z pokuty, kterou dostal od soudu Elias Backoff en za údajné rouhání kříži. I když se toto obvinění ukázalo být nakonec falešné, hebrejský nápis na krucifi- xu zůstal až dodneška.
|
|
Kam zmizel Bůh?
Kromě překonání mýtu či polyteismu způsobí ukřižování ještě další dvě radikální změny v symbolickém řádu – smrt Boha a nový začátek. Ježíšův nářek na kříži, „Eli Eli lama sabachthani“ (Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil), je totiž vedle výpovědi o jeho zoufalství i zprávou od samotného Boha, jeho demisí. Nechává se vytlačit v podobě Krista na kříž a opouští tak svět. Ba co víc, podle filozofa Hegela nezemřela na kříži jen lidská inkarnace samotného Boha, ale Bůh sám, což je zřejmé i křesťanům. „O, veliká bída! Bůh sám leží mrtev. Na kříži zemřel,“ zpívá se ve středověké písni.
Starozákonní Bůh byl stvořitelem a hybatelem světa, novozákonní Bůh promlouvá nepřímo, prostřednictvím Ježíše. Mrtvý Bůh už do ničeho nezasahuje, nic neovlivňuje a tedy za nic nemůže. Ani za přírodní katastrofy, ani za genocidy. Podle filozofa a křesťanského ateisty Slavoje Žižka umírá na kříži Bůh jako transcendentní „správce světa“, jako skrytý Pán, který zná „hlubší smysl“, zaručuje šťastné vyústění našich činů a zatemňuje tak krutou realitu dějinných katastrof. „Bůh jako morální, politická, přírodovědecká pracovní hypotéza je odstraněn, překonán; ale stejně je překonán i jako pracovní hypotéza filozofická a náboženská,“ napsal v dopise z nacistického vězení teolog Dietrich Bonhoeff er. A klade otázku: „Kde má teď Bůh ještě své místo?“
|
|
|
| Myslbekův krucifix z Ringhoff erovy hrobky v Kamenici (1885): pracoval na něm bez objednávky z vlastní potřeby deset let. Proto je možná jeho dílem nejlepším a jemu nejbližším. Modelace, realistická, ale s romantickou nadsázkou, rozehrává velkou skladbu rozvlněných tvarů, v akademicky krásných formách dosahuje velikosti, monumentality.
|
|
| Pointou velikonočního příběhu, novým začátkem ze zničující nicoty smrti je Kristovo zmrtvýchvstání na onom světě, v transcendentnu. Co však dala událost na Golgotě našemu imanentnímu světu? Vedle zprávy o smrti Boha, jež implikuje svobodu a odpovědnost člověka („už je to jen na vás“), to je podle Žižka především idea znovuzrození coby zásadní rozchod s pohanským fatalismem: „Křesťanství sází na možnost radikálního zlomu, vyhlašuje rovnost a přímý přístup k univerzalitě právě na základě toho, že prosazuje nejradikálnější rozdíl/zlom.“ Z bodu nula se ustanovil nový řád, nová subjektivita, dodnes moderní a aktuální, přetrvávající i v postkřesťanském světě.
|
|
Kontroverzní obrazy
Obraz Ukřižovaného se v našem kulturním okruhu stal všudypřítomným. Po tak dlouhé době od Golgoty v něm vidíme už jen symbol oné události, její reálnou hrůznost si již plně neuvědomujeme. Skutečnou brutalitu ukřižování před časem předvedl film Mela Gibsona Umučení Krista (2004), který byl ale kritizován za to, že věc pojal jako nepřetržitý proud násilí. Může se taková událost vůbec zobrazovat reálně, bez odstupu? Není nakonec rozumný postoj evangelíků, kteří kříž jako symbol používají, ale bez umučeného těla? Na druhou stranu jsou některá zobrazení Krista umělecky působivá a podnětná, dokonce i pro ateisty. Gibsonův vysoce profitabilní spektákl (600 mil. dolarů) se zařadil mezi filmy, které se pokoušejí téma ukřižování ukázat jinak nebo je reinterpretovat. Kontroverzi a v některých zemích i zákaz promítání vzbudil film Martina Scorseseho Poslední pokušení Krista (1988). Ježíš je v něm pokoušen ďáblem ještě na kříži, místo umučení prožívá „alternativní“ poklidný rodinný život, který ale nakonec odmítne, a tak se svou obětí transformuje ve Spasitele („Dokonáno jest!“). Kanadský film Denyse Arcanda Ježíš z Montrealu (1989) zase ukazuje skupinu herců, kteří se připravují na představení Pašijí. Přehrává motivy ze života Krista (křest, soud či pokoušení), ale jako příběhy v současném civilním kontextu, které směřují k „zmrtvýchvstání“ hlavního hrdiny – po jeho tragické smrti jsou jeho orgány darovány několika lidem. Ukřižování coby horor předvádí film Stigmata (1999) od režiséra Ruperta Wainwrighta. Duch mystického kněžího posedne po jeho smrti mladou hezkou kadeřnici (sic!), která je mučena neznámou silou obdobně jako Ježíš, což na ní zanechává stigmata. Působivým vrcholem této duchovní pornografie je jakási feministická varianta ukřižování, kdy její krásné tělo visí v pozici Krista v proudu světla.
Foto: Günter Bartoš
|
|
|
 |
obsah čísla 88 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
