| Kateřina Janouchová: Knihy kupuji ráda |
|
Michaela Šmerglová |
| SANQUIS č.87/2011, str. 80 |
Píše pravidelně články do novin, knížky pro děti, beletrii i populární publikace o sexu... Píše švédsky, ale knihy jí vycházejí také v Čechách, kde se narodila.
|
|
|
Dcera jaderného fyzika, zakladatele Nadace Charty 77 Františka Janoucha a ruské bioložky Ady Kolmanové žije na severu. Proč, když je jí tam zima? Jak se Češka prosadí coby spisovatelka v cizině? Kde hledá klid na psaní matka pěti dětí? Kateřina Janouchová při své poslední návštěvě Prahy stihla pokřtít novou knihu i odpovědět na naše otázky.
Jak to vlastně máte uspořádáno – píšete česky, švédsky nebo rusky?
Jednoznačně ve švédštině! Kdybych se ale přistěhovala zpět do Čech a začala víc mluvit, asi bych česky psát mohla.
A v mluveném slovu jste nejpevnější…
S… opět ve švédštině. Ta je můj jazyk číslo jedna. Pak se přidá čeština, angličtina, ruština, možná francouzština.
S rodiči jste emigrovala jako desetiletá. Trvali na tom, abyste pilovala rodný jazyk?
To ne. Ale ve Švédsku jsem měla jistou dobu vyučování v češtině, organizují tam pro cizince takové hodiny, aby si udržovali mateřštinu. V mém případě to ale trvalo jen chvíli.
Přišla jste do severské země, blond holčička, skoro tamní typ…
Pozor, oni mají vlasy platinově bílé. Já byla blond, ale proti nim ta tmavší, v tom jsem to jednodušší neměla. Hlavně, my přišli do oblasti, kde nebyli žádní cizinci, tudíž jsem se všem jevila jako exot. Tam o Čechách nevěděli nic, neměli představu, kde leží, znali jen náš hokej. A na ten se mě ptali často! Především komu fandím, zda Čechům nebo Švédům. To bylo komplikované, mě hokej nezajímal, ale nechtěla jsem mlčet a taky jsem nechtěla shazovat Čechy a lhát, že jedničkou jsou Švédové. Ani si nepamatuju, jak jsem to řešila.
Řekli vám rodiče, že odcházíte nadobro?
Řekli na rovinu, že už se nevrátíme. Chodili jsme a loučili se s Prahou, s příbuznými. Bylo to docela smutné.
Měla jste to někdy vašim za zlé?
Měla jsem jim za zlé, že jedeme na sever. Já chtěla na jih. Diskutovat o tom nešlo, ale šíleně se mi nechtělo pryč. Ovšem pochopila jsem, že nemůžeme dělat nic jiného. Napřed jsme přišli do Dánska, kde to bylo fajn. Chodila jsem v Kodani do mezinárodní americké školy a jako dítě tam skvěle zapadla. Jenže po roce jsme pokračovali dál na sever, kde bylo všechno studené. Podnebí, okolí i lidé. Já do té doby neměla o Švédsku žádnou představu, nečetla jsem ani Děti z Bullerbynu! Věděla jsem, že je tam zima, tma a krásná příroda.
Trpíte z toho putovaní traumaty?
Mám větší trauma z jiných zážitků z dětství. Ale je fakt, že tohle mě ovlivnilo i posílilo. Bylo to také pozitivní. Přesto někdy přemýšlím – jak by stěhování prožívaly mé děti? Nechtěla bych je vytrhnout z domova, vidím, jak jsou pro ně důležití kamarádi, jejich jisté místo. Osobně bych ze Švédska utíkala do tepla obden. Kvůli dětem to neudělám, čekám, až budou starší. Do Čech ale nemířím, tady je taky zima, sním o jihu! Zatím vyjíždím do tepla na výlety.
Zima, tma – ideální prostředí pro literátku. Vypisujete se z těch depresí?
Občas. Nedávno jsme o tom mluvili s tátou, že možná proto má Švédsko tolik vynálezců. Lidé si tam musejí najít nějakou konstruktivní činnost, když je od tří hodin odpoledne tma a noc. Mně se v zimě dělá všechno špatně, ale depresi odolávám sportem. Posiluju ducha. Každopádně romány jezdím psát do klidu. Na týden egoisticky opustím rodinu. Doma soustředěně psát nelze, tam stále někdo něco potřebuje. Poradit, odvézt, vyžehlit…
Doma je tedy… …
tam, kde jsou mé děti. To je Švédsko.
Jak se utíká psát od manžela a pěti dětí?
Není to jednoduché, když jsou děti malé. To se na vás každý dívá jako na krkavčí matku. Proto jsme svého času měli na hlídání i „opérku“. Tehdejší manželova závislost na alkoholu byla taky problém, který jsem se musela naučit brát. Teď už to jde. Manžel abstinuje, nejmladší dceři je devět a nejstaršímu synovi dvaadvacet, už s námi nebydlí. Ostatní kluci se umějí o sebe postarat, jen ranní buzení je trvalý problém.
Může se spisovatel prosadit a uživit?
Nevím jak v Česku, ale ve Švédsku je to těžké. Živit se jen psaním knih se dá výjimečně. Takových lidí je málo. Ovšem uživit se publicistikou jako novinář jde. Já jsem na volné noze, píšu pro víc časopisů a ve švédském deníku Expressen mám o sexu stálou rubriku.
Uvažujete při psaní beletrie o tom, že bude přeložena – třeba do češtiny?
Ne! V tu chvíli pro mě existuje jen knížka. Jeden román jsem ale psala záměrně geograficky neutrálně. Odehrává se v nejmenovaném městě. Nicméně – možnost překladu knih do češtiny mi udělala radost. Jsem spokojená, mám dobré překladatele, já bych to nezvládla. S jedním překladem do ruštiny mi pomáhala i máma, taky záruka perfektní práce.
Kde se u vás vlastně vzala touha psát?
V naší rodině psalo dost lidí, takže ji mám v genech. Mnozí příbuzní psali více odborné, politické a strohé věci. Já píšu jinak, ale politika mě začíná pomalu zajímat.
Kdy vám vyšla první knížka?
Napsala jsem v roce 1993 román, poslala ho do nakladatelství a za týden mi napsali, že ho berou. Krásně lehká cesta. Pak to bylo horší. Román neměl z nakladatelského pohledu velký úspěch, byla jsem zklamaná, tak jsem napsala další knihu. Jenže nakladatelé řekli, že není dobré vydat právě tuhle jako druhou v pořadí. Tak mezitím přišly knížky o sexu, než jsem v roce 2004 vydala nový román. Zkoušela jsem to u více institucí, teď se držím „své“ nakladatelky. Je sice přísná, ale má pravdu a tah na branku.
Čtou děti a manžel vaše knížky?
Ty dětské určitě. Děti také četly Ukradené dětství, ty větší dostaly knihu O lásce a sexu, nejstarší syn i románový seriál pro ženy, ale moc ho nezajímal. Můžou číst, co chtějí. Každopádně čtou ve švédštině, protože česky nemluví. To je naše chyba, stalo se. Nicméně jejich spolužáci to, že jsem známá a píšu mimo jiné o sexu, prožívají víc než oni. Pro mé děti je to nuda a samozřejmost. A manžel? Je můj první kritik!
Ukradla jste někdy knihu?
Možná jsem zapomněla nějakou vrátit v knihovně, takže to nebyla uvědomělá krádež. Ráda knihy kupuji, platím za ně, a tím podpořím autora. Dětem říkám, že na knihy peníze budou vždy.
Nepotkala jste teď v Praze, kde je tepleji než ve Stockholmu, nějaký nový nápad?
Moc jsem tu nerozmrzla, ale nápad přišel. Chtěla bych psát o meziválečné době, třicátá čtyřicátá léta, a o zakázané lásce.
|
|
|
|
|
 |
obsah čísla 87 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
