| Biograf splněných přání, Vějička na sny |
|
Libuše Koubská
František Houdek |
| SANQUIS č.87/2011, str. 41 |
Biograf splněných přání
Moje maminka mívala čas od času „politické“ sny. Ráno u snídaně pak nadšeně vyprávěla, jak v noci konverzovala s Charlesem de Gaullem, s anglickou královnou Alžbětou nebo s Johnem Fitzgeraldem Kennedym.
|
|
Jinak nikdy o svých snech nemluvila a zřejmě jim ani nepřikládala zvláštní význam, na to byla založením příliš racionalistická. Ovšem ta setkání se státníky líčila do nejmenších detailů. Vzpomínám si, že s Kennedym se sešla ve Vídni, procházeli se v zahradách Schönbrunnu, kde voněly růže všech barev, precizně sestříhané stromy stály v pozoru a vodotrysky chladivě zurčely. Prezident Spojených států byl ohromně šarmantní. Měl dokonale vyčištěné boty, zářivou kravatu v amerických barvách a thymolinový úsměv. Ale upřímný! Mluvili spolu o mezinárodní politice, hlavně o poměrech v Evropě. Maminka prý JFK udělila řadu dobrých rad, za což jí velice děkoval. Po Chruščovovi nebylo ve snu ani vidu ani slechu.
Záviděla jsem jí takové inteligentní a výpravné sny, mně se tenkrát v dětství nic takového nezdálo, ostatně ani později ne. Jako malá jsem to přičítala maminčině širokému vzdělání včetně dobré znalosti několika jazyků. Kdo jiný by taky mohl takhle plynně konverzovat s velikány? Tak jsem se dřela anglická slovíčka a doufala… Ale zdávalo se mi leda o tom, že stojím na stupínku, nemůžu ze sebe nic vyrazit a fasuju pětku.
Nakonec jsem si ty maminčiny sny vzala za své, po těch letech už si je vybavuji jako vlastní. Jinak mě ale státníci minuli. Možná proto, že neumím tak dokonale cizí řeči. A setkání s Václavem Klausem by zas patřilo do jiné kategorie než do freudovské skupiny snů coby splněných přání.
Nicméně občas se zdaří, že člověk jde spát, jako by šel do biografu na skvěle vypravený fi lm s happyendem. Žádné thrillery, žádné úzkosti, že se nemohu hnout z místa, nebo naopak že padám ze skály či že mi padají zuby. Nic takového, nýbrž ryzí slast. Něco jako opět Freudem proslavený obraz Sen vězně, na němž německý romantický malíř Moritz von Schwind namaloval spícího nebožáka v kobce. V pruhu slunečních paprsků se vznáší andělská krasavice s pohárem vína, zatímco skřítkové se právě postavili jeden druhému na ramena, aby ten nejvýš stojící mohl přepilovat mříž na okně. Už už se mu to daří, vězeň se ve spánku usmívá. Cesta na svobodu je otevřená. Přeju hodně splněných přání, i když třeba jen ve snech.
|
|
|
Vějička na sny
V průběhu let jsem o snech přečetl tři knihy. Klasický Výklad snů Freudův, Včera v noci se mi zdálo Medarda Bosse (zastánce co nejjednoduššího výkladu) a Tajemství dvou partnerů od Jany Heff ernanové – to si mě získalo nejvíc.
„Večer před spaním si vyhradíme nějaký čas na klidné uvažování, nejméně půlhodinku. Rozmyslíme si, o čem chceme, aby se nám zdálo. Určíme si problém, do kterého bychom rádi viděli. Nikoli konkrétní otázky, spíše celé téma. Soustředíme se na ně po dobu dost dlouhou na to, aby se do nás ,vsáklo‘ dost hluboko, aby vyvolalo silnější citovou odezvu...“
Podle doktorky Heffernanové sny reagují na náš zájem, začnou se nám zdát častěji, zintenzivní a my si je začneme lépe pamatovat.
„Na sen se musí číhat jako na lišku, kdy se vynoří z nory. Nejste-li zvyklí číhat na lišky, být bdělí a trpěliví, možná nepochodíte hned první noc. Ale pozor, opatrně, sen se nesmí vyplašit! Vypnout budík, nemuset ráno hned vstávat, nehýbat se po probuzení prudce, nesnažit se ho lapit celý najednou, stačí zachytit ho za ocásek a polehoučku si ho přitáhnout... Ihned zapsat, nebo aspoň nahlas přeříkat.“
Nu, já si konkrétní sny nepřivolávám, nechávám jim volný průchod. Nicméně jednu zkušenost jsem udělal. Na jihozápadní Vysočině a v České Kanadě se v létě oddávám volným čundrům s noclehem pod širákem. Přitom dávám přednost dvěma způsobům: vysoko na skále nebo pod krovem smrčinového mlází.
Na obtížně dostupné skále pár metrů nad vrcholy okolních stromů nechám svět pod sebou a vystavím se z pěti stran působení „hvězdného nebe nade mnou“. Sním pak často o dálkách a padání; létám nekonečným prostorem všehomíra, jehož jsem bezbřehou žasnoucí součástí. Jsem všude a všechno je ve mně, dokonce i ty vzdálené světy s tušením neznámých bytostí!
Bivak pod příkrovem větvoví – kdepak hvězdné nebe, to spíš ten „mravní zákon ve mně“ – zase přitahuje sny typu „pohřben zaživa“, provázené intenzivním pocitem fyzického ohraničení, uvěznění v sobě; mé nevědomí proniká ho hlubin sebe sama, pořádá defi lé mých nejintimnějších triumfů i hříchů, jakož i vizí plných strašidel a všelikých pololidí, s nimiž bojuji nebo jimiž se stávám. Pravda, tento pozemní styl nocování poněkud postrádá soukromí, jednou mě uprostřed noci probudil lišák, který mi čumákem noroval v batohu.
Extroverze – introverze, altruismus – egoismus, všechno – jedno, sdílení – vlastnění. A k tomu samota a hlavně síla přírody, jejíž čistota, ano, svatost!, všechny případné běsy zkrotí...
Pokud zrovna netrpíte agora- nebo klaustrofobií, zkuste!
|
|
|
|
|
|
 |
obsah čísla 87 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
