| Malba generace devadesátých let |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.87/2011, str. 22 |
Nejnovější výstavu v brněnském Domě umění sestavil Richard Adam. Kdo jiný by měl? Známý sběratel ví o moderní výtvarné scéně všechno.
|
|
Česká malba generace 90. let. Koho a co si máme pod tím pojmem představit?
Je to tvorba výtvarníků, kteří v 90. letech vstupovali na scénu a jejichž výtvarný projev je do jisté míry jednotný nebo příbuzný.
V jakém smyslu příbuzný?
Když vedle sebe dáte obrazy Pastrňáka a Voseckého z poloviny 90. let, je to velmi podobný způsob malby. Oba tehdy používali válečky, vlastně se ani nedá moc rozeznat, co v roce 1996 dělal Vosecký a co Pastrňák. Podobně pracovali také Písařík a Vaňková. Nechci říct, že to byl směr, spíš společný způsob malby.
Malíři stejné generace se tedy ovlivňují.
Přesně tak. Je to dáno tím, že společně studovali – Pastrňák například absolvoval v roce 1996, Vosecký v 1997, chodili do stejného ateliéru... Bylo to však ovlivnění i duchem doby.
Duchem doby?
Nevím, jak to přesně popsat: snad jako auru, co se vznáší ve vzduchu a jež je nutí, aniž vědí proč, malovat právě takto.
Tak to funguje v každé generaci?
Tak tomu bylo v 70. letech, v 80. letech. V každém desetiletí převládá jiný výtvarný směr nebo cítění. V polovině 80. let byli výtvarníci u nás ovlivněni německým neoexpresionismem a italskou expresivní transavantgardou, většina z nich dělala tedy expresivní obrazy: Skrepl, David... Komplikované to bylo tím, že se o nových směrech dozvídali obtížně, protože v dobách socialismu tady nebyl k dostání žádný výtvarný časopis, který by refl ektoval umění na Západě. Nicméně i ty mnohdy černobílé reprodukce, které se jim dostaly do rukou, je ovlivnily, reagovali na podněty, byť neoficiální. To se psal rok 1984, 1985.
Jak dlouho trvá obvykle tohle kolektivní údobí?
To není vždy stejné. Začíná to většinou ještě na škole, kde vzniká kadlub, v němž se to taví. Mladí malíři se snaží odlišit od předchozí generace, cítí to, aniž si to programově uvědomují, jako zásadní potřebu. K tomu připočtěme vlivy ze Západu a dnes i z Východu, které je inspirují, a oni je pak přetvářejí v duchu české povahy.
V postmoderní době ještě hraje česká povaha nějakou roli?
A jakou! S prominutím, ať děláme, co děláme, všechno nakonec sklouzne do strašné sladkosti. Až na výjimky, samozřejmě. Němci, když malují, tak je to exprese, silná, nekompromisní. U nás je i exprese sladká. Jsme prostě slovanské duše.
Dá se tak zevšeobecnit?
Dělení po desetiletích na generace mi přijde trochu příliš... Ale je to tak! Jen si to spočítejte: první opravdu moderní umění představovala u nás OSMA. V roce 1905–1906 začala expresí, protože v Německu byla exprese aktuální. Filla a spol. rok dva takhle malovali a pak se nechali ovlivnit kubismem. Kubismus začínal ve Francii 1908–1909, Filla, Kubišta, Procházka první kubistické věci vytvořili v roce 1910, 1911. Velmi brzy! Nakonec tento směr ale zase opustili. Kubismu zůstal nejdéle věrný Filla, Procházka už na přelomu desátých a dvacátých let sklouzává k civilismu. A pak už jsou tu Toyen, Štýrský a arteficialismus. Máme za sebou desetiletí, nová generace, nové výrazové prostředky.
Jak se liší generace 90. let od svých předchůdců – Střížka, Róny, Davida, Nikla? Zásadně. Dovedete si představit, že by Róna nebo Nikl vzali váleček a „malovali“? Tvrdím, že obrazy generace 90. let jsou v podstatě ohlasem informelu 60. let, byť velmi transformovaným. Pojednává se tu celá obrazová plocha, kterou ale zároveň lze vnímat jako určitý výsek širší reality. Informel byl drsný. Dnešní pojetí je líbivější. Ale to nevylučuje společná východiska.
|
|
 | | Michal Pěchouček – z cyklu Horizontal Screen, 2008, látka, textil, 100 x 195 cm (© Jiří Švestka Gallery) |
|
|
|
 | | Vít Soukup: Bez názvu (Mléko), 1998, olej na plátně, 130 x 200 cm |
|
|
|
 | | Petr Lysáček: Smůla, 2001, olej na plátně, 70 x 80 cm |
|
|
Jsou ti mladí lepší než generace před nimi?
Špička generace 90. let je stejně dobrá jako špička generace 80. let. Když třeba David vytvářel Bílou sérii a Černou sérii, tak o deset let později Pastrňák maloval válečkové obrazy... Stejně dobře, i když jinak. V obou případech se jedná o kvalitní produkci. Ovšem, a to zdůrazňuji, z hlediska českého umění. Protože ještě je tady srovnání s evropským uměním. A tam jsou jiná kritéria kvality.
Jak tomu mám rozumět?
Špičková evropská kvalita se ve většině případů náchází trochu jinde. I když to není vždy vinou našich umělců. Srovnání s Evropou určitě ustojí třeba Jano Mančuška. Jenomže proč je Jano slavný? Protože byl na stáži v New Yorku a náhodou ho tam objevil jeden dobrý galerista a udělal mu výstavu. Mančuška začal tvořit jinak, dostalo se mu velkých výstavních prostor a mohl dělat velké věci, na které u nás prostě prostory skoro ani nejsou. K čemu nám jsou obrazy? K obohacení vnitřního života a světa.
Takže malá země, malý úspěch?
Dominik Lang je také známý v zahraničí, Eva Koťátková má zastoupení v galerii v Karlsruhe, známý je Jiří Kovanda, ze starších Honza Merta... Ale kdo dál?
Mimochodem, jak se vůbec pozná kvalitní obraz?
Já jsem si vždycky myslel to, co si myslí skoro všichni lidé: kvalita obrazu se pozná po padesáti letech. Až časem mně došlo, že je to úplná blbost. Kvalita obrazu se pozná samozřejmě hned, protože ten obraz prostě je nebo není hned dobrý, ale člověk se k tomu musí umět propracovat, aby to poznal. Mně osobně trvalo deset dvanáct let, než jsem se to naučil. A potom jsem v roce 1997 šel do Alte Pinakothek v Mnichově a užasl jsem: najednou mi bylo jasné, že Rubens je vynikající a lepší než Van Dyck a ten je zase lepší než Jacob Jordaens. Pochopil jsem, že Rafael byl v podstatě líbivý malíř, zatímco Tizian je geniální. Dříve jsem tyhle obrazy vnímal jen jako ty, co znám z knížek.
Takže aby člověk pochopil, musí se deset let intenzivně dívat na obrazy?
Někdo se může dívat celý život a stejně to nepozná!
K pochopení obrazu tedy musíte být jistým způsobem vybaven.
Každý v sobě má nějaký cit, řekněme schopnost. Je v nás zakletá, postupně se může rozvíjet. Kdysi mi Honza Merta tenhle proces hezky popsal: Když se díváš na obrazy, jako by se před tebou rozevíraly opony, jedna za druhou. Ne každý dokáže ty opony otevírat. A někomu je to prostě úplně jedno. Většině je to úplně jedno.
Anebo si kupuje kýče. Nicméně, špatný obraz může také sehrát jistou pozitivní roli, ne?
Souhlasím. I když jsou obrazy Karla Gotta špatné, chápu, že se někomu mohou líbit. Někomu se líbí Kristian Kodet či Zábranský. Z mého pohledu jsou to superkýčaři, ale chápu, že někoho mohou potěšit. Soudím ale, že takový vnímatel obrazu má rozvinuté schopnosti ve zcela jiném oboru, než je umění. Může to být třeba výtečný matematik, jemuž umění je jistou nadstavbou, která mu dopřává nehmotný požitek. A ten obohacuje jeho život.
A právě proto obrazy potřebujeme.
Tak je to! Jsou nám k obohacení našeho vnitřního světa a života. Myslím, že přesně proto je potřebujeme.
|
|
 | | Patricie Fexová – ze série Data Paintings, 2007, akryl na desce, průměr 70 cm |
|
 | | Milan Salák: Trabant, 1997, olej na plátně, 120 x 110 cm |
|
|
|
Richard Adam (*1953)
První obraz si koupil na začátku 80. let. Tehdy se živil pojišťovnictvím. Zlomovým momentem se pro něho stala první výstava Tvrdohlavých (1987) a setkání s malířem Antonínem Střížkem. Od té doby kupuje obrazy současných výtvarníků systematicky. Svou unikátní sbírku čítající více než 200 obrazů věnoval před dvěma roky, kdy se musel podrobit vážné operaci, Nadačnímu fondu současného umění v Brně – Wannieck Gallery. V tzv. Vaňkovce dnes působí jako umělecký ředitel.
|
|
|
|
|
 |
obsah čísla 87 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
