| Tam na konečné |
|
František Houdek |
| SANQUIS č.86/2011, str. 82 |
| Seděl jsem tak jednou v neděli odpoledne v autobuse č. 131, který se právě chystal vyjet z konečné na stanici Hradčanská. Naskočila minuta odjezdu, když se na cestě od metra a tramvají objevily dvě ženy s velkými pojízdnými kufry. Tipoval jsem je na Italky. Když spatřily autobus, zamávaly na něj a zrychlily. Avšak řidiči se zřejmě jejich tempo zdálo příliš laxní, tudíž nepočkal. A tak jsem se mohl zblízka pokochat výrazem jejich nelíčeného úžasu... Nu, přijížděly ze země se sice srovnatelným HDP, leč s nesrovnatelnou občanskou vyspělostí.
|
|
Autobusáctví je chlapské povolání a jeho maskulinita jako by se sugerovala i do duše autobusáků, což ve spojení s jejich ne vždy dobrým momentálním rozpoložením vede ke genderovému jiskření. Mně jakožto pánovi nedosti ještě vetchému na to, aby budil útrpnost, autobusy před nosem ujíždějí často. Zatím jen jednou tomu bylo výrazně jinak. Řidič mě standardně ignoroval a rozjel se, ale co to: najednou zastavil a otevřel přední dveře! Znova jsem se tedy rozběhl, když vtom se kolem mě přehnala ztepilá dvacítka. Dorazila ke dveřím, počkala na mě a dala mi přednost. Na řidiče se ani nepodívala, natož aby mu poděkovala, to jsem obstaral já.
„I vám děkuju, slečno.“
„Není zač.“ A o kousek dál ve voze vyhrkla: „Tohle mě štve! Já nechci žádný výhody jen proto, že jsem ženská! Když ten pitomec nepočkal na vás, měl ujet i mně!“
Rozhodující podnět k napsání tohoto zamyšlení však přišel v pondělí před Štědrým dnem. Šeří se. Všichni pospíchají ještě víc než jindy, jakož i tahají ještě víc nákupů.
Takže klasika: mladší paní s tváří unavené madony vidí nachystaný autobus a dá se do běhu. Se dvěma taškami, na nedbale posypaném náledí, hrůza pohledět. Když doběhla před autobus, takže už se nemohl rozjet, s úlevou zpomalila. A netrpělivého řidiče nenapadlo nic lepšího, než na ni takhle zblízka zatroubit. Paní se strašně lekla, zakopla o obrubník a narazila hlavou na kovovou konstrukci zastávky.
Řidič se omluvil slovy „mám taky ňákej jízdní řád!“ a přidal plyn. Daleko nedojel. Přes Bubenečskou ulici přecházela stará paní s mobilem v ruce. Pomalu, k zbláznění pomaloučku. Neviděla, neslyšela. Řidič plný svého jízdního řádu svíral a rozvíral ruce na volantu, ale zatroubit zrovna teď si netroufl. Paní dočetla SMSku a vzhlédla. Do smrti nezapomenu, jak mile, opravdu kouzelně se na toho autobusáka usmála – polekaně, omluvně, koketně, s výrazem „ach jo, jsem já to ale, viďte?“...
Řidič ucukl dozadu, jako by dostal facku, a nahlas zafuněl. Ale vydýchal to a jelo se, konečně. Unavená madona s taškami zatím s očima plnýma vzteku postoupila dále do vozu. Starší dáma se zvedla: „Sedněte si, holčičko, já vás ošetřím...“ Vytáhla z tašky půllitrovku minerálky, namočila si kapesník a otřela madoně krev z čela.
„Možná vás bude bolet hlava, ale z toho se vyspíte. Ještě že jste měla tlustou čepici.“
Mezi přítomnými ženami to zavibrovalo zvláštním porozuměním. „Jestli si chcete na toho pitomce stěžovat, půjdu vám za svědka,“ nabídla se jedna. Další přikývly.
„Na to nemám čas! Už takhle jdu pozdě, chůva potřebuje jít domů.“ Jako na potvrzení jí zazvonil mobil. „Jsem v autobuse... Do deseti minut, určitě!“
Ošetřující paní napsala na papírek jméno a číslo. „Jsem zdravotní sestra, určitě tady nebydlíme daleko od sebe. Kdyby se vám udělalo špatně, klidně mi zavolejte!“
Madona vystoupila na zastávce Juliska a s taškami v rukou se začala plahočit do kopce Na Fišerku.
Nuže, co si přát do roku 2011?
|
|
|
|
|
 |
obsah čísla 86 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
