| Nový poklad Kutné Hory |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.86/2011, str. 36 |
Panorama Kutné Hory ovládá Jezuitská kolej. Vystavěli ji vedle chrámu sv. Barbory jako pevnost, symbol moci nad městem i dušemi obyvatel. Nyní se v jejích prostorách zabydluje Galerie Středočeského kraje.
|
|
 | | Dvě stavby, dvě poselství |
|
|
Sídlilo tu kdysi Tovaryšstvo Ježíšovo i několik armád. Teď moderní umění vymítá klerikálně militantního ducha místa. Církevní stavby sousedící s kolejí nesou rozdílná poselství. Vertikální odhmotněná gotika svaté Barbory míří vzhůru, k transcendenci, k Bohu. Barokní Jezuitská kolej je zase svou velkou hmotou a dominantním umístěním typickou propagandistickou architekturou období rekatolizace. Symbolizuje změnu mocenských poměrů v tehdy utrakvistické Kutné Hoře. Vedle dynamických křivek sv. Barbory působí ovšem pevnostní architektura G. D. Orsiho fádně a stroze. Nic než okna, tlusté zdi a dvě věže po krajích – už jen chůze podél dlouhého průčelí může být únavná. „Je to zavětrovaná fasáda. Kulisa bez vnitřku. Třetinu objemu vnitřního prostoru tvoří chodby,“ vysvětluje Ondřej Chrobák. Strohý charakter koleje však odpovídal duchu jezuitského řádu. Po jeho zrušení tu byla vojenská kasárna. „Ty tlusté zdi jsou nabité, mají v sobě něco strašidelného. Cítili jsme, že se do toho musí dát strašně silná energie, která to mentálně přebije.“
Duchy jezuitů, vojáků a nakonec i Metrostavu, který kolej rekonstruoval, vymítá už několik měsíců nová Galerie Středočeského kraje, zkráceně GASK, jíž je Ondřej Chrobák šéfkurátorem. Památkově chráněné baroko však nešlo uvnitř přestavět, a tak se galerie sžívá se specifickým prostorem. „Musí se tomu dát čas. První reakcí je s tím bojovat, předělávat. Pak se ale postupně smiřujete,“ dodává Chrobák. První osvobozující pocit zažil během festivalu alternativní hudby Creepy Teepee, kdy zvuková agrese hardcorové kapely v prostorách galerie provedla něco na způsob exorcismu.
|
|
 | | Barokní Jezuitská kolej – strohá, mohutná a dominantní |
|
|
Sexy galerie
Původně měla v Jezuitské koleji vzniknout nová univerzita, jenže plán jako megalomanský a neufinancovatelný spadl pod stůl. Megalomanství však ke Kutné Hoře historicky jaksi patří – chrám sv. Barbory vznikl jako konkurence gotickým chrámům v Sedlci a v Praze a měl být podle původních plánů dvakrát větší než dnes. Nadsazená je i místní obdoba pražské královské cesty – vede od Barbory přes sochami vyzdobenou terasu před Jezuitskou kolejí, „jako na Karlově mostě“, k Vlašskému dvoru. Samotné město se ve středověku s Prahou srovnávalo, takže vlastně nic nového, a GASK se zdá být na přišlápnuté české poměry zdravě megalomanský. Na aukci v Londýně koupili pro galerii její „Monu Lisu“ – středověkou iluminaci s motivem těžby stříbra v Kutné Hoře – za 17 milionů. Dvě stavby, dvě poselství genius loci 38 39 genius loci Vzkazy a dojmy na zdi lektorského centra Kasárenskou strohost chodeb zmírňuje zaoblený sádrokarton Barokní Jezuitská kolej – strohá, mohutná a dominantní „Odkladiště dětí“ od Evy Koťátkové Foto: Günter Bartoš, archiv GASK A na jaro připravují výstavu jedné z největších hvězd současného umění Damiena Hirsta. Konečně uvidíme žraloka ve formaldehydu!
Za necelý rok od otevření se kutnohorská galerie etablovala na instituci, kterou někteří návštěvníci pro její kvalitní výstavní program a služby označují za „nečeskou“. GASK je prostě „sexy“. Vstupní kasárenskou chodbu oživují neony. Obvyklé zázemí pro návštěvníky, jako jsou pokladny, šatny či obchod, tu mají designově vyvedené. Výtvarný dětský koutek vytvořila umělkyně Eva Koťátková.
Samotné výstavní prostory v druhém a třetím podlaží však trochu bojují s původní dispozicí koleje, která asi napořád zůstane omezující překážkou a výzvou. Hlavně pro architekty výstav. Ale třeba návštěvnice Hana Zavřelová od Kolína, kterou tu potkávám, oceňuje stálou expozici Sbírka 123 jako „intimní, krásně zasvícenou a vůbec pozitivně působící“. Celkově má GASK atmosféru vstřícné a fungující instituce, jak je známe z Vídně nebo Berlína. Ani bezpečnostní služba se tu netváří jako dozorci v koncentráku.
|
|
 | | Interiér koleje před instalací sbírek |
|
 | | Kasárenskou strohost chodeb zmírňuje zaoblený sádrokarton |
|
|
Nový pohled, nová energie
„Nemusíme být Popelkou. Česko je relativně bohatá a vyspělá země, může si tedy dovolit kvalitní kulturní instituce,“ říká Ondřej Chrobák. Na výtvarném provozu v řadě institucí to ale není moc vidět. Národní galerii zabetonovalo ego Milana Knížáka a další státní galerie připomínají až na výjimky spíš zaprášená muzea. O umělecký kvas se starají hlavně soukromé subjekty jako třeba pražský DOX, La Fabrika a další.
Když se politický sekerník a středočeský hejtman David Rath rozhodl překopat nevýrazné České muzeum výtvarného umění (předchůdce GASKu), pověřil vedením málo známého právníka a ředitele soukromé galerie Jana Třeštíka. Ten zase „našel styčnou plochu“ s Ondřejem Chrobákem, zakladatelem již zaniklé experimentální galerie Display. Chrobák pracoval před lety v Národní galerii, ale po konfl iktu s Knížákem ohledně interpretace Mikoláše Alše odešel. Má tedy zkušenost se státním molochem, kde se všechno složitě úřaduje, i s nezávislou galerií, kde se pracuje stylem „udělej si sám“. V Display měl rozpočet postavený na grantech, okolo pěti set tisíc ročně na přípravu deseti výstav: „Stačí vlastní aktivita a okamžitě něco vzniká.“ GASK ukázal, že to takhle může fungovat i ve státní sféře. A že vybudování funkční instituce, navíc na evropské úrovni, nemusí být běh na dlouhou trať. Stačí najít správné lidi, kteří dokáží dát věci jiný pohled, jinou energii.
|
|
Pružná instituce
GASK se zatím profiluje jako šťastná syntéza obou modelů. Coby státní kamenná instituce se musí chovat standardně, starat se o sbírky, platit faktury a podobně. Zároveň si chtějí zachovat pružnost, rychlost a otevřenost, nepodlehnout ubíjející byrokracii. Výstavní plán má pevné segmenty, které se dlouhodobě připravují, ale není úplným dogmatem. Zůstal v něm prostor pro aktuální podněty. Vedle strukturovaného pohledu na umění a realitu by galerie měla být také pařeništěm myšlenek a idejí. Tohle se podle Chrobáka za rok a půl existence zatím nepovedlo: „Skutečná vědecká práce se bude etablovat daleko delší dobu. V Praze by to bylo jednodušší.“
V galerii potkávám manžele Lachnitovy. Přijeli z Prahy a samozřejmě se půjdou podívat také do Barbory. Ale do Kutné Hory je přitáhl hlavně GASK a jeho pozitivní reference v médiích. Lidé musí mít prostě důvod, proč nějaké město navštívit nebo se tam vracet. Mrtvé historické památky a zápis na seznamu UNESCO už nemusí nestačit. Proto se turistické destinace profilují též galeriemi a výstavami (Vídeň, Drážďany) nebo je živá kultura tím hlavním důvodem proč přijet (Berlín). V tom je Praha hodně pozadu.
Galerie Středočeského kraje vytvořila z malého města třetí největší galerijní centrum v zemi po Praze a Brně. Za osm měsíců od otevření navštívilo její expozice 30 tisíc lidí. Konkuruje nejen Národní galerii, ale možná trochu překvapivě i velkým obchodním centrům, kde lidé zabíjejí čas. „Lidé mají jen jeden volný čas. Rozhodují se, co z obrovské nabídky je pro ně příjemné. V Čechách neexistuje klasické galerijní publikum. Musíte je přesvědčovat,“ míní Chrobák. To se ponejvíc děje lákáním na velká jména – Muchu, Warhola, Cranacha, byť zde od dvou posledně jmenovaných viselo jen po jednom díle – a samozřejmě Hirsta. Aby si nové publikum vychovali, pracuje v GASKu lektorské centrum. Otevřeli se také návštěvníkům, kteří mohou konzumovat výtvarné umění už z principu obtížně – nevidomým. „Je to jako metafora, hledání krajního bodu publika.“
Bude to stačit?
Otázkou je, nakolik GASK pomůže samotné Kutné Hoře. V informačním centru potvrzují zvýšený zájem, návštěvníci mají důvod se zdržet déle, možná tu nechají o něco víc peněz, avšak večer jsou náměstí a ulice liduprázdné. Mladí odcházejí do Prahy. Typickým příkladem je Monika Bradáčová, s níž mluvím už v jedné pražské čajovně. I když se v Kutné Hoře narodila a vlastní tam dům, raději se odstěhovala a platí krvavý pražský nájem: „Je to tam takové mrtvé. Nemáte večer kam jít, co dělat. Klídek tak akorát pro rodiny s malými dětmi. Ani pořádná práce tam není.“ Megalomanský GASK dal nový smysl jedné monumentální historické stavbě, rozšířil kulturní nabídku, ale skomírající město by možná potřebovalo impuls ještě silnější. Uvidíme.
|
|
|
Foto: Günter Bartoš, archiv GASK
|
|
|
 |
obsah čísla 86 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
