| Zítra, zítra, jen ne dnes |
|
Jefim Fištejn |
| SANQUIS č.55/2008, str. 43 |
| Nový rok je čas hojných předsevzetí: nekouřit, nepít, shodit přebytečná kila, více sportovat, spořit na důchod atd. Když si vzpomínáme na loňské bohulibé sliby, žasneme, jak to, že jsme je nedokázali dodržet – a přesto si v duchu klademe nové a nejspíš opět nedosažitelné cíle.
|
|
K čemu potřebujeme novoroční předsevzetí? Proč si nastavujeme laťku tak vysoko, abychom ji nemohli překonat? Dříve tyto otázky zajímaly hlavně psychology, avšak v poslední době se dostávají do popředí také v ekonomických vědách. Příliš mnoho je v ekonomice, jakož i ve všedním životě jevů nahlodávajících naši představu o člověku jako o bytosti povýtce racionální, která nikdy neodkládá na zítra to, co může udělat dnes. Tak třeba každý z nás dobře ví, že kupovat vánoční dárky je lépe s velkým předstihem: v adventní době vrcholí nákupní horečka a nejlepší kusy jsou vyprodány. I přesto nákupy většina z nás zpravidla nechává na poslední dny. Toto na první pohled nerozumné chování je v naprostém nesouladu se standardními ekonomickými modely tzv. exponenciální diskontace, podle níž hodnota vložených peněz nebo práce by neměla být závislá na tom, zda rozhodnutí padne v polovině listopadu nebo prosince. V poslední době však ekonomové stále více pracují s realističtějšími modely hyperbolické diskontace, podle níž čím bližší je okamžik rozhodování, tím více nám dochází trpělivost. Za zavedení takových psychologických ohledů do hospodářských modelů ekonom Eric Maskin dokonce dostal Nobelovu cenu za rok 2007. Myšlenka hyperbolické diskontace vychází z teorie reálných opcí – do našeho laického jazyka bychom to mohli přeložit jako moudrost starých mazáků: „Nikdy nespěchej plnit rozkazy – vždycky je šance, že je nakonec zruší.“ Naše pudové přání odložit rozhodování na zítra je projevem naděje, že pořád ještě existuje určitá pravděpodobnost, že se problém vyřeší sám od sebe, jaksi vyhnije. Ráno je moudřejší večera, a pokud opravdu bezpodmínečně musíme rozhodovat již dnes, znamená to, že nás potkala velká smůla.
Ukazuje se, že v každém z nás vedle sebe existuje několik „já“, která jsou v neustálém konfliktu. Dnešní, novoroční anebo nedělní „já“ se stará o naše dlouhodobé zájmy, kdežto zítřejší, pondělní „já“ s chutí zamáčkne budík a sladce si přispí, místo aby splnilo včerejší slib každodenního ranního joggingu. Novoroční předsevzetí je v podstatě pokusem zatížit sám sebe trýznivým pocitem viny. I když vyloučíme extrémní případy anorexie a workoholismu, konflikt mezi okamžitými výmluvami a novoročními předsevzetími je stálým zdrojem stresu. Nejpokrokovější teoretici dokazují, že osobní plánování má zcela konkrétní finanční důsledky, které lze změřit. Tak třeba návštěvníci posiloven, když si kupují dlouhodobé předplatné, předem počítají s finanční ztrátou - jen proto, aby sami sebe přiměli častěji navštěvovat tělocvičnu. Je zjištěno, že majitel měsíčního předplatného navštěvuje posilovnu v průměru jen čtyřikrát za měsíc, i když abonmá ho opravňuje k sedmi návštěvám – jsou v ceně. Proč tedy přeplácí? No proto, aby se donutil chodit do tělocvičny alespoň jednou za týden – jinak by tam nechodil vůbec. Ze stejné osobní logiky vycházejí emitenti kreditních karet: největší oblibě se těší programy, v nichž za karty není třeba platit vůbec, dokud nezmeškáte splatnost kreditu. Kdybychom všichni byli tak ukáznění, jak se o sobě domníváme, byli by emitenti kreditek ve věčné ztrátě, žádný příjem z naší nedbalosti by jim nekynul. Jenže oni ve ztrátě nejsou.
V poslední době se ekonomové snaží použít konflikt mezi dnešním a zítřejším „já“ pro vysvětlení rozdílu mezi evropským a americkým modelem kapitalismu. Aby vůbec mohl vzniknout „americký sen“, většina občanů musí pevně uvěřit, že každý může v životě uspět, bude-li poctivě pracovat a svědomitě žít. Občané nakažení takovou vírou budou ve volbách vždy hlasovat pro politiky slibující snížení daní a sociálních podpor – při nízkých daních a omezených dávkách je každý ve svém blahobytu odkázán na vlastní práci, což stále nutí makat. Kruh se uzavírá: chceš-li se přinutit k pracovitosti, musíš uvěřit v uskutečnitelnost „amerického snu“.
V Evropě se kruh uzavírá na jiný způsob: většina na žádný „americký sen“ nevěří a hlasuje pro vyšší daně a sociální výhody, pro pečovatelský stát. Životní úroveň není zde přímo odvislá od vložené práce a vysoké příjmy a bohatství podléhají represivnímu zdanění. Nastavená laťka dlouhodobého předsevzetí nenutí Evropany k přehnaným výkonům. Není divu, že podíl HDP na osobu je v Evropě dlouhodobě nižší než ve Spojených státech.
Reforma veřejných financí, kterou v Česku zrovna prožíváme, je v podstatě také takovým novoročním předsevzetím. Snížení daňových sazeb, rozčarování tzv. bezplatným zdravotnictvím a školstvím, časem možná i důchodová reforma mají jen jeden smysl: donutit každého z nás, aby cítil, že se mu práce vyplácí. Přemrštěně stanoveného cíle nejspíš nikdy nedosáhneme, ale bez psychologické zátěže, kterou na sebe dobrovolně uvalujeme vytčením závratné mety, se nikdy o nic ani nepokusíme.
|
|
|
 |
obsah čísla 55 |
 |
ročník 2008 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
