Své hudební začátky popisuje na stránkách svého deníku, který v dubnu letošního roku v překladu Věry Smolové k tomuto jubileu vydala Společnost Jakuba Jana Ryby v Rožmitále pod Třemšínem spolu s Národní knihovnou České republiky a Královskou kanonií premonstrátů na Strahově.

„Od čtvrtého roku svého zdejšího bytí si až dosud vzpomínám na mnohé příhody..., bavil jsem se svými starými houslemi, na něž jsem vrzal tak usilovně, že mé milé posluchačstvo, omráčené takovou pronikavou harmonií, onoho příjemného galantního hráče vypoklonkovalo ven ze světnice nebo mu muselo nástroj vyrvat z rukou. Největší radost mi ale působilo, když jsem mohl svobodně sedět u klavíru. Tady musely pracovat ruce, nohy i jazyk. Často jsem u něho strávil (jak mi rodiče později vyprávěli) hodiny a zapomínal na všechny ostatní hry.“
Po ne zcela šťastné manipulaci s klavichordem a jeho popraskanými strunami a také po nepříliš zdařilém prvním pokusu obohatit hrou na varhany zbožné rozjímání modlících se lidí se Jakub Jan Ryba ve svých vzpomínkách znovu vrací k houslím:
„Mým nejmilejším nástrojem se tedy od té doby staly mé staré housle. Tiskl jsem je k srdci, líbal a objímal, rozmlouval, spal a probouzel se s nimi...“
Venkovskou školu, do níž Ryba musel chodit, popsal v roce 1806 v dopise svému příteli, milčickému rychtáři F. J. Vavákovi přiléhavými verši:
„Do školy mne vedl otec,
/ Jížto vzhled byl jak psí kotec;/
Zdi co komín vyhlížely
/ Sem tam v úhlech houby cely:/
Okna dvě v půl zahadřena,
/ K tomu pevně zamřížena: /
Půda z cihel vybortěna
 / husím trusem vydlážděna - / . . .
Metla vždy se v škopku močí,
/ Jiná po hřbetech se točí /
Školní kovy po zdích chřestí - / Na polínku dítě vřeští. /
To mně nešlo, věru, k duhu,
 / Zvlášť když nebyl den bez pruhu. /
Neb pan kantor příjmím Strejček, / Na mne byl co dravý sejček; /
Ctil mne stále: Hloupým Kubou, / Troubou, mezkem, býčí hubou ... /
Dejž mu Pán Bůh nebe! Žádám.
/ Též i nebi díky vzdávám, /
Že jsem vyšel bez mrzáctví
/ Z toho kantorního panství... /“
Svému deníku se dále svěřuje:
„Nepřestávající křik, hrubé a neotesané jednání společně s výprasky různého druhu mi znechutily školu natolik, že jsem do ní šel vždycky s pláčem, a když jsem otevíral její dveře, třásl jsem se po celém těle... V tomto temném, nečistém a páchnoucím vězení se ve společnosti hus a slepic muselo bez přestání dvě hodiny sedět a poslouchat vychovatelovo tísnivé hulákání.“
Studium na piaristickém gymnáziu v Praze posléze musel Ryba na přání svého otce přerušit a ucházet se o uprázdněné místo učitele v Nepomuku. Opustit Prahu, která pro něho mohla tolik znamenat, nebylo snadné, ale jeho smysl pro povinnost byl silnější:
„Co je povinností řádného muže? Podrobit se osudu.
Tento Senekův výrok z díla O prozřetelnosti byl a zůstává mým stálým průvodcem na všech mých cestách tohoto pozemského, podivně zamotaného života. Největší útěchu a úplné uklidnění nacházím v myšlenkách: Prozřetelnost mě chtěla mít tak, jak jsem. Zkoumám-li sám sebe, zjišťuji, že jsem se nikdy nepoddal truchlivé zahálčivosti a jiným špatnostem, že jsem se neustále tím víc namáhal, abych svůj stav alespoň v něčem zlepšil, že jsem vynaložil, co jen šlo, abych vzdělal své srdce i rozum... Prozřetelnost nás vede po temných stezkách k cíli, k němuž jsme určeni.
Když jsem se octl v pozici, že si díky svému skrovnému talentu udělám větší známosti a že se vyšvihnu, osud mi nadiktoval, abych tuto skvělou dráhu opustil a zvolil si nějaké zaměstnání.“
Po absolvování učitelského kurzu a krátkém působení v Nepomuku a Mníšku pod Brdy se Ryba ve svých třiadvaceti letech stal kantorem ve Starém Rožmitále. Stačí nahlédnout do poznámek v jeho školských denících, abychom si udělali obrázek o poměrech, v nichž vyučoval:
„...10. 1. 1803: Měl být zahájen školní běh. Do školy však přišlo jen 6-7 dětí a ty poslány domů. Oprava, o kterou byl požádán hospodářský i městský úřad, způsobila, že se začalo vyučovat pozdě. Neboť okna v dolní třídě jsou velmi poškozena, některé lavice se rozpadávají a kamna v horní třídě jsou tak prasklá, že je možno se obávat nebezpečí ohně. Musí být opraveny zvláště dveře a okenní rámy, poněvadž vítr skulinami prudce fouká do světnice. Kouř z rozpuklých kamen škodí očím.
...24. 1. 1811: Pro velkou zimu a nedostatek dříví ve škole byli žáci druhé třídy posláni domů a učitel byl nucen jim připomenout, aby si ráno přinesli do školy dříví, jestliže si přejí být vyučováni.
...24. 8. 1813: Škola stojí na nevhodném místě. Z jedné strany je veřejná vozová cesta a z druhé cesta pro pěší, takže je vyučování velmi často rušeno stálým pobíháním, křikem, klením, nadávkami a zpěvem hrubých čeledínů. Třídy jsou pro 211 až 273 dětí příliš malé, dolní je vlhká a tmavá.“
Je obdivuhodné, že přes časově náročné plnění učitelských povinností a starost o početnou rodinu (ze třinácti dětí jich ale šest záhy zemřelo) je Rybův skladatelský odkaz tak pestrý a bohatý. O tom, jak komponoval, ve svém deníku uvádí:
„Můj dobrodinec a opravdový přítel, páter Leopold mi jednou řekl: „Kubíčku, potřebuji kvartet pro známého, kterému už jsem dal slovo. Máš chuť mi nějaký napsat?“ „Kdy má být hotov?“ „Do neděle - dost času!“ „Ale já mám chuť psát dneska.“ „Nu dobrá, tak piš, pomodlím se zatím breviář.“ Přecházel po pokoji sem a tam, já jsem usedl k práci a začal jsem psát violoncello. „Co to děláš?“ „Nu, musím přece položit základy budovy, o ozdoby se vůbec nestarám.“ Posadil se ke mně, pozoroval mou práci a pak nadšeně zvolal: „To jsem ještě nikdy v životě neviděl!“ Večer už se můj kvartet hrál...“
V seznamu více než tisíce skladeb z let 1782 - 1798, v němž početní převahu má komorní hudba (dueta, terceta, kvarteta i kvinteta, sonáty a variace), tance, písně, zaznamenal J. J. Ryba i 35 symfonií a 16 mší, mezi nimi i slavnou Českou mši vánoční z roku 1796, která se stala neodmyslitelnou součástí Vánoc hned po svém prvním provedení ve farním kostele Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále.
Ryba se snažil poukazovat na prospěšnost a důležitost pěstování hudby nejen na kůru a ve škole, ale i svým teoretickým spisem „Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnímu“:
„O užitku muziky.
Řekové, kteří muziku v takové vážnosti měli, že za neslušnost u člověka pokládali, an by v ní alespoň trochu známosti neměl..., zákony na způsob písní v svázanou řeč postavili, přioděvše je v muziku.
Posledně zasluhuje obzvláště sem uvedeno býti, co p. Hufeland o muzice v svém výborném spise pod nadpisem: O prodloužení lidského života poznamenal: „Zdá se mně, že především ušlechtilým uměním z ohledu prodloužení života muzika přednost má, neboť nic tak bystře nevzbuzuje k radosti a plesání jako muzika. Celá naše podstata, chtěj neb nechtěj, přijímá tónů a taktů, jichžto muzika podává. Puls bývá živější neb mdlejší, náruživosti bývají buď vzbuzeny, neb ukroceny, a to tak, jak to tónní řeč, které toliko duch rozumí, míti chce: která jsouc bez slov jenom mocí tónů a harmonie přímo na naše srdce účinkuje, táhnouc nás s sebou mnohem hmotněji nežli veškerá výmluvnost. Bylo by k popřání, abychom se v řádně zřízeném a dle okoličností přímém užívání hudby lépe cvičili a ji v skutek uváděli.“
Rybova záslužná učitelská a společenská činnost byla oceňována převážně mimo jeho působiště řadou uznání a pochval. Naopak jeho přímí nadřízení měli pro jeho práci jen pohrdání. Hmotné starosti, ústrky, vleklá choroba a zoufalá beznaděj přivedly Rybu ke tragickému konci.
O posledních dnech života J. J. Ryby podává svědectví jeho nejstarší syn Josef Arnošt: „...Sedmého dubna 1815 večer byl otec velmi zádumčivý, nemluvný, byl dlouho vzhůru a spálil mnoho písemností. Druhý den měl časně ráno nějaké řízení ve farním kostele, vzdáleném asi čtvrt hodiny od městečka. Velmi brzy ráno se oblékl, všichni, kteří ho toho dne viděli, nepozorovali na něm ani nejmenší neklid, ani nic nápadného. Ani rozloučení s matkou nevyvolalo nějakou obavu; políbil ji srdečně jako obvykle a vzal si s sebou knížku. Mše se zúčastnil s obvyklou pozorností. Protože po mši chodíval zpravidla na procházku, nestarali se o jeho delší nepřítomnost, avšak on už se nevrátil... Poněvadž bylo totiž všechno dřívější pátrání a vyptávání marné, vyšli třetího dne skoro všichni občané městečka a prohledali celou krajinu kolem Rožmitála co nejpozorněji. Konečně ho našli v lese Štěrbina, hodinu od města, mezi hustým, téměř nepropustným houštím. Podřezal si tepny na krku a obou zápěstích. Vedle něho ležel svazek děl Seneky, na jehož posledním listu bylo tužkou docela čerstvě připsáno několik slov česky: odchází do lepšího světa, protože tento byl pro něj nesnesitelný... Děkoval své ženě a dětem za jejich lásku a prosil je, aby zůstaly svorny a vycházely v dobrém.“
Jako sebevrah byl pochován 14. dubna za městem. Později, v roce 1854, bylo místo jeho skonu označeno kamenným křížem a následujícího roku byly Rybovy ostatky přeneseny na nový hřbitov u kostela ve Starém Rožmitále.
Kostel, varhany, za nimiž Jakub Jan Ryba prožil nemalou část svého života, mohyla v štibřínském lese jsou dodnes němými svědky strastiplného života umělce a člověka, jehož Vánoční mše se stala ozdobou svátečních dnů téměř celého kulturního světa. V jejím úvodním zpěvu „Hej, mistře, vstaň bystře!“ každým rokem znovu ožívá jeden ze symbolů Vánoc.

Autor je hudební skladatel