Charakteristika stárnutí a geriatrického pacienta
Geriatričtí pacienti jsou lidé vyššího věku (formálně nad 65, prakticky nad 75 let), u nichž involuční a chorobné změny (obvykle multimorbidita) významně ovlivnily funkční stav, adaptabilitu, regulační schopnosti, toleranci k zátěži. Tito pacienti profitují ze specifického geriatrického přístupu, vyžadují složitější koordinaci služeb, často aktivní dispenzarizaci zdravotního a/nebo funkčního stavu, jsou ohroženi náhlou ztrátou soběstačnosti, nebezpečím z prodlení, častějším výskytem nežádoucích účinků léků či ústavní péče (geriatrický hospitalismus) i častějším odborným pochybením pro atypickou symptomatologii oproti patognomickému klinickému obrazu, který je typický pro určitou nemoc v dospělém (středním) věku.
Stárnutí představuje neodvratný fyziologický děj, jenž je poslední ontogenetickou periodou lidského života. Většina jedinců dospěje do svého stáří bez nezvladatelných problémů. Dožije se tedy „úspěšného stáří“ v relativně uspokojivé tělesné, duševní i sociální rovnováze. Problémy v oblasti somatické (choroby), psychické (demence, deprese) i sociální (osamělost) začínají vystupovat do popředí zejména po 75. roku (více ženy), kdy nastává zlomový bod ontogeneze.
Stáří a chorobu nelze v žádném případě ztotožňovat, i když tomu tak nejen v laické, ale i profesionální veřejnosti nejednou bývá. Většinou jsou lidé vyššího věku samostatní a zachovávají si dobrou psychickou kondici až do posledního období svého života (mnohdy až do posledních dnů). Závislost na péči druhé osoby přichází z důvodu onemocnění, které může být jak somatické, tak i psychické. V rozmezí 65–75 roků nemá dokonce 85 % jedinců žádné významné handicapující nebo běžný život omezující choroby. I ve věku nad 85 roků je ještě 40 % osob schopno vést samostatný normální život.

Geriatrický pacient a kategorie seniorů

• 65–74 let: mladí senioři, orientačně dominuje problematika penzionování, volného času, aktivit, seberealizace.
• 75–84 let: staří senioři, problematika adaptace, tolerance zátěže, specifického stonání, osamělosti. Věk nad 75 roků, kdy začíná stáří v užším slova smyslu, se jeví jako zlomový bod ontogeneze, kdy dochází k rozvoji významnějších změn spojovaných s fyziologickým stárnutím.
• 85 a více let: velmi staří senioři („oldest old“), bývá vyčleňována jako samostatná kategorie pro vysoký počet výskytu křehkých seniorů a vysoké riziko možnosti vzniku náhlé závislosti.

Funkční kategorizace seniorů:

1. zdatní (fit) – senioři s dobrou kondicí a fyzickou zdatností.
2. nezávislí – nevyžadují nějakou zvláštní péči ani služby. Za běžných podmínek mohou být zcela soběstační a vést nezávislou domácnost, selhávají jen při zátěži (nemoc, úraz, operace, virové epidemie atp.). Sem patří většina seniorů.
3. křehcí (frail) senioři – jsou nestabilní a rizikoví i za standardních podmínek a potřebují pomoc při běžných aktivitách denního života nebo jsou omezeni v pohybu, případně dlouhodobě upoutáni na lůžko.

Stárnutí staré populace ČR
Stárnutí populace není totéž co stárnutí jedince, jde o strukturální proces, který zásadním způsobem mění složení populace.
Početně silná skupina dětí narozených v polovině sedmdesátých let s největší pravděpodobností zůstane v prvních třech dekádách 21. století nejsilnější věkovou skupinou obyvatelstva. Nastane tak neobvyklá situace, jaká se zatím nikdy nejen v České republice, ale ani v žádné jiné zemi neobjevila. Kolem roku 2015 budou nejpočetnější skupinou v obyvatelstvu čtyřicetiletí, kolem roku 2030 pětapadesátiletí a pravděpodobně ještě v roce 2040 budou pětašedesátileté osoby představovat zvlášť výraznou složku obyvatelstva. Další velmi početnou generací budou ovšem i narození kolem roku 1950. Jejich vysoký počet způsobí prudký růst počtu šedesátiletých kolem roku 2010 a sedmdesátiletých kolem roku 2020.
Po roce 2020 a zejména po roce 2030, kdy hranici stáří překročí mimořádně početné ročníky 70. let, nastane v ČR období zvlášť vysokého počtu starých lidí, ostře kontrastující s devadesátými lety 20. století. Dlouhodobé populační stárnutí v tomto období vyvrcholí a vytvoří situaci, kterou si lze nyní představit jen velmi obtížně – je to nesnadné i pro současné sociology a demografy.

Specifika geriatrické medicíny
Přes veškerý nesporný význam atypičnosti klinického obrazu nemocí ve stáří je těžištěm geriatrické medicíny involucí podmíněný pokles potenciálu zdraví, frailty a s ní související multikauzálně podmíněné geriatrické syndromy a funkční deficity. Tento stav je spojen s vyčerpáním orgánových rezerv (homeostenóza). Geriatrické syndromy se liší od běžného chápání pojmu „syndrom“ v klinické medicíně, kde jejich společný výskyt je typický pro určitou nemoc. Pro geriatrické syndromy je typická multikauzalita a různě propojené příčiny, jež v závěru vedou k objevení se geriatrického syndromu. Geriarická syndromologie je podstatnou součástí tzv. komplexního geriatrického hodnocení přesahujícího rozsah klinického vyšetření u mladší negeriatrické populace.

Velké geriatrické syndromy (GS):

• imobilita (dekubit aj.),
• instabilita (závrať, poruchy chůze, pády),
• inkontinence,
• intelektové poruchy (delirium, demence a deprese),
• iatrogenie (riskantní polyfarmakoterapie).

Jejich společným jmenovatelem je:

A) Multikauzalita
B) Chronický průběh
C) Pokles nezávislosti
D) Náročná péče a obtížná léčitelnost

Tyto syndromy neohrožují život pacienta, ale podstatně ovlivňují jeho další kvalitu. Tito senioři se stávají plně závislí na pomoci druhých (rodina, přátelé, sousedé atp.). Nezřídka jejich výskyt může vést k nutnosti institucionální péče (nemocnice, domovy důchodců atp.) přechodně nebo i dlouhodobě.
Významným pojmem, těsně spjatým se stárnutím, je zmíněna stařecká křehkost („frailty“). Ta patří ke klíčovým charakteristikám geriatrických pacientů. Jde o biologický syndrom multiorgánového poklesu rezerv zasahujícího více systémů jako následek dysregulace, jenž se může objevit se stárnutím a je podmíněn fyziologickými změnami stáří, chorobami a/nebo chyběním aktivity a malnutricí.