Opakujte po mně: Parangaricutirimicuaro
Anna Feldeková  
SANQUIS č.42/2005, str. 73

Musíte to říct rychle. Bez zaváhání, bez škobrtnutí. Parangaricutirimicuaro. Že vám to nejde přes jazyk? Jak by mohlo. Vždyť je to jazykolam v řeči purépecha. Slovní hříčka, na které pohoří každý cizinec, a každý Mexičan se přitom za břicho popadá.

Parangaricutirimicuaro! skanduje nepochopitelný shluk souhlásek a samohlásek a Evropan jen bezmocně přihlíží. Základem slovní hříčky není přitom žádný nesmysl, ale jméno městečka, které se nachází v mexickém státě Michoacán. Tedy nacházelo. San Juan Parangaricutiro už neexistuje. 20. února 1943 se nedaleko něj najednou roztrhla zem a začalo se z ní kouřit, pak začala díra v zemi chrlit lávu a kamení. Láva pomalu zaplavila celkem sedm vesnic. Valila se pomalu, takže se všichni lidé stihli odstěhovat. Na místě, kde stávala jejich obydlí, vyrostla sopka. Chrlit přestala až v roce 1952. Z městečka San Juan Parangaricutiro zbyla jenom zřícenina kostela, onen půvabný jazykolam a vyhaslá sopka Paricutín. Na místě, kde se země roztrhla, měl své políčko rolník. O to přišel, zato se z něj stal jediný majitel sopky na světě. On stejně jako ta sopka patří ke zvláštnostem toho podivuhodného kraje.

Po indiánsku i po španělsku
Parangaricutiro je od Mexico City vzdálené jen 330 km a ve státě Michoacán je jen jednou z mnoha turistických atrakcí, zdaleka ne tou nejznámější. Nedaleko něho leží Uruapan - s národním parkem uvnitř města, o kus dál je krásně koloniální Morelia a z celého Michoacánu nejmalebnější a nejveselejší je Pátzcuaro.
Když si starousedlíci v Pátzcuaru povídají v jazyce purépecha, cizinec má pocit, že se „domorodci“ zase - spíš jen tak pro zábavu - cvičí ve slovních hříčkách. Původní jazyk si zachovali, stejně jako mnoho jiných tradic. Ručně vyšívané blůzy tu oblékají i mladé dívky, a i když se leckteré tradiční rituály už předvádějí hlavně turistům, stále mají význam i pro místní lidi. Mnoho jiných mexických měst se po příchodu Španělů přizpůsobilo. Čím bylo město významnější, tím víc ho dobyvatelé přetvořili, ale Pátzcuaro si svou tvář zachovalo.
Díky tomu, že se nachází na hranici dvou důležitých oblastí, bylo významným centrem už před objevením Ameriky. Stát Purépecha založili asi 1000 let př. n. l. Chichimecové společně s kmeny původu Náhuatl. Pátzcuaro se stalo jejich svatým městem a také centrem odpočinku. Svatým zůstalo i pro Španěly - první biskup michoacánské diecéze Vasco de Quiroga si jej vybral za sídlo biskupství, ale přitom jej chtěl zachovat jako indiánské město. Vznikla tu tedy španělská čtvrť, ale do městské architektury v centru Španělé nijak nezasahovali. Naopak své správní centrum celého Michoacánu vybudovali mimo staré indiánské město - a tak vznikla dnešní Morelia.

Staříkové tančí
Muzikanti v bílých šatech s výšivkami na kalhotách začínají hrát, čtyři malí chlapci se připravují na tanec. Všichni mají klobouky s barevnými stuhami, na tvářích masky starých mužů, jsou shrbení a opírají se o hole. Na nohou dřeváky, jejichž podrážka, vyrobená ze dvou kusů, výrazně klape. Ještě víc začne klapat, když se malí starci pustí do tance. Jsou rychlí, hbití, veselí, kolem masek s vráskami a pokřivenými nosy vlají barevné stuhy. Občas některý z tanečníků zakopne, zavrávorá, ale neupadne. Ostatní ho zachytí a on se vrací do kola. Staříkové si pak podají hole, pevně je drží a společně vytvoří hada, takového, na jakého si hrají děti. Na chvostu zůstane ten nejmladší z nich, asi šestiletý kluk. Když ostatní zatáhnou za jeho hůl, aby ho pobídli k rychlejšímu tanci, uletí mu klobouk. Pokouší se ho zvednout, ale zbylí tanečníci mu kloubouk odkopávají pokaždé, když se pro něj sehne. Marně se namáhá, snaží. Mezi diváky jsou i děti. Jednomu z nich přišlo staříka líto a klobouk mu opatrně podává, pak ale hned utíká do bezpečné vzdálenosti - daleko od divných dědků, kteří se baví tím, že dělají naschvály tomu nejmenšímu. Ti, kteří vidí tanec staříků poprvé, si nejsou jisti, jestli patří trápení nejmenšího k choreografii, anebo se děti v maskách vymkly kontrole...
Vysvětlení se dopátráte, až když dojdete na druhý konec náměstí. Tam se už připravuje skupinka jiných staříků - ve stejných maskách, ve stejných dřevácích. Divadlo se opakuje, malého dědečka opět každý lituje. A po představení má tanečník v klobouku nejvíc drobných.
Tanec staříků - španělsky „viejitos“ a v jazyce purépecha „T´Arche uarakua“ - je starý indiánský rituál, zasvěcený bohu ohně a roku Huehueteotlovi. Jak už to je v Mexiku zvykem: i v tomto případě se indiánská a křesťanská kultura smíchaly, a tak dnes tančí veselí staříci o Vánocích a místo starému Huehueteotlovi se klaní Ježíškovi.

Příběhy mnoha staletí
Pátzcuaro leží u velkého jezera s množstvím malých ostrovů. Nejznámější a nejoblíbenější je Janitzio. V noci vypadá jako světélkující želva, ve dne je to zelený kopeček uprostřed vody. U jeho břehů loví rybáři bílé ryby, specialitu místní kuchyně. A na jeho vrcholu stojí obrovská socha - José María Morelos y Pavón, slavný bojovník za nezávislost Mexika ze začátku 19. století.
Ať už se rozhodnete k onomu bojovníkovi ze žuly a v nadživotní velikosti vystoupat kteroukoliv cestou, vždy bude lemovaná stánky s indiánskými suvenýry a hlavně s plátěnými oděvy. Na vrcholu kopce vás čeká Morelos a další stoupání: po úzkých schodech uvnitř sochy dojdete až nahoru - do vztyčené pravice bojovníka. Zdi podél schodů jsou pomalované freskami, které vyprávějí jeho příběh a historii boje za nezávislost Mexika v letech 1810 - 1821. Když ten dlouhý příběh dočtete, rozhlédněte se prosím po krajině, jejíž historii psalo hned několik odlišných civilizací. Užasnete nad tou barevnou, ničím jakoby stále nedotčenou krásou.
A pak se nadechněte a opakujte si tiše: Parangaricutirimicuaro, Parangaricutirimicuaro, Parangaricutirimicuaro...

Foto Anna Feldeková

 



obsah čísla 42 ročník 2005





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA