Představují českou krajinu poznamenanou lidskou rukou ještě předtím, než tato ruka měla k dispozici moderní stroje a prefabrikované stavební díly. Kromě toho na autorových fotografiích není ke spatření jediný člověk, jediné auto. Ctitel starých věcí Jan Reich pracuje v krajině tak ztišeně a „zpomaleně“ - a většinou v krajině podzimní, zimní a předjarní -, že chodec, natož jedoucí vůz by byl rušivým elementem.

Pražský rodák Jan Reich (12. května 1942) po maturitě na jedenáctiletce prošel řadou zaměstnání, z nichž pro jeho uměleckou dráhu byla nejdůležitější zkušenost dělníka v Cirkuse Evropa a v Cirkuse Kludský. V tomto prostředí se totiž fotograficky „odrazil“, zde natrefil na svůj tvůrčí bod omega. Nic na tom nemění fakt, že teprve v následující dekádě se Reich autorsky definitivně našel - nadto v tematice naprosto nedokumentaristické.
V druhé polovině šedesátých let Jan Reich studoval FAMU a vedl život pražské bohémy. Často pobýval pod Vyšehradem v barabizně zvané Hanzlberg. K hovorům, k pijatykám a k „dělání lásky, ne války“ se v tomto ateliéru scházela generace narozená kolem roku 1940; kromě Reicha například fotograf Pavel Hudec-Ahasver, příští televizní režisér Eduard Sedlář, mim Boris Hybner, básník Ivan M. Jirous, zpěvák Pavel Sedláček.

V Sudkových stopách
S onou generací fatálně zatřásla normalizace. Jan Reich ze zkoušky morální a profesní odolnosti a poctivosti vyšel se ctí. Ovšem nebylo to bez bolesti: živil se především produkcí barevných pohlednic hlavního města. Ty obrázky musely být slunečné a bezproblémové. „Barevná fotografie, to je obchod, nemám ji vůbec rád. Diapozitiv není podle mne žádná fotka, záleží hlavně na tom, jak je barva technicky zpracovaná. Člověk je pak závislý na tiskárně, barvu nedělá sám. Každý ví, že nebe je modré a tráva zelená. Důležitý je ale výraz, podoba člověka, ne jaký má přeliv. Jenže ten přeliv u barvy převládá,“ argumentoval fotograf roku 1994 v rozhovoru pro časopis Respekt. „Černobílá fotografie uchovává tajemství, barevná je spíš na efekt. Tajemství je ve znacích, ne v barvě, ta není podstatná. Je to jen povrch, jen barva omítky, ne skutečná barva domu. Barva není opravdovou barvou toho, co je snímáno. Fotograf může udělat slušnou barevnou fotografii, jen když má možnost do barvy zasahovat, doplnit si ji podle svého. Maluje světlem, ne barvou.“
Ve všeobecném normalizačním útlumu vitality se Jan Reich obrátil k hlavnímu městu, k jeho starým periferiím, nikoliv k okrajovým sídlištím. Na černobílý materiál snímal zákoutí na Smíchově, v Holešovicích, v Libni, v Podolí. Vznikl soubor Mizející Praha, vydaný však nakonec až roku 2000, dávno po úspěchu několikrát reeditované publikace Praha (poprvé 1993), v níž se autor obrazově chopil historického jádra metropole.
Obrazové publikace Reich sice vydával již předtím - Chodsko (1982), Krušnohoří (1983), Posázaví (1988), Prag, Malá Strana (1992) -, ovšem až trilogií Praha, Mizející Praha, Praha a Vltava (ta vyšla roku 2002) si vydobyl mezi tuzemskými fotografy pověst následovníka Josefa Sudka. Svým způsobem stranou této publikační řady stojí autorova monografie vydaná v roce 1997 v českobudějovickém nakladatelství MIDA. Zatímco skladebně obstojí, neboť je průvodcem autorovou volnou tvorbou ve všech jejích liniích, tisková kvalita pokulhává a úvodní text Pavla Bílka, jenž na FAMU o Janu Reichovi sepsal bakalářskou práci, strádá zbytečnou glorifikací.
Pochopitelně, že v sudkovské nálepce hraje svou roli i skutečnost, že Reich tvoří jedním ze Sudkových aparátů; slavný fotograf totiž v závěti požadoval, aby jeho přístroje došly užitku. Ostatně v již citovaném interview pro Respekt se Reich srovnání se Sudkem zase moc nebránil: „Pro Sudka bylo fotografování způsobem života, já to vnímám podobně. Pro mě je to taky záchrana: zachovávám si své zážitky. Každý by měl mít nějaký pevný bod, hodnotu, která mu stojí za námahu a které věří. Dnes to bohužel plno lidí neumí a nechápe.“
Stojí rovněž za připomenutí, že Jan Reich přísluší k volnému, občas vystavujícímu tvůrčího sdružení Český dřevák; dalšími členy jsou Karel Kuklík, Jaroslav Beneš, Bohumír Prokůpek a Tomáš Rasl. „Ve slangu fotografů používáme název dřevák pro někoho, kdo zůstal se svým umem pozadu. Dřevák jako pojem však znamená skříňový foťák, prapředka dnešních aparátů. Oba tyto výklady na nás sedí,“ osvětlil s jemnou ironií Karel Kuklík v deníku MF Dnes v dubnu 2002, když se „dřeváci“ představili v Liberci.

Drahé a krásné
Bohemia je dosavadním vyvrcholením Reichovy knižní produkce. Jde o autorovu publikaci dosud největší, nejnákladnější. Přitom ji produkovala a ve své Galerii Nový svět vydala fotografova manželka Jana. „Musela jsem si na to vzít úvěr, snad se kniha prodá,“ doufá paní Reichová. Exkluzivní třísetstránkový svazek je k mání za 1450 korun. Jde o knihu dokonale nesezonní, takovou, jež v knihovnách jen tak nezestárne, jednu z nesporných favoritek v tradiční soutěži o nejkrásnější knihy roku.
„Jsou to Čechy opuštěných bydlišť, mlh, zapomenutých soch ve zkamenělých gestech, s nevyslovenou otázkou na rtech. Zbytky sněhu a spadané listí jsou jejich ročním obdobím. Cesty vedou ke zdem, stromům, věžím a hrobům, jen místy zčeřené vzpomínkou na někdejší závan větru. Jejich čas je neurčitý, je to okamžik mezi ránem, kdy první paprsky právě prorážejí opar, s chladným podvečerem s měnící se škálou šedi. Z těchto krajin, na něž padlo ticho jako noc, se lidé vytratili jinam...“ citlivě píše Jan Rubeš ve stručném úvodním slově k Reichově holdu rodné zemi. „Vybíral jsem si místa, která pro mě měla nějaký duchovní smysl, vědomě v protikladu k trendu poslední doby, kdy se spíš prosazují věci technické a jakoby bez historie, nové, bez kontextu. Já naopak chci kontext znát, protože jsem se tu narodil a chci své krajině a jejím dějinám rozumět,“ naznačil autor svou volbu námětů v Salonu deníku Právo.
Rubešovu charakteristiku lze rozšířit o slova, která nad autorovou výstavou Dům v krajině, instalovanou v Pražském domě fotografie zjara 2001, napsal do Lidových novin fotograf a kritik Aleš Kuneš: „Princip Reichova způsobu snímání má v sobě cosi z dávné praxe místních řemeslných fotografů. Okruh jeho zájmu je lidsky motivován možnostmi pěší chůze po zapomenutých polních cestách, ztíženými přenášením těžkých historických velkoformátových kamer na stativu. A stejně jako u starých fotografů se Reichův styl s míjejícími desetiletími neproměňuje, vše zůstává podřízeno podstatě vnímání pozvolna stoletími utvářené krajiny.“ Sám Reich u příležitosti této expozice uvažoval: „Kostely, kaple, celé vesnice vypadají z dálky jako klenotnice. Dříve bylo ještě vidět osobnosti, které pamatovaly, co to znamená mít vlastní hospodářství. Do večera všichni pracovali a v hospodě se pak bavili o sadařství a včelách. Platil staletý řád, jejž rozvrátila zemědělská družstva a televize. Vznikli noví lidé. Začali bořit gotické cesty - nevešel se do nich kombajn... Do hospody dneska přijdou v teplácích Adidas a hovory vedou o televizních programech. Stal jsem se svědkem přerušení osmisetleté kontinuity.“
Publikace Bohemia je pouze zdánlivě nadčasová: zaznamenává, co v české krajině z oné autorem zmíněné kontinuity zůstalo na přelomu 20. a 21. století. Někdy už to jsou pouze povalené náhrobky, torza zdí, jindy naštěstí popatříme na ošetřené, znovu pozvednuté kulturní dědictví minulosti.
Tak jako při práci nespěchá Jan Reich, neměl by při prohlížení Bohemie spěchat ani divák a jeho zrak: formát negativu 18 x 24 centimetrů totiž zachytí - a prvotřídní tisk zprostředkuje - značné množství podrobností: traviny, hroudy, větve, kameny i kamínky, stopy ve sněhu, bohatou paletu polotónů. „Při fotografování na velký formát pozorně sleduji svět kolem sebe. Za prvé: než obrázek udělám, pořádně si to rozmyslím - je to drahé. Za druhé: musím počítat i s nejmenšími detaily - je tam všechno. Za třetí: když se to povede - je to krásné,“ formuluje své krédo Jan Reich.

Autor je redaktorem MF DNES