| Barokní hudba tančí! |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.83/2010, str. 41 |
| Ve čtyřech letech poslouchal symfonie Dvořáka, Čajkovského, v šesti jej zaujalo violoncello. Na konzervatoři Marek Štryncl založil soubor Musica Florea. Ve svém volném čase čte filozofické knihy, pěstuje brambory a kácí stromy.
|
|
Na stole rozložené partitury dávají tušit, že jsme v hudební rodině. Tatínek dirigent a violoncellista, maminka cembalistka. A děti? „Markéta je ještě malá, ale dvojčata Ondřej a Klára už hrají na kytaru a flétnu. Oba si dlouho drželi hudbu od těla, do ničeho jsme je nenutili. V šesti letech přišel zlom a hudba je začala zajímat.“ Stejně tak se v šesti letech pro violoncello rozhodl i Marek Štryncl. Jednou nástroj jako malý zahlédl doma – a bylo rozhodnuto. I když sám říká, že pochází z poloviční zemědělské rodiny, muzika ho obklopovala odmala. Dědeček hrál v dechové kapele, rodiče zpívali v amatérském sboru, jeho dvě starší sestry hrají profesionálně na housle a flétnu. Všichni tři sourozenci se sešli i na teplické konzervatoři.
Nahoře to kvičí, dole to bučí
Se zaujetím sobě vlastním vykládá Marek Štryncl o staré hudbě, o tom, jak byla na konci 20. století její interpretace urputná, zněla v ní tíživost a vážnost. Ale barokní hudba musí být přece taneční! „Hudební figury v baroku vznikaly v souvislosti s tancem. Když to člověk odhalí, musí ji tak hrát.“ Vrací se i ke svému nástroji – violoncellu. Oceňuje u něj hlavně výrazovou pestrost. Nejraději používá příměr Antonína Dvořáka, který o violoncellu kdesi prohlásil, že „nahoře to kvičí, dole to bučí“. Marek Štryncl při svém bádání zjistil, že v barokní době bylo cello především v italském regionu považováno za pochodový nástroj, což se dnes jeví přinejmenším zvláštní. „V té době však existovaly různé typy, držely se například jako viola, anebo měly šňůru, hrálo se i vestoje. Inspiroval jsem se a také já při hraní někdy stojím.“
Nahlas přemýšlím, kolik lidí si dnes najde čas a jde si poslechnout skladby starých mistrů. Určitě se v posledních dvaceti letech zájem o tento hudební žánr a o jeho autentickou interpretaci zvýšil, ale i před rokem 1989 si české publikum cestu k barokní hudbě našlo. Oficiální místa sice v té době baroko považovala za něco zaostalého, za úpadek mezi renesancí a osvícenstvím, možná právě proto ale lidé na koncerty chodili. A první setkání Marka Štryncla se starou hudbou? Jako osmiletý byl na koncertě souboru Pavla Klikara Musica Antiqua. Koncert se mu nelíbil. Nudil se. Později, už na konzervatoři, slyšel ten samý soubor v barokním kostele ve Valticích. „Hráli nahoře na kůru na dobové nástroje. Naskakovala mi husí kůže, už když si ladili nástroje. Bylo to jako zjevení svatého Pavla, doslova shůry.“ Začal shánět různé podklady, nahrávky, noty, za rok už u Pavla Klikara hrál. A za další rok chtěl jít dál. Musica Antiqua se zaměřovala na raně barokní hudbu, jeho však zajímalo i pozdní baroko, klasicismus.
|
|
 | | Nástroji je vlastní výrazová pestrost |
|
|
Musica Florea
Na konzervatoři kromě hry na violoncello začíná Marek Štryncl studovat i dirigování. A rozhodne se, že se spolužáky založí soubor Musica Florea. Někdy se na celý víkend zavírají ve škole a od rána do noci cvičí. „V té době často zaznělo, že nelze hrát autenticky... Jenže autentičnost neznamená stejnost, mohu klidně říct, že snažit se o něco stejného je neautentické. Dobrý barokní, klasicistní, ba i romantický hudebník měl za úkol tu samou frázi nikdy nehrát stejně.“
V počátcích používali nástroje, které měli zrovna k dispozici, postupně si však pořídili dobové. Je opravdu tak velký rozdíl v technice hry? „U smyčcových nástrojů je kobylka nižší, používají se střevové struny, pnutí je tedy menší. Zvuk není tak důrazný, ale má daleko větší paletu barev. Je to trochu alchymie. V baroku každá tónina měla symboliku. O tónině es moll se tvrdilo, že vyjadřovala největší beznaděj a utrpení duše a byla v té době falešnější než ostatní. Když Bach zhudebňoval text, který byl něčím drásavý, použil tóninu falešnější. A když byl text smířlivější, dal čistou tóninu. Hudební výraz se tehdy vyučoval jinak, vše bylo daleko pestřejší. To mě v té hudbě dodneška přitahuje.“ Musica Florea si brzy získává renomé a slaví stále úspěchy u nás i v zahraničí.
|
|
|
Věrnost nade vše
Soubor brzy oslaví dvacet let společné práce. Nepostihla je ponorková nemoc? „Těch už bylo! Ale věrnost nade vše, pokud člověk nemá opravdu vážný důvod něco opustit, měl by tomu zůstat věrný. Navíc krize vztahy upevňují. Když je překonáte, přicházejí nové podněty a vztah je ještě hlubší. Je to jako v manželství.“ Marek Štryncl určitě ví, o čem mluví. S manželkou Ivou se narodili ve stejném městě, chodili spolu na konzervatoř, oba studovali na pražské HAMU, také ona byla členkou souboru Musica Florea a dodnes s nimi občas hraje.
Tři malé děti, oba dva rodiče hudebníci a konzumní technokratická společnost 21. století. Jde to vůbec dohromady? „Co se týká rodinného zajištění, mám výhodu v tom, že nejsem pouze violoncellista, ale i dirigent. Nediriguji ale proto, abych si vydělal více peněz. Dirigování mě zajímalo už odmala, byl to můj sen. Člověk stojí před orchestrem a rozhoduje o tom, jak má znít, jak má hrát. Měl jsem dříve obrovský problém s trémou. Když jsem začal dirigovat, téměř opadla.“
|
|
|
Pozemský sen
Šéfuje stejně jako v orchestru i doma? „Jsme s manželkou úplně jiné vesmíry. Je přirozené, že k hledání společné cesty se musíme někde protnout.“ Manželům Štrynclovým se to podařilo dokonale. Zdá se, že spojení světů Ivy a Marka je pevné. Iva se kromě jiného zabývá účetnictvím, Marek filozofií. Zájem o filozofi i jej provází od dob studií. Vedle dirigování na HAMU studoval i na teologické fakultě. Pak zcela světsky investoval několik tisíc do projektu na byt. Firma zkrachovala, peníze zmizely. Najednou musel velmi rychle sehnat peníze, které si půjčil. Začal koncertovat, za rok odehrál sto šedesát koncertů, natáčel… Teologickou fakultu opustil, ale teologii a fi lozofii se věnuje dodnes. Má spoustu rozečtených knih, když mu čas dovolí, chodí na filozofické diskuse, rád by si udělal takto zaměřený web. „Otázka pravdy mě motivuje. Pro mě znamená filozofie zabývání se filozofickými problémy, ne historií fi- lozofie. Zajímá mě určitý problém a jestli je možné jej vyřešit.“ Věda a emotivní barokní hudba. Nevylučuje se to trochu? „Neřekl bych, vždyť i autentická interpretace žije díky historickým vědám. Hudební vědci to vypátrají a my musíme jako výborní herci dát všemu přítomnost, živost. Nalijeme tam emoce.“
Vše, o čem Marek Štryncl snil, se mu dříve či později splnilo. A dnes? Jaký má sen? „Barokní divadlo. Aby se dalo složit a rozložit na jakékoli scéně. Rodičům proti vůli pokáceli kolem třiceti krásných stromů, nechal jsem z nich udělat trámy, teď zrají a schnou. Do dvou tří let by mohlo být první představení, ale musíme mít alespoň dvoje kulisy, abychom mohli odehrát malou jednoaktovou operu. Postupně by kulis mohlo být více,“ Marek se na chvíli zasní. „A nad jevištěm by pluly mráčky a na jednom z nich by seděl Apollon...“
|
|
Marek Štryncl (*1974)
Na teplické konzervatoři vystudoval hru na violoncello a dirigování, ve kterém pokračoval i na Hudební fakultě AMU. Ještě na konzervatoři založil soubor Musica Florea, se kterým vystupuje. V letech 1994–1995 byl koncertním mistrem v Severočeské filharmonii. Poté na Dresdner Akademie für Alte Musik studoval barokní violoncello. Věnuje se sólové hře a dirigování četných orchestrů a sborů, jeho repertoár zahrnuje nejen díla starých mistrů, ale také romantickou a soudobou hudbu.
|
|
|
|
|
 |
obsah čísla 83 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
