| Parafráze sobectví |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.82/2010, str. 59 |
Divadelní představení Rain Man, komediální drama o setkávání se sebou samým, nastudoval Petr Kracik, režisér, umělecký šéf a ředitel Divadla pod Palmovkou.
|
|
|
Film má jednu výhodu: kamera umí detailně zachytit vnitřní prožitky. Stačí jeden záběr na Dustina Hoffmana…
Dustin Hoff man je známý tím, že se na každou roli velmi pečlivě připravuje, chce hrát co nejautentičtěji. Kdysi mu jeden slavný britský herec položil otázku: ‚Nešlo by to zahrát, pane kolego?‘ Nechci devalvovat Hoff manovo herectví, ale autenticita na divadle prostě neplatí, na scéně musíme pracovat jinak.
Představitel Raymonda Radek Valenta je štíhlý, vysoký. Bylo záměrem najít naprosto odlišný typ od filmového Rain Mana?
To byla shoda okolností. Když Radek Valenta začínal v Divadle pod Palmovkou, zrovna jsem se s tímto textem seznamoval. Uviděl jsem jej a najednou byl Raymondem on.
Jaký je Raymond?
Můžu mít pouze hypotetické předpoklady, nevidím dovnitř. Raymond je člověk z jiné reality. Dramatická literatura předpokládá spíše charakterové vady nebo nějaké vnitřní cíle postavy – a Raymondův cíl je velmi tajný. V záhlaví scénáře je napsáno, že pro hlavní představitele je hra velmi fyzicky namáhavá. Říkal jsem si, co je to za blbost? Začali jsem zkoušet a já jsem pochopil proč. Hlavní představitel se uchýlil do svého světa a zmítal se v nekoordinovaných pohybech. Navíc odpovídal jen replikami Ano nebo Ne. Vypadají jednoduše, ale hrají se nejhůř.
Je to tím, že herci potřebují být na jevišti v kontaktu?
To je základní předpoklad divadelního herectví. V tomto představení je ale „nekontakt“. Radek například celou dobu nevidí partnery. Při zkoušení jsme si museli říct, jak situace bude vypadat, on zavřel oči a zahleděl se do sebe. Na jevišti vše dělá poslepu, bez možnosti reakce. Ale pro ostatní je to stejně složité, protože Raymond nereaguje. Člověk na něj mluví – a nic.
Předpokládám, že jste se setkali s lidmi postiženými autismem?
Samozřejmě. Ale hloubka a tajemství autismu jsou neproniknutelné v životě i na jevišti. Herec by se měl seznámit s realitou, ale jen proto, aby pochopil princip a našel cestu k jevištní konkrétnosti. Ale stejně vše potom musí pojmout technicky, od základu herecky vymyslet. Napodobování není hraní. Má to určitý řád – ale to už jsem v teorii herectví. Druhým důvodem byl náš speciální edukační program pro střední školy. Cílem inscenace je také poukázat na to, že autismus je sice neměnný, ale že nemocní mohou vyléčit nás, takzvané zdravé.
To se stalo i Charliemu.
Na začátku představení je Charlie sobec, který se stará pouze o to, jak vydělat peníze. Charlie pochopí, že má bráchu. Použiju-li s dovolením jeho slovník – „pochopil jsem, do prdele, že mám někoho rád.“ Nedovolil jsem Honzovi Konečnému (představiteli Charlieho) ani jednou žádný sentiment. Říkal jsem mu, že musí o lásce vědět, ale není nutné ji sdělovat. Musí vypnout všechny city, říct ahoj a odejít. Pro něj bylo nejtěžší, že musí být drsný. Ale v tom je ten nádherný falešný happy end, někdo pochopí, že se musí odstřihnout. Taková parafráze sobectví, to má určitě něco do sebe.
Jak se režíruje divadelní hra o poruše mentálního vývoje?
Jakékoli postižení se na divadle dělá špatně. Můžeme trochu diváka citově vydírat. My jsme se tomu vyhnuli tím, že je to tragikomedie. I autor divadelního scénáře David Gordon předpokládá, že u autismu mohou být radostné věci. Když jsem si pročítal metodiku poruchy autistického spektra, uvědomil jsem si, že je nás autistů mnohem více. Schválně říkám nás, z šesti základních znaků jsem se shodoval v pěti. Některé moje děti taky. V naší takzvaně moderní společnosti žijeme dost osamoceně, uzavřeni ve svém zvláštním světě. I když... Začínám teď pracovat na Johance z Arku a zdá se mi, že ani ona k autismu neměla daleko.
|
|
|
|
|
 |
obsah čísla 82 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
