| Plavci v písku |
|
Miroslav Bárta |
| SANQUIS č.82/2010, str. 44 |
| Počátky staroegyptské civilizace zůstávají přes veškeré úsilí archeologů do jisté míry dodnes zahaleny tajemstvím. Doposud se logicky předpokládalo, že se zrodila v údolí Nilu. Podle naší nové teorie je pravděpodobné, že její počátky jsou mnohem starší a je třeba je hledat jinde, hluboko v poušti, stovky kilometrů na západ od nilského údolí…
|
|
|
Snad každý z nás si vzpomene na film Anglický pacient, kde významnou roli v příběhu letce a pouštního objevitele László Almásyho hraje Jeskyně plavců a jeho tragická láska. Jeskyně plavců vypadá sice zcela jinak, ale svým významem patří společně s dalšími lokalitami v okolí mezi nejvýznačnější památky na zrod staroegyptské civilizace. K ní se také na sklonku roku roku 2008 vypravila první česká vědecká expedice. Od té doby se tato oblast stala cílem několika archeologických expedic, které postupně mapují obraz dávných obyvatel východní Sahary v době, kdy ještě nebyla pouští.
Kořeny staroegyptské civilizace
Na jižním okraji Gilf Kebíru se nachází oblast, kde se na několika místech vyskytují prehistorické rytiny a malby. Z nich vynikají především Wádí Súra Qadím a Wádí Súra Gadíd (Staré a Nové údolí maleb). První lokalita je dnes známa jako Jeskyně plavců, pro druhou se vžilo označení Jeskyně šelem. Jde o dvě zdobená skalní abri (převisy), jejichž datování je neustále předmětem debat, ale nejpravděpodobněji byly vyzdobeny během 6. tisíciletí před Kristem.
Jeskyni plavců objevil roku 1933 maďarský badatel László Almásy během své cesty do libyjské oázy Kufra. Jméno jeskyně je odvozeno od malých lidských postav připomínajících plavce. Pro Almásyho byly jasným dokladem toho, že zde kdysi existovaly četné vodní plochy. Jeskyně šelem je známa jen krátce, Massimo Foggini a Ahmad Mestekawí ji objevili před několika lety.
Vzhledem k tomu, že obě místa byla poměrně dobře prozkoumána a v uplynulých letech se stala cílem několika vědeckých výprav, nepočítali jsme s tím, že bychom mohli objevit nová fakta, nebo dokonce vytvořit novou interpretaci jeskyní.
Jeskyně plavců
Do Jeskyně plavců jsme dorazili 9. listopadu 2008. První pocity byly smíšené, na první pohled jsme viděli, že abri je značně poškozeno a že nádherné malby jsou dochovány pouze na několika místech.
Vyskytuje se tu několik základních motivů: lidé krotící žirafy, velcí náčelníci v doprovodu dalších členů kmene, zajatci, skupinky lidí zachycených při různých činnostech a přivádění a obětování zajatců před sochou božstva, které nápadně připomíná staroegyptského boha Mina. Některé detaily jsou velmi drastické, například dvojice mužů, kde jeden táhne druhého k místu obětování, zajatec navíc silně krvácí z rány na zádech. Vesměs jde o motivy naznačující, že jeskynní malby mimo jiné zachycují výsledek měření sil dvou
|
|
 | | Předchůdci staroegyptského boha Země a bohyně nebes |
|
|
kmenů. Byly to klimatické podmínky, co lidi přinutilo bojovat o zajištění zmenšujících se zdrojů vody, potravy a pastvin? Tedy žádní plavci, ale mrtvoly, žádná voda, ale krveprolití? Potvrzení této hypotézy se nám podařilo najít další den v Jeskyni šelem.
Jeskyně šelem
Toto abri je zcela pokryto skalními rytinami a malbami, stylově podobnými těm z Jeskyně plavců. Rozsahem i tematickou bohatostí se jedná o nejvýznamnější jeskyni v oblasti vůbec. I tady je většina maleb vyvedena červeným pigmentem a stejně jako v Jeskyni plavců se tu vyskytují „plavci“.
Zcela vlevo se nachází unikátní scéna, která je jediná svého druhu v celé zkoumané oblasti Gilfu. Znázorňuje náčelníka s bojovým mlatem a dvě řady poražených či podmaněných nepřátel. Další poražený nepřítel se nachází hlavou dolů vlevo od náčelníka. Nepřátelé leží nataženi na zádech a jsou od sebe odděleni horizontálně probíhající prasklinou ve skále. Horní řadu tvoří deset postav, zřejmě mužských, se vztyčenými pažemi. Dolní řadu představuje celkem dvacet tři osob, které jsou podstatně menší než postavy v horní řadě (snad ženy?) a jsou zobrazeny hlavou dolů. Každá z nich má vždy jednu paži podél těla, druhou vztyčenou nad hlavu.
Jedinečnost této scény spočívá v tom, že minimálně o několik století předbíhá tradiční ikonografické zobrazení staroegyptského panovníka porážejícího nepřátele. Význam této scény může znamenat, že zobrazený, byť pro nás anonymní vládce oblasti vyjadřoval touto scénou své právo na dané abri, popřípadě okolní území.
Jedna z nejneočekávanějších scén se nachází uprostřed. Bílá postava je směsicí končetin kočkovité šelmy a ženského trupu. Bezhlavé tělo se jakoby klene nad zemí do oblouku a opírá se o ruce a nohy. Podpírá jej červeně vyvedené mužské tělo. Kompozice připomíná mnohem mladší staroegyptskou etiologickou kompozici, jež vysvětluje nebe a Zemi jako bohyni nebes Nutu napodobující Mléčnou dráhu a boha Země Geba, který ji podpírá. Tak je doložena například v královských hrobkách v Údolí králů. Za pozornost také stojí nepřirozeně protáhlé nohy muže. Na jejich konci po nich, jakoby po zemi, kráčí směrem vzhůru k nebi celkem devět mužů přinášejících obětiny, pravděpodobně dobytčí kýty, vyhledávanou obětinu znázorňovanou v pozdějších staroegyptských hrobkách. Kompozice je tak jednoznačná, že nás doslova nutí vidět v hlavních aktérech bohy Nutu a Geba.
|
|
 | | Chrám v Medínit Habu v Thébách, 12. stol. př. Kr. |
|
|
Hlídači brány na věčnost
Rozličné formy znovuzrození a cesty k němu, jak je známe ze starověkého Egypta, mohly vypadat zcela jinak v době, kdy vznikala výzdoba Jeskyně šelem. Paralely jsou však přesto zarážející. Patří k nim i bezhlavé šelmy, které jsou znázorněny s neidentifikovatelným tělem a končetinami a místo krku disponují jakýmsi jícnem/tlamou, která sestává ze dvou záhybů. V některých případech je v tlamě znázorněno mizející lidské tělo. Jindy se kolem těchto šelem vyskytují postavičky plavců, z nichž někteří jsou dokonce vyobrazeni hlavou dolů.
Kapitola 127 staroegyptské Knihy mrtvých v tomto ohledu přispívá velmi názorným způsobem k porozumění smyslu těchto vyobrazení. Hovoří podrobně o jeskyních jako o vstupech na onen svět. Tyto jeskyně střeží bohové, kteří v nich žijí. Ti požírají těla zesnulých osob procházejících v jejich blízkosti. Zároveň však někteří zesnulí úspěšně projdou, poté co byli uznáni blaženými u posledního soudu:
„Kniha o uctívání bohů jeskyní, co se tam má říkat, poté co k nim člověk dospěje, aby mohl vejít a setkat se s bohy Velké síně podsvětí.
Buďte pozdraveni, bohové jeskyní, kteří jsou na západě.
Buďte pozdraveni dveřníci Podsvětí...
Ó vy dveřníci, kteří střežíte své brány, polykáte duše a pohlcujete těla (těch) zesnulých, kteří kolem vás procházejí…
Kéž mě povedete, kéž mi otevřete brány, kéž mi země otevře své jeskyně a vy mi umožníte zvítězit nad nepřáteli!...“
|
|
 | | Jeskyně šelem s členy expedice |
|
|
Základní poselství tohoto textu a zřejmě i kompozice v Jeskyni šelem je, že po fyzické smrti musí člověk respektive jeho duše projít jeskyněmi pod ochranou bohů, kteří ho ale mohou spolknout a zabránit mu tak v posmrtné existenci na onom světě. V jistém smyslu mohou být bezhlavé šelmy přirovnány ke staroegyptské Amemaitě, božské požíračce, která hrála významnou roli v posledním soudu se zesnulým. Pokud zesnulý u soudu neobstál, byl nestvůrou pohlcen. V kladném případě zesnulý mohl v klidu putovat na onen svět a nebesa. Za povšimnutí stojí i to, že již v Textech pyramid z konce 3. tisíciletí před Kristem se zesnulý panovník objevuje jako „hvězda, které není rovno a která pojídá svého nepřítele“. Znovu se tak vracíme k myšlence, podle které Jeskyně šelem mohla být svými uživateli chápána jako místo počátku cesty ke znovuzrození, kudy se vstupovalo na onen svět. Jeskyně tak byla středem jejich světa, který pokračoval i po fyzické smrti. Setkáváme se poprvé i s vyšším principem mravním, podle kterého jen ti, kteří žili podle řádu, měli naději na posmrtný život.
Přímí předchůdci
Styl výzdoby Jeskyně plavců a Jeskyně šelem je velmi podobný až identický, včetně velikosti postaviček tzv. „plavců“ (ve skutečnosti lidských mrtvol) a výběru barev. Proto je zřejmé, že tato část výzdoby obou jeskyní vznikla ve stejné době. Jednotlivé postavy tzv. plavců jsou přitom vyvedeny tak, že není těžké pro ně najít rovněž paralely z údolí Nilu. Tam takové postavy znázorňovaly vždy mrtvé osoby.
Ve všech případech uvedených vyobrazení jde o typicky egyptské motivy, které známe z artefaktů a památek vzniklých již v rámci staroegyptské civilizace v údolí Nilu o mnoho století později. Unikátní je především skutečnost, že se jedná o mnohem starší výtvarné památky, které však odpovídají pozdější staroegyptské tradici. Jejich tvůrce tak můžeme považovat za přímé ideové předchůdce staroegyptské civilizace na Nilu. Do údolí Nilu přišli postupně z egyptské Západní pouště, odkud je vytlačila zásadní klimatická změna, v jejímž důsledku celá oblast západně od Nilu definitivně vyschla.
|
|
|
|
|
 |
obsah čísla 82 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
