SANQUIS - 2010/81 Monet

Rubriky:

Archivy SANQUIS

Archiv všech čísel

Archiv SANQUIS
ON-LINE listování

Sanquis ve formátu
PDF ke stažení

Klub SANQUIS

Užitečné odkazy

Podporujeme umění

Více z medicíny

Ze zahraničních serverů - archiv

Redakce

Monet

SANQUIS č.81/2010, str. 26

Objevitel barev. Otec impresionismu... Dnes už jenom superlativy padají na adresu Oscara-Clauda Moneta, toho „extremisty, který dovedl dojem letmého okamžiku a impresionistický způsob malby nejdál“. Tak ho dnes hodnotí historici, tak ho viděli i jeho souputníci. „Bez Moneta bychom to museli všichni vzdát,“ řekl kdysi Auguste Renoir. A nepřeháněl. Dobře si pamatoval na roky bídy a posměchu, jimiž impresionisty častovala maloměšťácká Paříž, a jimž dokázal právě Monet nejlépe vzdorovat. Ve svém „plovoucím ateliéru“ proplul až do relativně klidných vod. A dožil se dokonce – jako jeden z mála impresionistů – satisfakce.

Impression, soleil levant
Tím to všechno začalo, respektive vyvrcholilo. Imprese, východ slunce. Tento obraz vystavil Claude Monet v dubnu roku 1874 na první nezávislé výstavě, kterou pořádal s Pissarrem, Renoirem, Sisleym, Degasem, Cézannem, Morisotovou a dalšími výtvarníky v ateliéru fotografa Nadara na Boulevard des Capucines v centru Paříže. Byl to poprask, jak se patří. Mladí umělci, kteří několikrát nebyli přijati do oficiálního Salonu, kteří podivně zacházejí s barvami, kteří nemalují historická či mytologická témata, ale obyčejné lidi a všední život, a kteří dokonce – představte si! – opustili šero ateliérů a malují v plenéru, si odvážili vlastní expozici!
Kritik Louis Leroy z časopisu Charivari nešetřil invektivami a podle jednoho obrazu, z něhož si zapamatoval jen rozmazanou vodní hladinu, kotouč slunce a první slovo názvu, ty šílence přejmenoval na impresionisty. Sázejí na impresi, na dojem! Jak dojemné! Paříž se smála, ale posměšná přezdívka se nakonec ujala i mezi samotnými maliři. Neuplynulo ani pár týdnů a k impresionismu se hlásila početná skupina umělců. Nová etapa právě začala. A kdy skončila? Historikové se shodují, že i když se impresionisté po čase rozešli, až smrtí Clauda Moneta v roce 1926 tahle epocha defi- nitivně zanikla. Monet byl prostě impresionistou od začátku až do konce.

Plovoucí ateliér, hluboký příkop...
Kde se v něm vzala tahle zarputilost? Snad mu ji vštípil už jeho první učitel, krajinář Boudin, který ho přivedl v Le Havre poprvé do plenéru. Na jeho radu se přestal věnovat karikatuře a šel v roce 1859 studovat malbu na pařížskou nezávislou Académie Suisse, posléze do ateliéru Charlese Gleyra. „Tady se nedá pracovat! Vypadněme!“ prohlásil však údajně jednoho rána a prchl se svými kamarády z výuky. Ne ovšem do jiného ateliéru, ale do lesa ve Fontainebleau, kde pak několik dní malovali. Ne, nebyl to nijak nevídaný úkaz, v plenéru malovala řada starších malířů, ale Monet se nebál to nahlas deklarovat – a svými nekonformními až revolučními gesty ovlivnil řadu dalších umělců. „Jestliže maluje v krajině, tváří tvář stromům, skalám, rybníkům a močálům, má modely přímo před sebou. Vítr a oživující světlo vytvářejí v umělci imprese, které může ihned zachytit,“ vysvětluje jeho způsob práce ve své knize Yvon Taillandier. A malíř Courbet zase rád vzpomínal, jak jednou zastihl Moneta v lese. Maloval velké plátno Ženy v zahradě, a tak dal vyhloubit příkop, do nějž obraz zapustil – to mu umožňovalo vymalovat i nejvýše položené části plátna přímo v plenéru. Courbeta příkop nepřekvapil, ale překvapilo ho, že Monet zrovna nic nedělá. „Proč nepracujete?“ Monet zavrtěl hlavou: „Čekám na slunce!“
Hodiny čekal na ten správný okamžik a na světlo také na lodi – pověstném „plovoucím ateliéru“, v němž bydlel s rodinou a plavil se po proudu Seiny až do Rouenu. A stále – maloval. Tak čekával na normandském pobřeží, aby zachytil mihotavé barvy na mořské hladině, tak dovedl čekat, když se snažil vyjádřit tahy štětce působivou atmosféru pařížského nádraží Saint-Lazare, mlhu obklopující londýnský parlament, nebo když vytvářel své pověstné série Vlčích máků, Rouenské katedrály, Topolů a Stohů. „To už snad ani nebyl malíř, ale pravý lovec. Šel a za ním skupina dětí, které mu nesly plátna, pět nebo šest pláten s týmž námětem v různých denních hodinách, a tedy s různým rozložením světla. Bral plátna a zase je odkládal podle změny oblohy.“ To je svědectví Guye Maupassanta, spisovatele, který tak rád používal impresionistické dekorace ke svým příběhům.
A kam směřoval životní příběh Clauda Moneta? Zůstal impresionistou. Byl ve své tvorbě důsledný, přesvědčený. Jen jednou zakolísal, to když jeho rodina takřka umírala bídou. Naštěstí sebevraždu nedokonal. Později ustál smrt svých dvou manželek, oplakal syna, přátele. A ve své zahradě leknínů v Giverny až do konce maloval. Své dojmy...