| Miluji tanec, pohyb, to sdělování lidem |
|
Maria Procházková |
| SANQUIS č.81/2010, str. 36 |
| Výrazný profil, rozlítané blond vlasy, živý, energický, strhující projev. Je radost sledovat ji na jevišti, nemenší poslouchat, s jakým zápalem o tanci mluví. Vypráví překotně, směje se a září. (Nejen) na jevišti je to velký dar. Klára Jelínková, demisólistka baletu Národního divadla, přemýšlí o různých aspektech své životní vášně.
|
|
„Rodiče jsou sportovci, táta učí tělocvik, takže původně jsem měla běhat triatlony,“ vzpomíná, jak to začalo. Na triatlony nedošlo. Po taneční konzervatoři nastoupila rovnou do Národního divadla, kde teď tančí 11. sezonu. Normální den baletky? „Vstávám kolem osmé. Každý den mám trénink od 9.30 do 10.45, od 11.00 až do 17.30 zkoušku představení, které se hraje nejblíž – to je moje oficiální pracovní doba. Když mám večerní představení od 19.00, končí zkouška ve 14.00, v 18.00 už musím být v divadle.“
O své vůbec první premiéře na prknech mluví s humorem: „V Mauglím jsem dělala chameleona. Po osmi letech studia, po té intenzivní přípravě, všech skocích a piruetách byl celý můj výkon v Národním divadle to, že jsem vylezla na pódium a pět minut se plazila k lidem s frkačkou mezi zuby. Frkla jsem a zase se plazila zpět. Kolegyně na tom byly ještě hůř, dělaly opice. Ale v divadle nejde o to švihat nohou co nejvýš, jde o celek, v něm je síla. A aby byl dokonalý, potřebujeme i ty mravenečky. Mimochodem v představení Zlatovláska patří mravenci k nejlepším pasážím.“
|
|
 | | Klára Jelínková jako Zlatá rybka ve Zlatovlásce |
|
|
Vzory táhnou
„Jiří Kylián a NDT – Nederlands Dans Theater – to jsou neskuteční tanečníci. Dělají věci, které by mě moc bavily. Asi pětkrát jsem tam byla na konkurzu, jednou už jsem byla i pozvaná, ale pochopila jsem, že nemám až takové dispozice dané přírodou, takže bych se akorát trápila. Nemůžu si utrhnout kotník, abych měla větší nárt, jsem schopná uznat, kam nesahají mé možnosti. Navíc je to druh souboru, kde nejde ‚jen‘ o to, co umíte, ale i o typ – prostě když jim chybí drobná Japonka, nevezmou evropskou blondýnku. Jiří Kylián staví choreografie s přihlédnutím k jednotlivým tanečníkům, jejich charakteru a možnostem, takže použije a zakomponuje naprosté maximum, proto má tak silné výsledky. Strávila jsem u NDT týden a byla jsem prakticky v šoku, jak jsou mnohem dál. Jde o abstraktní formu, ale velmi pečlivě propracovanou, má neskutečnou dynamiku. Zážitek, kdy se dívám s otevřenou pusou, až se musím okřikovat: Prosim tě, uklidni se!“
Klasika versus moderna
„Je jedno, jestli děláte balet, nebo hip hop, když to děláte s láskou a pro lidi, je to znát. Jako divák neřešíte, jestli má tanečník nohu o deset centimetrů výš nebo níž, jde o celkový dojem, vyzařování, energii. Výhoda velké company, jako máme v Národním divadle, je, že můžu tancovat širokou pohybovou škálu. V některém z moderních souborů, jako u zmiňovaného NDT, se tancuje především moderna, Kylián představuje víceméně ‚neoklasiku‘. Druhý extrém zastupuje třeba Mats Ek – dělali jsme s ním Carmen – který vyžaduje i přesné postavení prstů na ruce, nedává žádný prostor navíc. Jasnost pohybů je daná, vycizelovaná, styl úžasný, baví vás to tancovat, ale neužijete si to, protože nemůžete přidat nic ze sebe, rozvíjet to. Proto mě baví moderní tanec víc než klasický balet. V moderně nedělám konkrétní postavy, nejsem třeba princezna, nemám škatulku, ale můžu se víc vyjádřit. Na druhou stranu miluji charakterní tance. Každý má svoje, nicméně nakonec se všichni tanečníci shodnou, že klasika je prostě základ taneční průpravy.“
|
|
 | | Z baletu Romeo a Julie v Národním divadle |
|
|
Partnerství a důvěra
„Ať už tančíte cokoli, základem je důvěra, že vás partner chytí. S novým tanečním partnerem to bývají krušné začátky. Narážíme do sebe, jak jde o rychlé pohyby, skoro se fackujeme, říkám si, že se snad zabijeme. Ale po týdnu to začíná fungovat, pohyby zapadají. Když si opravdu sednete, dovolíte si víc. Ve sboru tkví podstata týmové práce i ve společném dýchání, ovlivňuje rytmus. Když se znáte, nemusíte okolí tolik sledovat, protože víte, jak a kudy se kdo bude pohybovat, a nemusíte tomu věnovat takovou pozornost. Cítíte ostatní podvědomě, jste na ně napojeni. Základní pravidlo sboru je ‚jít stejně‘, aby to pochopitelně dobře působilo a vypadalo synchronně. Když někdo nejde dobře do hudby, ale je první, musím se mu přizpůsobit a dělat to špatně s ním, protože jinak by se celé představení rozpadlo.“
Nové směry
„Dřív jsme se s kolegy dívali na klipy, abychom pochytili nové styly. Teď mám pocit, že dynamika střihu, zrychlování a zpomalování dovoluje ve videu vyniknout zcela průměrným tanečníkům. Vše lze simulovat, upravit. To mi vadí i na filmu – nemusíte poznat um, diváka lze obelstít. Současný trend v moderně je, aby všichni tančili polonazí. Kromě toho, že mě to jako diváka ruší, odvádí pozornost, tak to často není estetické, a zejména ve sborovém tanci to může být i směšné (v tom srovnání). Vždyť proto byly vymyšleny trikoty, aby nebránily pohybu, ukazovaly křivky těla a zároveň odfiltrovaly nahotu. Tělový dres je pro mě čistší. Samozřejmě existují výjimky, kdy je nahota nějak vtipně použita, ale devadesát pět procent pokusů je jen na efekt.“
Správná vzdálenost
„Působím, že jsem excentrická, hlučná, ráda středem pozornosti, ale já se tak necítím. Třeba na diskotéce na pódium opravdu nevylezu, mám zábrany. Na jevišti při práci je to jiné. Miluji tanec, pohyb, to sdělování lidem. Ale kdybych si teď tady v poloplné kavárně měla stoupnout a tančit, budu se strašně stydět. Souvisí to i se vzdáleností publika. Vyhovuje mi ten distanc. Ve Stavovském, velkém divadle, je jeviště hluboké, před ním ještě orchestřiště, na diváky nedosáhnete a samozřejmě vás oslepují reflektory. Zato když jsem tančila v divadle Ponec, měla jsem zvlášť ze začátku problém, protože tam se diváků téměř dotýkáte, respektive, když si nedáte pozor, můžete se jich opravdu dotknout, sedí metr od vás. Nejenže tedy vidíte, kam se dívají, ale navíc vnímáte třeba i to, jak dýchají. Kontakt, reakce mi vyhovuje, ale tady už to bylo moc, hůř jsem se pak soustředila.“
|
|
|
Klára Jelínková (*1981)
Vystudovala Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, absolvovala v roce 1999. Téhož roku nastoupila do angažmá v Národním divadle jako členka baletního souboru a v roce 2004 byla jmenována demisólistkou (tančí především sólové role, ale má také povinnost účinkovat ve sboru). Má za sebou hlavní role v Poloveckých tancích od Borodina, představení Saracéni z Raymondy, CamouflAGE, Baletománie, Zlatovláska, Louskáček, Mozart Mozart, Extrém, v choreografii Jiřího Kyliána Petite Mort, Sinfonietta a mnoho dalších. Letos tančila na Expu v Číně v choreografii Petra Zusky a spolupracovala s bratry Cabany na úvodním a závěrečném slavnostním večeru karlovarského festivalu.
|
|
Zkoušky versus představení
„Většinou mám tři až čtyři představení týdně. Jsme pořád na zkušebním sále a málo na jevišti, klidně by to mohlo být naopak. To je rozdíl mezi hercem a tanečníkem. Herec si může text nazkoušené hry opakovat doma, ale my, stejně jako vrcholoví sportovci, musíme trénovat, abychom podali výkon. Musím denně udělat čtyři piruety, abych pak na jevišti předvedla dvě.“
Úrazy
„Často se stane, že máte bolesti a musíte se rozhodnout, co jste ochotni riskovat. Teď už jsem rozumnější, ale když jsem byla mladší a působil na mě tlak, že mě večer na představení nemá kdo zastoupit, tančila jsem i s devětatřicítkami horečkami. Měla jsem pocit, že se jinak zboří svět. Teď už bych to asi neudělala.“
Budoucnost
„Ještě pár let bych chtěla tancovat aktivně, profesionálně na téhle úrovni. Vždy je otázka, jestli mít rodinu a vrátit se, nebo spíš počkat. Začala jsem trochu učit a hodně mě to baví – pohyb pro normální lidi. Také by mě bavilo být asistentka choreografa. Proč ne rovnou choreografka? Mám hodně nápadů, ale nejsem koncepční, neumím si vybrat, zaměřit se a už neuhýbat. Vyhovuje mi víc spolupráce – nabízet nápady, pomáhat, spoluvytvářet, ale nemuset myslet na celek. Ideální spolupráce je, když někdo přijde s nápadem ‚o čem‘, a já to naplním pohybem.“
|
|
 | | Z baletního představení Národního divadla s názvem CamouflAGE |
|
|
Improvizace
„Nejraději bych nedělala nic jiného. Nepotřebuji přesně vést, stačí mi naznačit a já pohyb dotáhnu. Momentálně cítím největší inspiraci a současný moderní vliv od souborů Batsheva Dance Company a Kibbutz Contemporary Dance Company z Izraele. Tančí nejen technicky dokonale, maximálně využívají plasticitu těla, ale především má jejich projev výraz. Jsou osobití a to mě bere.“
|
|
Foto: ND/Roman Sejkot, Marek Novotný, ND/Diana Zehetner, ND/Pavel Hejný
|
|
|
 |
obsah čísla 81 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
