| Typy snů |
|
doc. PhDr. Jiří Kocourek Ph.D. |
| SANQUIS č.81/2010, str. 44 |
| Sen si můžeme nepamatovat či dokonce mít představu, že vůbec nesníme. Přesto – pokud se sen objeví – jsme jím do určité míry obsazeni a nuceni se jím zabývat.
|
|
Často však odmítavě a s jakýmsi despektem: je to vlastně nesmysl... Maximálně se o snu zmíníme se smíchem partnerovi. Ale něco se nám přece usadilo v hlavě. Sen má skutečný smysl, je naším vlastním psychickým výtvorem, vůči kterému se někdy nepochopitelně chováme macešsky. Jako bychom se o sobě nechtěli dovědět něco nového nebo dokonce nepřijatelného. Není nijak výjimečné, že se v našich snech objevují věci, které bychom v bdělém a racionálním světě odsoudili. Sen přináší sdělení z našeho nevědomí – buď přímo, nebo je nějak „zakódovaný“.
Není jistě příjemné si připustit, že ve snu realizujeme třeba incest se svojí dcerou nebo se pokoušíme homosexuálně znásilnit svého šéfa. Nejsme ochotni převzít za svůj sen zodpovědnost. Vyhýbáme se vědomí, že jsme tvůrci snu. Dokonce budeme ochotni (alespoň pro sebe) tvrdit, že ten sen je „odněkud jinde“, že k nám nepatří, vždyť jsme přece morální a bohabojní lidé. Naše nevědomí je však rezervoárem nejrůznějších představ a fantazií. Aristotelova věta o tom, že nic lidského mi není cizí, nachází své konkrétní uplatnění v mysli každého z nás.
|
|
|
Nezměřitelnost a neuchopitelnost našeho nevědomí a tím i snů si s určitým předstihem uvědomili umělci. Především surrealisté a symbolisté ztvárnili svou výtvarnou produkcí nejtajnější vize a představy, které sny přinášejí. Našli sílu pro konfrontaci s nevědomím, které se zjevuje pomocí snů. V tomto kontextu ušla nejdelší cestu zřejmě psychoanalýza, jež prostřednictvím uvědomění, poznání a porozumění snům poskytla možnost lépe pochopit sebe sama, své nevědomí – tedy introspekci. A v neposlední řadě úpravu a terapii psychických potíží.
Specifická témata
Můžeme do určité míry hovořit o typických snech a jejich specifických výkladech pro různé klinické skupiny jedinců. Lidé víceméně stabilizovaní, zralí a dospělí, stejně tak jako většina neurotiků, mají v podstatě podobné sny. Obvykle pojednávají o aktuálních životních problémech, které člověk řeší. Odpověď poskytují formou splnění přání a odžití. Výklad je zde možný potud, pokud je jedinec motivován a spolupracuje na technice vedoucí k pochopení snu.
U psychotických jedinců nebo jedinců s narcistickou či hraniční problematikou budou sny spíše komplikované a také složité, pokud se jedná o člověka vzdělaného. Nebo mohou být jednoduché, ale často s určitou formou sebezdůraznění jako projevu „falešného Self“. Výklad nebude nejjednodušší. Snící má často tendenci polemizovat, neparticipovat na výkladovém procesu a vlastně nespolupracovat. Jedinci s organickým mozkovým poškozením mívají často sny monotematické a ulpívající na dílčích věcech. Výklad bývá hodně obtížný pro malou angažovanost snícího, jeho zabíhavost i neschopnost pojmout a zpracovat snový výklad.
Z hlediska věku nalézáme též určitá specifika. Děti vykazují velmi prosté a jednoduché sny, které ve své manifestní podobě znázorňují nepokrytě jejich přání, jež si snem uskutečňují. V těchto případech není nutný žádný výklad, sen má smysl a význam již v rovině prima vista.
Ve věku puberty a adolescence nastupuje komplikovanost témat, v podstatě kopírujících životní situaci, jak se dospívající jedinec snaží vyrovnávat se světem a životem. Výklady jsou již náročnější a často zdárné, neboť dospívající má obvykle zájem a snahu sobě porozumět.
V dospělosti nastupují nejrůznější životní témata. Často jsou zašifrovaná a hodně se vztahují k základním lidským radikálům: sex, agrese, moc, vlastnění a postavení. Někdy představují i zamýšlení nad smyslem života. Výkladová práce je obvykle úspěšná. Životní deklinace, která s sebou nese na straně jedné signály tělesné opotřebovanosti a tím na straně druhé i potřebu zamýšlení se nad prožitým životem, přináší podobně laděné sny. Výklady se pak hodně nesou cestou zhodnocení, uzavírání a vyrovnávání se se životem.
Jak vidíme, sen je naším životním průvodcem, nositelem našich idejí a prožitků jak v rovině vývojové, tak i na lince od normy k psychopatologii. Vždy má naprosto neopakovatelné a výjimečné postavení a význam. Myslím, že bychom tuto skutečnost mohli snu přiznat.
|
|
|
|
Libuše Koubská
Nahá v mléčném baru
Novinář a spisovatel Ondřej Neff se nedávno ve své rubrice Best of Hyena na Neviditelném psu svěřil s tím, že se mu poměrně často zdá, že se ocitl nahý mezi lidmi na rušné ulici nebo ve veřejné místnosti. Prý se před časem zeptal psychiatra doktora Josefa Nesvadby, jestli je to běžné, a ten ho ujistil, že ne. A nevěděl, co by to mohlo znamenat. Neff o tom tedy přemýšlel sám; usoudil, že exhibicionista rozhodně není, nikdy se nestalo, že by pobíhal po parku s rozepnutým montgomerákem a jukal na slečny. Ale v těch podivných snech se na veřejnosti nahý vyskytuje.
Když jsem si to přečetla, zaradovala jsem se z konstatování zkušeného psychiatra, že nejde o běžný úkaz.
|
|
Mně se to totiž taky tu a tam zdává – a kdo by chtěl mít tuctové sny! Příjemný ten sen věru není, aspoň tedy že je výjimečný. Dostavuje se vždycky ve stejných kulisách: na pražském Karlově náměstí, kde jsem žila od narození pětadvacet let, takže tam znám každý detail. Jdu od křižovatky se Žitnou dolů směrem k uličce Odborů, v ruce mám proutěný košík na nákup. Po levé straně rozkvétají bezy, po pravé jezdí auta. Všimnu si, že řidiči i další pasažéři na mě vyjeveně civí, stahují okýnka, gestikulují.
Přidám do kroku, na semaforu je ale červená. Pocit podivné tísně roste. Když konečně mohu přejít, utíkám co nejrychleji do mléčného baru v rohovém domě s věžičkou. Ve vzduchu se vznáší specifický odér kakaa, sladkokyselých okurek, sýrů a hadrů na utírání pobryndaných stolků. Touhle větou si nejsem stoprocentně jistá, může sen vonět?
Před pultem se vine fronta snídaněchtivých spoluobčanů. Postavím se spořádaně na její konec, za mě se brzy zařadí další lidé. A najednou to zjistím! Zapomněla jsem se obléct, jsem úplně nahá. Propadnu panice, nesmyslně se snažím maskovat košíkem, peněženkou. Potupená, nešťastná. Pak se rozhodnu, že budu dělat jakoby nic. Sunu se pomalu dopředu v té nekonečné frontě. Když dospěju před prodavačku, řádně zabalenou do pogumované zástěry a igelitového čepce, probudím se. Doma, ve své posteli, v noční košili, celá šťastná. Tentokrát to dobře dopadlo.
|
|
|
|
František Houdek
Řád ze sna zrozený
Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva jednou ke konci kariéry přepadl novinář a chtěl od něho v krátkosti slyšet, jak vznikla periodická soustava prvků. Slavný chemik ho vyhodil: „Vašnosto, přemýšlel jsem o ní skoro dvacet roků. To nebylo tak, jak to chodí v novinách, pětník za řádek!“
Copak by starý pán neměl být rád, že je o jeho práci zájem? Zajisté, jemu se jen nelíbilo, jak povrchně žurnalista a potažmo celá veřejnost chápali vědeckou práci. A ještě víc ho štvalo, že k té představě nechtě sám přispěl.
To bylo tak: Dmitrij Ivanovič začal o existenci souvislosti mezi chemickými prvky uvažovat už za studentských časů. Pořád se k té otázce vracel, sbíral data, porovnával hodnoty... Došlo to tak daleko, že nikdo na světě v jeho době nepřemýšlel o klasifikaci chemických prvků víc než on.
|
|
Počátkem roku 1869 badatel cítil, že řešení je na spadnutí, doslova mu drnčelo v hlavě. Jenže ne a ne na ně přijít. Několik týdnů prakticky nespal. S rostoucím zoufalstvím se snažil vydolovat z mysli princip, který by celou tu za léta nashromážděnou kupu materiálu utřídil v logický systém. „Všechno mám v hlavě srovnané, ale ne a ne to vyjádřit tabulkou,“ stýskal si příteli odpoledne v poslední únorový den roku 1869.
Nazítří brzy ráno, po obligátně probdělé noci, to vzdal. Přesvědčen, že na to nepřijde, svalil se na pohovku v pracovně a usnul jako špalek. A ve snu uviděl periodickou tabulku! Okamžitě se probudil a hezky začerstva ji načrtl. Ukázalo se, že je téměř dokonalá, pouze na jednom místě ji bylo třeba mírně korigovat.
Mendělejev okolnosti objevu samozřejmě nesmlčel, i tamtamy náležitě zafungovaly, a tak se ho pak všichni více či méně poťouchle ptali, jak že si ten grandiózní objev vysnil na kanapi...? Až do smrti pan profesor opakovaně zdůrazňoval, že jeho objevu předcházela tvrdá, cílevědomá práce. Takže vraťme se na začátek: kdyby chtěl onomu pisálkovi odpovědět přesně, musel by mu přečíst většinu svých vědeckých prací, Izomorfismem počínaje a učebnicí Základy chemie konče.
Nu, my tohle všechno znát opravdu nemusíme. Nám laikům stačí, když si znovu připomeneme podivuhodně tvořivou sílu snu. Tedy – n`estce pas, monsieur Pasteur? – pokud je k tomu snící mysl připravena.
Kresby: Luděk Bárta
|
|
|
 |
obsah čísla 81 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
