| Nakreslíš mi beránka? |
|
Maria Procházková |
| SANQUIS č.81/2010, str. 88 |
| Když chtějí děti tančit, malovat, hrát, je na nás dospělých, abychom jim se sny pomohli. A třeba si tím splníme i ty své.
|
|
Když jsem si zvolila večerníčky jako téma bakalářské práce na FAMU a později absolvovala animovaným filmem Příušnice, příběhem šestileté holčičky, která si během nemoci píše deník, všichni to brali jako jasnou volbu směru – tvorby pro děti. Ale já se bránila. Vysvětlovala jsem, že je to jen shoda okolností, není v tom záměr a už vůbec ne vědomé směřování. Teď, o dvanáct let později, s 35 animovanými videoklipy, na kterých spolupracovaly děti, hraným filmem Kdopak by se vlka bál o šestileté Terezce a uprostřed práce na volném pokračvání animovaného cyklu Evropské pexeso (představuje dětem hravou formou jednotlivé země a kraje EU), si už tak jistá nejsem. Nejenže mě baví tvořit filmy pro děti, baví mě čím dál víc s nimi spolupracovat jako s herci, výtvarníky, čerstvě i tanečníky. Fascinuje mě jejich bezprostřednost, autentičnost, fantazie. Děti ještě nejsou svázané tím, co viděly, četly, očekáváním, jak by se co mělo dělat, jak by to mělo vypadat, nánosy zvyků, konvencí a pravidel. Jejich reakce jsou upřímné – a to v obou krajních polohách. Poznáte, že jste je zaujali, a naopak. Jejich prostřednictvím se učíte i vy o sobě a o světě. Připomínáte si to důležité.
Povídala jsem si o práci s dětmi – o tom, co nás na ní překvapuje, láká a baví, se dvěma ženami, které učí na základní umělecké škole, a se kterými jsem už profesně spolupracovala. Ve výtvarném kroužku Zuzany Hášové vznikly výtvarné podklady pro animované videoklipy Pavoučí dáma a Dvě malé víly (na písně skupiny Kašpárek v rohlíku). Malé tanečnice z kroužku Barbory Mandys Pauerové tančí v čerstvě dokončeném krátkém filmu Zrcadlo.
|
|
 | | Tančíme! Precizní výuku tance střídají volné improvizace. |
|
|
Báru jsem znala dříve, než jsem se šla poprvé podívat na její taneční hodinu pro šestileté. Hledala jsem tehdy holčičku – představitelku hlavní role do filmu. Už první dojem byl sám trochu jako z filmu: v rohu sálu paní korepetitorka u klavíru, pruhy odpoledního slunce dopadaly na lesklou podlahu, dvanáct holčiček v růžových dresech běhalo v kruhu a na tlesknutí měnilo způsob pohybu i směr. Dojem umocňoval jejich odraz v zrcadle táhnoucím se po celé stěně. Situaci ovládala s úsměvem, ale energicky, Bára.
Při mé první návštěvě výtvarného ateliéru Zuzany Hášové jsem vstoupila přímo do probíhající hodiny. Všude po zdech i ze stropu visely obrázky, výrobky, rekvizity, čišela tu tvůrčí atmosféra, a pak se z chumlu tvorbou pohlcených dětí, sklánějících se nad pracovním stolem, vynořil její úsměv a pozorné oči.
|
|
 | | Tvůrčí atmosféra: maluje se, modeluje. A čtou se příběhy. |
|
|
Zábava, komunikace, rozvoj
Obě paní učitelky jsem zažila při výuce. Obě si s dětmi tykají. Nepotřebují posilovat svou autoritu formálně, děti je zcela respektují a poslouchají i bez zvyšování hlasu. Shodly jsme se, že obousměrné oslovování jménem boří hranice, posiluje osobnější charakter vztahu, děti potom nemají žádný blok. V rámci tvorby se pak na ně obracejí s větší důvěrou.
Z. H.: „Naše setkávání nevnímám úplně jako školu, spíš jako tým, který na něčem pracuje. V práci mi tykání připadá rychlejší a příjemnější. Upřímně řečeno, lekám se, když mi někdo řekne ‚paní učitelko‘.“
B. M. P.: „Nezdrobňuji jména, používám plné tvary (Kristýno, Lucie), připadá mi to ‚váženější‘. Některé děti, když jim doma říkají jinak, to berou jako málo vřelé oslovení, některé na své plné jméno dokonce neslyší. Ale vysvětlujeme si to.“
|
|
|
Barbora Mandys Pauerová
Od osmi let chodila do baletní přípravky Národního divadla. Absolvovala Státní taneční konzervatoř. Již 12 let vede hodiny tance a cvičení. Vyučuje taneční obor na základní umělecké škole v Praze.
Jak se stalo, že začala učit děti
„Ve školce jsem měla výbornou paní učitelku. Chtěla jsem být jako ona. Později jsem se díky ní ocitla poprvé na jevišti s lidovými tanci a cítila jsem se tam tak dobře, že jsem své přání ‚být učitelkou‘ změnila na ‚být tanečnice-baletka‘. Po taneční konzervatoři jsem začala učit a zjistila jsem, jak moc mě to baví. Uvědomila jsem si, že jsem své dva sny propojila... Je z toho skvělá práce.“
|
|
Jak udržet pozornost
B. M. P.: „Když to děti nebaví, snažím se je zaujmout, přejdu k improvizaci. Když je pozornost obnovena, můžu se vrátit k práci, kterou máme vytyčenou.“
Z. H.: „Výtvarka trvá tři vyučovací hodiny, což je pro ty malé hrozně dlouhá doba. Vydrží pracovat chvilku, pak si třeba čteme příběh, který zpracováváme, povídáme si o něm. Samozřejmě občas tam některé hyperaktivní dítě lítá, ale mě to nerozčiluje. Neumím jim vynadat tak, aby ze mě cítily, že se zlobím.“
Jak funguje kolektiv a spolupráce s dětmi
Z. H.: „Při kolektivní činnosti se děti hrozně odhalí. Rychle se ukáže povaha.“
B. M. P.: „V kolektivu, i když jde o tanec, se projevují jedináčkovské komplexy – děti, které na sebe stále upozorňují a musím je v rámci té skupiny krotit. Poznat jsou i děti z více sourozenců. V kolektivu každý hledá či zastává nějakou roli, stejně jako v rodině. Je moc zajímavé to pozorovat. Například při společném vytváření choreografií: někdo se nechává manipulovat, jen se vozí, někdo kritizuje... Všechno, co děláme, děláme společně, vzniká to ve spolupráci, není to MOJE, spoluvytvářejí to děti. Nechávám jim hodně velký prostor v rámci stanovených hranic.“
Z. H.: „Snažím se děti poslouchat. Mnohokrát úplně ‚zbourají‘, co si já hekticky připravím. Změní to. Někdo má nápad, tak to podle něj děláme dál. Na kroužek chodí jen tvůrčí děti, takže ani jejich nápady nejsou nijak scestné. Bylo by smutné, kdybych je nerespektovala.“
|
|
|
Zuzana Hášová
Vystudovala řezbářství na SUPŠ se specializací na restaurování a pozlacování a absolvovala tzv. pedagogické minimum. Učí výtvarnou výchovu na základní umělecké škole v Praze.
Jak se stalo, že začala učit děti
„Když se narodila dcera Dominika a šla do školky, hrozně tam plakala. Šla jsem se tam zeptat, jestli bych nemohla dělat s dětmi výtvarku. Tak nějak to začalo. S malými dětmi mě to moc bavilo a dokonce jsme jejich výtvarné práce vystavovali na výstavě Schola Pragensis. Všiml si jich ředitel jedné rovněž vystavující základní umělecké školy a oslovil mě, zda bych nechtěla učit u nich. Restaurování je zajímavá tvůrčí práce, ale v dnešní době obnáší i shánění zakázek a dohadování se o penězích, zatímco výtvarničení s dětmi je celé radostné.“
|
|
Jak učit hravě
B. M. P.: „S nejmenšími dětmi se začíná pohybově pracovat na hudbu, ve které se něco děje, a ony na ni reagují. Jde o to, aby se naučily ovládat svoje tělo – aby uměly rozlišit, když řeknu, že mají být pevné nebo uvolněné. Pomáhají mnemotechnické pomůcky: roztékáme se jako zmrzlina, spolkli jsme pravítko, nahoře nás píchá do krku a nemůžeme se předklonit. Výborné jsou taneční hry ‚zvadlá kytička‘ versus ‚zalitá kytička‘, ‚táhnoucí se žvýkačka‘ a podobně.“
Z. H.: „Nejprve sama vyrobím to, co máme dělat společně. Vyzkouším, kolik času to asi dětem zabere, najdu způsob, aby to fungovalo. U malých to musím vymyslet tak, aby hodně stříhaly, malovaly, aby to pro ně bylo pestré.“
|
|
 | | Děti musíte zaujmout, aby je bavilo tvořit |
|
|
Jaký je smysl zájmových kroužků
B. M. P.: „Předškolní přípravka zahrnuje tělesné a hudební základy, děti pak cítí rytmus, rozeznávají dynamiku, vnímají hudbu. Nejprve jim vše vysvětluji přes pocity, přes tělo, až následně jak hudba ‚vypadá‘, jak se zaznamenává. Snadněji se tak například začíná učit hra na hudební nástroj. Malým dětem to také pomáhá v motorickém vývoji. Stejně důležité je, aby se naučily pohybovat v prostoru. Každý jednotlivec se v prostoru pohybuje odlišně, jinak na něj reaguje. Musí vnímat i ostatní, přizpůsobovat se nejen omezením prostoru, ale také skupiny, komunikovat. Spoustu pohybů totiž děláme automaticky, bezmyšlenkovitě, přirozeně. Říkám, že nevychovávám tanečníky, ale milovníky tance.“
Z. H.: „Myslím si, že je šíleně důležité, když děti dělají ještě něco mimo školu. Na výtvarce se učí nejen malovat, kreslit, něco vytvářet, ale hodně si povídáme a hledám témata, která nás vedou někam dál. Celá práce směřuje k tomu, rozvíjet výtvarným uměním nejen jejich výtvarný cit, ale i smysl pro spolupráci v kolektivu, chování k ostatním. Skoro si říkám, že ty lidské věci kolem jsou nakonec důležitější než sama výtvarka.“
|
|
|
|
 |
obsah čísla 81 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
