| Proudy vědomí Tomáše Císařovského |
|
Eva Bobůrková |
| SANQUIS č.81/2010, str. 14 |
Luxusně zrekonstruovaný dům nedaleko dejvického náměstí v Praze, recepce, naleštěný výtah, který nás doveze do pátého patra... Nečekané entrée do ateliéru českého malíře, byť jednoho z nejznámějších.
|
|
|
Pod střechou nás však přece jen čeká „normální“ svět . Klasický ateliér jak vystřižený ze starých časů, nebýt moderních obrazů všude kolem nás a také některých zcela současných propriet.
Střešní tabulkové okno, pach barev, stojan, paleta, štětce, knihovna až ke stropu, obrazy na stěnách, na zemi, popelník, zátiší s umyvadlem a prázdnými lahvemi a starobylým zvonkem… „Mám to štěstí pracovat v jednom z posledních prvorepublikových klasických ateliérů,“ odpovídá malíř bez váhání. A zapaluje si doutníček.
Závan slavných dob
„Jsem tu skoro třicet let,“ říká osmačtyřicetiletý Tomáš Císařovský, „ale zdá se, že tady letos definitivně končím.“ Stokrát obehraná situace. Dům patří Ochrannému svazu autorskému. Léta majitel respektoval existenci ateliéru v posledním patře, možná byl i hrdý na to, co a koho má pod střechou. Nicméně nový ředitel má jiné představy o prostoru pod půdou: zasedací místnost? Nebo parádní ředitelna? „Snažím se to brát v dobrém, člověk by neměl zůstávat na jednom místě příliš dlouho, možná mi změna prospěje. Vše jednou končí… Spíš je mi líto toho prostoru, paměti, která odejde a nenávratně zmizí.“
A že ateliér něco pamatuje. Vyprojektoval jej a vybudoval slavný chorvatský malíř Vlaho Bukovac, který se po mnoha životních zákrutách usadil právě v Praze. Začal vyučovat na Akademii výtvarných umění, jeho žáky byli Josef Kubišta, Emil Filla, Václav Špála. „Díky němu zde malířsky perfektně funguje světlo po celý rok.“ Nynějšímu obyvateli se ostatně dodnes stává, že někdo volá a špatnou češtinou či chorvatštinou se dotazuje, zda by se nenašel nějaký Bukovacův obrázek (který se dnes na aukcích cení na miliony), třeba na půdě. „Tak to tady nezůstalo,“ směje se Tomáš Císařovský. Když návštěvník v jeho ateliéru přivře oči, celkem snadno se v duchu přenese do počátku 20. století. A celkem nesnadno si představí klimatizovanou kancelář.
|
|
| Tomáš Císařovský, který získal tento ateliér už jako student prvního ročníku AVU, si však již sentimentalitu nepřipouští. „Díky šťastné náhodě se budu stěhovat opět do malířského ateliéru s výborným světlem, na Flóru.“ A ještě jeden azyl má malíř pro horké letní dny, kdy je pod střechou k nevydržení. „Prababička za Prahou kdysi provozovala hostinec, takový starý kamenný dům, a já tam pracuji v bývalém tanečním sále.“ Tady má také prostor pro velká plátna, na která není v Praze dost místa. Když maluje, denně tedy dojíždí buď z Pankráce do Dejvic, nebo ke Kladnu. Pravidelně, den co den, jako do práce. „Nejsem zvyklý v prostoru, kde pracuji, zůstávat, přespávat, mám potřebu se odstřihnout. Cestou si vyčistím hlavu, druhý den po ránu vstoupím a dívám se na obraz zase nově. Rytmus, který jsem si zavedl, mi vyhovuje.“
|
|
Když ateliérem je svět
Tu a tam Tomáš Císařovský vymění svůj pravidelný režim za dobrodružství. „Když něco dodělávám, jsem tu i v sobotu, neděli, pořád, a to jsou chvíle, kdy mám pocit, že jsem dal do těch obrazů vše, co ve mně je. Někdy pak nastane prázdnota, která má občas blízko až k nepěkným psychickým stavům. Na to jsou cesty nejlepší. Úplně vypnu, změním způsob práce, cestuju...“ Projel už Evropu, Spojené státy, Jižní Ameriku. Jezdí na sympozia, studijní pobyty, workshopy? Tyhle společenské akce už nevyhledává. Dnes už raději cestuje sám. Tedy ne zcela sám. Nejraději se svou ženou, výtvarnicí Erikou Bornovou. „Nejsem typ samotáře, potřebuji komunikovat, vyměňovat si dojmy. Polovinu života promlčím v ateliéru, tak si pak docela rád popovídám.“
|
 | | Z 43 na 33, 1993, olej na plátně
135 x 125 cm |
|
|
 | | Kraj světa, 2008, olej na plátně
160 x 120 cm |
|
|
V předsíni ateliéru však vidíme ještě výsledek jednoho sympozia, organizoval je Ondřej Kohout ke 40 letům okupace. Série obrazů, představující násilí. „Pamatuji si na vpád, tu noc jsem trávil na chalupě v Kokořínsku, kolem nás jezdily tanky... Na obrazech se smíchaly vzpomínky z dětství se všemi tvářemi násilí kolem nás.“
Pochmurný cyklus raději rychle opouštím. Tomáš Císařovský teď vytahuje z knihovny barevný, zářivý skicář. Kdykoli je na cestách, nosí ho v kapse a plní svými dojmy, zachovává si v nich vjemy a barvy, které potkává. Ten nejnovější otevírá a obrací list po listu. Palmy, slunce… Před pár měsíci putoval po Francouzské Polynésii. Dostal se tam šťastnou náhodou. V ateliéru jej navštívil jeden sběratel a nabídl mu: Odpočiňte si, naberte světlo z jiného světa, jeďte, kam vás srdce táhne a až něco namalujete, já si přijdu vybrat. A tak se na tři neděle ocitl v ráji. „Každý den jiný západ slunce, který je pro všechny večerním obřadem. Exotické ryby v laguně, lidé, kteří se celý den smějí…“ Vizuální dojmy se násobí vůněmi, lidi k životu potřebují málo, žijí tu stále ještě v souladu s nebeskými zákony, s přírodou.
Teď je Tomáš Císařovský zpátky v ateliéru a vzpomínky se pokouší převést na plátno. „Zkouším některé figurální věci, ale je to těžké, byl to výjimečný zážitek, mám obavy, zda se dá zachytit.“ Malíř připomíná, že Francouzskou Polynésii kdysi přesně vystihl Gaugin. „Co může přijít po něm?“ Tuto otázku si asi při své návštěvě Tahiti kladl už kdysi Matisse. Stál tehdy po kolena v laguně, díval se zasmušile na ryby, až se ho zeptali: „Mistře, tady je taková krajina, ženy, zvířata, proč se nekocháte?“ A on prý odpověděl, aniž zvedl oči z vody: „Kdepak, to je Gauginovo…“
„A ryby jsou zase Matissovy,“ povzdechne si Císařovský.
Chvála akvarelu
Velká plátna v pražském ateliéru chybějí, a tak místo nich prohlížíme akvarely, kterými se malíř poslední roky intenzivně zabývá, a které už pomalu balí na výstavu v Galerii hlavního města Prahy.
„Akvarely, to je proti olejomalbě zcela jiná disciplína,“ rozpovídá se s nadšením. „Olejomalba představuje dlouhý proces prorůstání, dolaďování. Maluji, pak si dám kafe, zase pokračuji, jdu domů a druhý den navazuji, stejným tempem. Vše na obraze je uděláno rukou a štětcem. Třicet let jsem takto maloval a pak jsem si řekl: Co ještě mohu zkusit jiného? Akvarel je pro mě dobrodružství, práce náhlá a okamžitá, s plnou koncentrací tady a teď, z jedné vody, bez dalších vstupů a oprav. Vyžaduje rychlost, bystrost i určitou zkušenost, přesto dokáže překvapit, obohatit, ukázat další cestu. Když s namočeným štětcem stojím nad papírem, často nevím, co budu v ten okamžik vlastně dělat. Ale pak ukápne první kapka a vše se najednou pospojuje, odkrývají se spodní netušené proudy vědomí.“
Vytahuje ze zadní místnosti dvoumetrové papíry. „Maluji na zemi a každou chvilku musím vylézt nahoru na štafle, abych viděl, co dělám. Rychle, aby papír mezitím nevsákl barvu. Na druhou stranu v akvarelu je dobré přiznat i omyly, technickou nedostatečnost, v tom je jeho neuvěřitelná životnost a otevřenost oproti umrtvenému a dokonalému olejovému obrazu.“ Cyklus, který prohlížíme, nazval Císařovský Žlutá skvrna. Defilují před námi existenciální témata, smrt, násilí, milostné vztahy, bláznění. „Mám tu už stovky papírů, do nichž vstoupily nejrůznější věci. Bude to složitý výběr.“ Výstava Žlutá skvrna je k vidění v Galerii hl. m. Prahy na Staroměstské radnici od 15. září do 21. listopadu.
|
|
|
|
Tomáš Císařovský (*1962)
V letech 1978–1982 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, obor tvarování dřeva a řezbářství, od roku 1983 do roku 1988 pak AVU v Praze. Poprvé se zúčastnil společných výstav Konfrontace (v letech 1984–1987), dnes má za sebou velké samostatné výstavy v Rudolfinu, Veletržním paláci a řadě dalších přestižních prostor. Jeho díla jsou zastoupena mj. v Národní galerii i mnoha soukromých sbírkách. Je jedním z nejznámějších českých figurálních malířů, v posledních letech maluje i krajiny. Pracuje v tematických cyklech – poprvé na sebe upozornil souborem Z deníku dědy legionáře (1989), portréty české šlechty Bez koní (1996), následují mnohé další: U konce z dechem (1997), Země, mraky a salsa (2001), Promlčená doba (2003). Žije a pracuje v Praze. Je ženatý, má dvě dcery. www.cisarovsky.cz
|
|
Repro: © Tomáš Císařovský, foto: Günter Bartoš
|
|
|
 |
obsah čísla 81 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
