Tehdy se Masaryk octl na předělu: až do té doby lze jeho život označit jako období příprav, učil se a přijímal. Nyní se měl vydávat, přistoupit k dílu pro veřejnost. Vystupoval samozřejmě jako Čech, ale současně se cítil světoobčanem. Byl vybaven evropskou vzdělaností - jako by se v něm utvořila syntéza německého systému, anglické metody, francouzské jiskry, českého citu, americké energie. Jeho rozhodování samozřejmě nebylo jednoduché: věděl, že mu velký svět nabízí velké šance. O tom, jak bolestně vše zvažoval, svědčí dopis z té doby: „V zatuchlé provincii se mně nelíbí, a proto se rozhodně připravuji k daleké cestě, navždy do Ameriky. Duch můj bez svobody zakrní a zde není nic než různé podoby otroctví, ve společnosti, v církvi, ve státu, všude.“ Zdá se, že v řešení dilematu domov, či svět sehrála podstatnou roli jeho žena Charlotta. Vyznávala, že Prozřetelnost stanovila pro každý národ a pro každého člověka určitý plán, kterému je záhodno vyhovět. Přesvědčena, že její muž je nadán nadosobním posláním, nabádala ho, aby pracoval tam, kde je to nejobtížnější, kde je toho nejvíce zapotřebí, to jest doma, mezi Čechy. Sama se rozhodla jako starozákonní moabitská Rút: „Kamkoli se obrátíš, půjdu. A kdekoli budeš, i já bydliti budu. Neboť lid tvůj je můj lid. A Bůh tvůj, Bůh můj. Kdekoli ty umřeš, i já umřu a pochována budu.“ Tato Američanka se zřejmě zásadně zasloužila, že se Masaryk rozhodl skončit se svými vandrovními léty a přikročit k vlastenecké službě. Společně a natrvalo přesídlili do Prahy. Oba byli v Praze neznámí, vlastně cizinci - začali však zde druhé, hlavní dějství svých životů.
V Praze byla konečně obnovena česká univerzita a Tomáš Garrigue Masaryk byl na ní jmenován mimořádným profesorem filozofie. Svou výuku příznačně zahájil Humovou skepsí a pak přešel ke svým klasikům, k Sokratovi a Platónovi - směřoval k cyklu přednášek o praktické filozofii, vedl studenty, aby dokázali filozofii užívat v konkrétním životě.
K tomu, aby účinně působil, nestačilo mu poznat pouze českou současnost, usilovně se zabýval též historií a tradicemi, jazykem a kulturou. A našel si v nich objekty svého obdivu - a tak přednášel hlavně o osobnosti a odkazu Mistra Jana Husa, Jana Amose Komenského a Karla Havlíčka Borovského.
Ačkoli byl Masaryk vždy popuzován provinční domýšlivostí, po znovuotevření Národního divadla poprvé vyslovil přesvědčení, že český národ se vyznačuje kvalitami, které ho opravňují k tomu, aby sebevědomě, rovnoprávně figuroval v moderní Evropě.
Pokud české dění pokulhávalo za vysokými nároky, nedal se Masaryk ve své kritičnosti ničím odradit. Doslova otřes ve veřejnosti vyvolal, když podnítil tzv. boj o Rukopisy. Jak známo, byly počátkem 19. století, v jeho romantické fázi, profesorem Václavem Hankou „objeveny“ staré pergameny s básnickou skladbou o slávě českého dávnověku. Národní sebevědomí se tím mocně nadchlo. Jenomže Masaryk nepřeslechl hlasy zahraničních i některých domácích vědců, kteří vyslovovali pochybnosti, zda nejde o dokumenty podvržené, o falza. Masaryk si položil základní otázku mravního charakteru: zda lze budovat budoucnost na lži. A tak v roce 1886 v časopise Atheneum profesor Masaryk vyzval odborníky, aby se k problému bez zábran vyslovili. Rozpoutala se obrovská štvanice zaměřená proti Masarykovi. A probíhala všude. Nacionální fanatici s oblibou pojmenovávali své psy Masarykovým jménem. Masaryk byl obviněn z cynické svatokrádeže jako ten, kdo byl podplacen zednáři. Nejvíc ho ovšem ranilo, když jeho kolegové zastrašeně zmlkali. A nejen to: sledoval, že dochází k denunciaci, k pokusům, aby byl vypuzen z pražské univerzity. Udání putovalo do Vídně až k císaři. Byl nařčen z toho, že kazí mládež, že je filozofem národní sebevraždy. Čelní básníci, ať už to byla třeba Eliška Krásnohorská nebo Hejduk, psali verše tohoto typu: „Vás věru nezrodila matka česká, spíš netvorná, zlo sálající saň, jež nad hlavou nám perutěmi pleská a stále žádá české krve daň.“ Vrcholem se stala veřejná klatba a Masarykovo vyloučení z národa, jež otiskly Národní listy: „Jdi k čertu, ohavný zrádče, přimkni se se svou pochybnou duševní troškou a se svou mravní mizerií, ke komu chceš. Jen neopovažuj se už ani užívati našeho posvátného jazyka a pokáleti jej svým podlým duchem a otravným dechem. Jdi, přimkni se k nepříteli, jemuž sloužíš. Zapomeň, že jsi kráčel po české půdě. My tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu. Jdi, utec z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila!“ Masaryk proslul jako nejtupenější člověk v Čechách.

Úryvek z knihy