Kuky se už pár týdnů promítá v kinech, na konci června jste křtil stejnojmennou knížku. Překvapila mě. Je – jak bych to řekla – nezvykle svébytná.
To jsem rád, že se vám tak jeví. Nešlo mi jen o filmovou knížku. Znáte je. Jsou napsané narychlo, fotky mírně rozmazané, celé trochu nedodělané. To jsem nechtěl. Bylo mi jasné, že jestliže knížku budou číst děti, tak do ní nemůžu jen vložit scénář, ale musím napsat příběh znovu.

Váš otec své scénáře ovšem vydává knižně a nepůsobí to nedodělaně.
Táta vždycky píše scénář tak, aby ho mohl přenést rovnou do knížky. Je to literární scénář, hezky napsaný, čtivý. Já nejsem literát, moje scénáře jsou technické, to se nedá tisknout.

Pomáhal vám táta se psaním?
Ptal jsem se ho, jak to mám udělat. A on radil: ve filmovém obraze je spousta věcí, chceš-li všechno zachytit, se scénářem nevystačíš, musíš se rozepsat. A tak jsem se rozepsal.

Hra se slovy, s obrazy, s jazykem je dobrodružná...
Asi jsem celkem slušně postižen svými rodiči – pedagogy. Baví mě poučovat. Tedy – možná to není úplně poučování, ale prostě – když něco vím, dělá mi dobře to sdělovat. Například: kapitán Hergot bydlí na svícnovém smrku a mě těší vysvětlovat, co je svícnový strom a proč je úžasný. Nebo mám při psaní příležitost rozvést důvody, proč ti pytlíci, kteří odvážejí odpadky z lesa, jsou záporné postavy. Jak to, že jsou zlí, když uklízejí v lese? Takhle se děti určitě budou svých rodičů ptát. A já jim v knížce mohl poskytnout ony potřebné argumenty. To mě bavilo.

Jak jste na tom se slovní zásobou, s pravopisem?
No, nebudeme si nic nalhávat. Maminka kontrolovala pravopisné chyby, neb o mně ví své. Jsem synem dvou učitelů češtiny, takže podle vzoru „kovářovic kobyla chodí bosa“ mám jisté mezery. Úkoly jsem si totiž dělal v kuchyni, a když jsem nevěděl, stačilo zavolat: Mami, jak se píše rozuměl? Mně nebo mě? A odpověď dorazila vzápětí... Takže dodneška některé věci nevím, protože jsem je vědět nemusel. Ale protože už nebydlím s maminkou, mám alespoň chytrý počítač a v něm na liště odkaz na pravidla českého pravopisu. Radí mi Ústav pro jazyk český.

Moje devítiletá dcera přečetla nejprve knížku, pak teprve viděla Kukyho v kině. Mám vám vyřídit, že ji mrzí, že – cituji – „je film kratší než knížka“.
Jasně, musel jsem stříhat, některé scény se do filmu nakonec nedostaly, ale do knížky jsem je zase vrátil. Jsou v ní i obrázky Jakuba Dvorského. Dlouho nekreslil klasickým způsobem, všechno maluje v počítači, ale nakonec se nechal přemluvit, vzal do ruky tužku a na každou stránku nakreslil obrázek. To bylo na moje přání. Mám tři děti, a tak moc dobře vím, jaké to je, číst jim nahlas knížku, v které není dost obrázků. To vám děti furt stránku obracejí, dívají se na další... V naší knížce máme obrázek nebo aspoň pidiobrázek na každé stránce. Čteme si to teď před spaním s Ondřejem. Neotáčí.

Vy si s Ondřejem čtete Kukyho?
Čemu se divíte?

No, myslela bych si, že už toho musí Ondřej mít plné zuby.
Vůbec ne. Za prvé – čteme mu nahlas před spaním každý večer. A za druhé – číst s ním Kukyho je legrace. Víte, když začínal film namlouvat, bylo mu sedm a blbě četl. Vlastně to nedokázal souvisle přečíst, a tak se text učil zpaměti. Dodnes si pamatuje celé pasáže, takže když mu teď čtu knížku, opravuje mě: „Tak to tam nebylo! A to bych nikdy neřekl! A tahle věta tam vůbec není!“ Štve ho, jakmile se text jen o chlup odchýlí od filmu.

Nicméně, Ondra není jen hercem a dabérem, ale spoluautorem, ne?
Dalo by se to tak říct. Však už mě také napadl o autorská práva!

Za námět?
Přesně tak. Já hlupák si říkal, jakou mu udělám radost, když do titulků k filmu napíšu, že jsou v něm použity hudební kompozice Ondřeje Svěráka. Hraje tam totiž na klavír svoje skladbičky. Jenže chlapeček byl nespokojený: „Tati, proč nejsem autor námětu?“ „A co jsi jako vymyslel?“ ptám se. „ Přece ty postavičky!“ „Kecáš, ty jsme přece vymysleli s výtvarníkem.“ „ Ale já taky něco vymyslel!“ „Je mi divnej do očí. To je bezpochyby tvoje věta.“

Co to v jeho interpretaci znamená?
Ondrovi byly asi tak tři roky, když to začal říkat. „Jsi mi divnej do očí!“ Jednou zlobil u večeře, tak jsem mu to řekl taky. Zamračil se: „To neříkej, to je moc ošklivý!“ Pochopili jsme, že si vymyslel nadávku. Hroznou nadávku.

Jak vás tak poslouchám – film i knížku jste si s Ondřejem parádně užili.
Užíváme si stále. Je to naše třetí dítě, první dvě přišly hodně brzo. Bylo mi dvaadvacet, když se narodila Kačenka, pak Franta. Neuvědomoval jsem si spoustu věcí, myslel jsem si snad, že takhle roztomilé, přítulné, důvěřivé budou děti stále. Tehdy jsem měl pocit, že mě vlastně zdržují od mého života, že se jim musíme obětovat. A pak vyrostly... S Ondřejem si to vynahrazuji, až mám strach, že starší musí trochu žárlit, ale nemůžu si pomoct. Kuky byl pro nás oba velká radost. Ondra je v něm popsaný sakumprásk celý – i se svým astmatem.

Takže moc dobře, na vlastní kůži, znáte pocit bezmoci.
Ondra naštěstí nemá nejsilnější formu astmatu. A naštěstí mu léky pomáhají. Než se na to přišlo, zažili jsme pár krizí. Jednou jsme se šli podívat na venkově do prasečáku, na malá selátka, vešli jsme dovnitř – a nevím, která součást toho čpivého smradu to způsobila, ale Ondra zblednul, vypotácel se ven, tam padnul a zůstal ležet. To k nám na chalupu musela přijet sanitka. I v Praze jsme s ním jednou v noci museli na pohotovost. V čekárně vám leží v náručí, nemůže dýchat a vy jste bezmocní.

Musím říct, že jste ten šílený strach, co zná každý, kdo má děti, ve filmu zachytil přesně. Skoro po žensku.
Myslíte? Možná je to dáno naším vztahem, možná i tím, že jsem byl u jeho porodu. Od té doby už pro mě narození člověka není žádný abstraktní pojem. Co to je? Start rakety! Ondřej se narodil zázrakem, nemuselo se to také povést. Několik měsíců jsem se o něj pak bál úplně nepříčetně. A bojím se stále.

 
Ondra má také celiakii, že?
Máme oba kluky celiaky.

Jak jste na to přišli?
S Ondrou. Když byl malý, trpěl ekzémy a byl pořád unavený. Ve dvou letech moc neběhal, byl takový malátný, spíš mazlivý. To mazlení má určitě po mně, ale únavu? Nechápali jsme. Naštěstí měl úžasnou dětskou doktorku, která léčívala kdysi mě, pak starší děti. Takhle zkušená praktička odhadla alergii na mléko nebo lepek. Ondra musel jít na biopsii, což není vůbec příjemný zákrok – v narkóze vám berou vzorek ze střevní stěny, a bylo to jasné: celiakie. O celiakii lékaři říkají, že je jako ledovec. Jen 10 procent nemocných o své chorobě ví – to je ta špička nad hladinou... Přesně tak. Starší syn, dnes devatenáctiletý Franta, vůbec nic netušil. Zjistilo se to, až když lékaři poslali na testy celý zbytek naší rodiny. Nejprve nás to zaskočilo. Dnes je to vlastně výhoda, že mají celiakii oba kluci. Ani jeden se nemusí cítit jako outsider. Jsou na to dva.

Proč jako outsider?
Představte si krásné ráno. Sedíte u snídaně a někdo přinese čerstvé, křupavé rohlíky. Namažete si jeden máslem, zakousnete se a vyletí z vás: „No, to je dobrota!“ ... a pak se podíváte na ty dva chlapečky. Koukají na vás, před sebou na talíři hnusný chleba z bezlepkové mouky. Je hnusný!

Pečete ho doma?
Pekli jsme, ale je to náročné. Těsto nevykyne, chleba pak nedrží, jen se drolí. Jednou, když se zase nepovedl, ho manželka vyhodila i s vrtulkou z pekárničky, a bylo po pečení. Chleba od té doby kupujeme, ale je mimochodem taky hnusný. Eva, tedy žena, vaří teď pro všechny bezlepkově. Jíme hodně zeleniny, dobré maso, s obilovinami to nepřeháníme ani my, co celiakii nemáme. Takže vlastně jíme zdravěji.

Když jede chlapeček na školu v přírodě, veze s sebou krabičky na sedm dní?
To jinak nejde. Na školu v přírodě vozí celou bednu svých potravin. A Eva jede většinou s ním a první den  vyjednává s kuchaři. Žádný kečup, jenom Heinz, žádná zahušťovadla. Lepek, to byste nevěřila, je skoro ve všech levných potravinách jako pojidlo a jako médium, které drží chuť. Najdete ho ve zmrzlině, v hořčici i v jogurtech. Obecně platí, že bezlepkové jsou jen ty dražší potraviny.

Nevadí Ondrovi, že jste na něj ve filmu spoustu věcí řekl? Vlastně i ty nemoci.
Ale ono to není přece o něm! Když mu to dnes čtu, hádá se, že tohle by neudělal, tohle by neřekl. A já mu říkám – tak jako teď vám – že to není o něm. Že to je o chlapečkovi, který se taky jmenoval Ondra a taky měl astma.

Kuky je film pro děti?
Měl to být film pro dospělé, ale snažil jsem se ho udělat tak, aby ho děti mohly přijmout za svůj a vůbec jim nevadilo, že občas něčemu neporozumí. Měl to být film pro rodiče, které baví roztomilá hloupost loutek, zajímá je příroda a baví je také, jak jsme to natočili, že je to jiné než americké animáky. Nakonec se ukázalo, že na Kukyho chodí hlavně děti s maminkami.

A ty děti si samozřejmě myslí, že jde o příběh vašeho Ondry. Netvrďte mi, že nemá svého Kukyho.
Má celou armádu plyšáků.

Obléká je do skafandru proti prachu?
Neobléká, protože nemusí. Když jsem se chystal na natáčení a zjišťoval si vše o astmatu, dozvěděl jsem se, že existuje spousta druhů téhle nemoci. A Ondra má zrovna variantu, která není kombinovaná s alergií na prach. Může spát s plyšáky, ovšem Kuky mezi nimi není, toho jsem si „vypůjčil“ od dcery své známé. Ale je pravda, že od Ondry jsem zase převzal způsob, jak si s plyšáky hraje třeba na zimu.

A jsme zase u autorských práv.
No dobře. Ondra mě inspiroval. Vzdávám se. Ani to nemohlo být jinak.

Nakonec dá svého medvídka zraněnému bezdomovci. Chlapeček vyrostl?
Už nechce vodit za ruku přes křižovatku, už také nechce, aby mu maminka před spaním držela u pusy „dejchadlo“, a už dovede myslet na druhé. K dětství patří sobectví, uvědomujeme si hlavně sami sebe. Pak přijde přelom. Moment, kdy víme, že toho našeho medvídka potřebuje někdo víc. A dokážeme ho obětovat.

Považujete tento film za rovnocenný všem svým ostatním?
Všechny své filmy mám rád stejně. Promiňte, že se tak ptám. Ale vím, jak se herci dívají trochu s despektem na loutkoherce, jak spisovatelé podceňují kolegy, kteří píšou pro děti. Chápu, ale Kukyho beru opravdu jako každý svůj film. Možná ho mám malinko raději, protože jsem si u něj víc vyhrál a vyblbnul se. Umožnil mi dělat něco nového, co ještě nikdo nezkusil. Museli jsme si při natáčení cestičku pěkně prošlapávat, stále hledat. Vratné lahve se točily snadno, protože jsem měl skvělý scénář a nebylo co dál vymýšlet. A vymýšlet ani nesmíte, jinak takový žánr, jako je komedie ze současnosti, můžete svými ornamenty zatížit a pokazit. Kuky vznikal úplně jinak, bylo to dobrodružství. Od Ropáků a Jízdy jsem něco takového nedělal a zase dlouho dělat nebudu.

Proč?
Kdybych dokázal každé dva roky přijít s nápadem, který mě bude takhle těšit, bude obsahovat tolik novátorského, byl bych šťastný! Ale ono to tak nefunguje. Bohužel.

Kuky, vstávej, Kuky!

Ondra se rozhodl, že jediné, co mohou s Bublinou pro Kukyho udělat, je, že se za něj budou modlit.
Sepnul své dlaně a v nich přidržel Bublině packy. A zatímco havran kloval Kukymu do očí, daleko od něj, v dětském pokoji Ondra odříkával svou modlitbu: „Bože, ať hračka Kuky žije!“
Jako zázrakem havran přestal klovat a odletěl. Dokonce se zdálo, jako by se plyšákova hruď zvedla nádechem. Ale bylo to jen tím, jak se celá hora odpadků roztřásla a zavlnila pod tíhou obrovského stroje. Širokou radlicí rozhrnoval hromadu a těžkými koly s ocelovými trny vše drtil a tlačil do země...
„Kuky, vstávej, Kuky, vstávej!!!“ šeptal Ondra. Ale plyšák se ani nepohnul. Stroj se stočil přímo na něj. Dlouhý cár černého igelitu zachycený na jeho radlici za ním vlál jako plášť zlého čaroděje. Ondra se rychle posadil a ještě těsněji sepnul Bublině packy ve svých dlaních. Igelitové pytle s odpadky se nafukovaly a tiše praskaly pod vahou těžkých kol. Za nimi zůstávala rovná plocha děrovaná hlubokými stopami po trnech. Ještě pár metrů a skončí pod nimi i Kuky.
„Bože, bože, modlíme se...“ Hrdlo se Ondrovi sevřelo při představě, že je jediný na světě, kdo o Kukym ví, jediný, komu na něm záleží, a tedy jediný, kdo mu musí pomoci. Soustředil se teď jako nikdy předtím. Jestli je nějaká spravedlnost, nějaká vesmírná síla, nějaký zázrak, který mohou bytosti přivolat, tak teď je ta chvíle. Teď se ukaž! Staň se teď, anebo nikdy! „Enyky benyky kliky buch!“
A ta slova vdechla Kukymu život...

Úryvek z knihy Jana Svěráka Kuky se vrací, ilustroval Jakub Dvorský