| Na krátko |
|
Petra Soukupová |
| SANQUIS č.78/2010, str. 128 |
Nahmátnu v kapse nůžtičky a začnu stříhat do ubrousku na stole. Promejšlim to. Teprv když mamka zmlkne, tak přestanu. Promejšlet i stříhat. Radši řeknu jo.
„Vojtěchu, ty hajzlíku, ty mě neposloucháš.“
To je možná pravda.
|
|
„Ale babi mi vyhodila triko! Taky šahala na moji věc. A ještě musim nosit tyhle hnusný hadry. Vypadám jako ňáká socka.“
„Nedramatizuj to, není to tak hrozný. A to triko už bylo fakt trochu jetý, no ne?“
No dobře, to je asi pravda. Proč mi na něm pořád záleží, když stejně nebylo po mým tátovi?
„A tys mi taky lhala! To triko nebylo po něm. Dalas mi triko po cizím chlápkovi.“
Matka si povzdechne. Řekl to moc pěkně. Ale prostě se jenom spletla. Uklízela skříň, a když tohle tričko našla, hned se jí vybavil ten výlet, jeli se podívat do Děčína, on tam žil jako dítě, chtěl jí ukázat krásné místo u řeky, koupil jí květinu, udělali si oheň, triko měl na sobě, a když se večer vykoupali, vzala si ho na sebe ona, přes něj svetr, přespali venku, celou cestu domů ji držel za ruku, doprovodil ji k autobusu, při příští schůzce už leželo tričko pečlivě schované mezi jejími věcmi, a za půl roku byl Luboš pryč a tričko si jen z nostalgie vzala s sebou, stejně už ho pak nikdy na sobě neměla, a teď ho po letech našla mezi dětskými oblečky ještě po Pavlínce, a Vojta stál vedle ní, co to je za triko, a ona si v tu chvíli vzpomněla jen na ten slunečný den, a v tu chvíli v něm viděla Karla, ne Luboše, tak ho Vojtovi podala, to je po tvým tátovi, tehdy měl takové období, hledal stopy, proto mu pak dala i loď, naštěstí její kolegyně má syna ve Švédsku, poslat balík tam a se švédským razítkem a známkou zase zpět, a stvořila příběh o Karlovi sloužícím v cizině na lodi. Vojtovy rozzářené oči, kdo mohl tušit, že to triko doslova nebude chtít sundat. Hned jak odešel a ona si vzpomněla pořádně, vystoupil z rozmazaných stínů toho vybledlého výletu Luboš jako živý. Jenže vysvětlovat to Vojtovi. Jak to, že to ví teď?
„Proč si to myslíš?“
Hodně zlej pohled.
„A vídáš se s tátou a mně říkáš, že ne! Si lhářka.“
Poznám, že je to pravda, podle toho, jak se na mě mamka dívá. Takže fakt.
• • •
A je to tady. Jedenáct let ho před tím chráním a on mě tu teď nenávidí. Po tom, co ostříhal ve spánku sestru a pobodal jiný dítě, se na mě kouká, jako bych já udělala něco špatnýho, a já tu s ním sedím a sem klidná. Drzej kluk. Co by mi za tohle asi udělala matka? Na tohle by asi řemínek nestačil. Místnost, v který bylo schované nářadí a kde bylo pořád šero. Malý okýnko pokrytý pavučinami. Jenom siluety, mastný hadry, a když se člověk dlouho nehýbal, šelest myší. A vlastní dech. Ale to už je dávno.
„Neječ tady na mě, ty nejsi v pozici, aby sis na mě moh otvírat hubu. Až se budeš slušně chovat, tak si můžem promluvit, co bude dál. Teď se mi ale zdá, že máš dost starostí sám se sebou.“
„Táta není žádnej námořník a není někde pryč, jaks mi celou dobu říkala. Chce mě vidět, a ty to zakazuješ.“ Dobře vidim mamčin pohled, zase mám pravdu. Nad tou strašnou nespravedlností se zase skoro rozbrečim.
• • •
Cítí pláč v jeho hlase. Je ještě tak malej na tyhle věci. Ale už se to nedá vrátit. Kdyby tak šlo vymazat posledních čtrnáct dní! Raději víc.
„To není tak jednoduchý.“
„Je! Ty si lhářka a já tě nenávidim.“
„Takovýhle slova šetři, nebo ti jednu natáhnu. Právě sem za tebe vyžehlila průser ve škole, mluvilo se o polepšovně, a ty takhle. Hele, Vojto, už seš přes čáru.“
Podívá se na hodinky. Půl dvanáctý. Musí zpátky do práce. I tak už nestihne oběd.
„Zvedej se, dem domů.“
„Já už s váma nechci bydlet.“
Co by teď asi měla říct?
„Protože babička je hrozná a Pavlína je kráva. A ty si zlá.“
Tak, a máme to všechno najednou. Teď už to není vzteklá facka, teď je pouze výchovná.
„Chci k tátovi.“
„Nemel blbosti.“
„A proč je to blbost?“
„Nech to bejt. Pojď.“
„Ale já chci vědět, proč je to blbost.“
• • •
Možná že to měla říct už dávno. Žádný pohádky. Ušetřila by si ten jeho dychtivej pohled, to jeho očekávání při každým zazvonění. To jeho věčný čekání, že dneska už konečně přijde. Ale pořád doufala, až bude Vojta větší, až to pochopí sám, až ho to tolik bolet nebude. Ale možná je vždycky brzo. A teď je najednou pozdě.
„Vojto, on tě prostě nikdy vidět nechtěl. Nevěděla sem, jak ti to říct.“ „Lžeš.“
• • •
A kromě té nenávisti slyší i to, že jí Vojta vůbec nevěří. Takže to bude asi na dýl. Ale ona musí jít na záchod. Dokud se nevyčůrá, nebude se moct pořádně soustředit. Vstane a na Vojtu namíří prst:
„Přestaň už kecat, si jak umanutý děcko. A nemysli si, že nevim, žes mi ukrad peníze. Přesíráš to všude, Vojto, všude! Až se vrátim, tak od tebe čekám nějakej rozumnej názor na to, co s tím budem dělat. Do hajzlu, Vojto, prober se.“ A odejde.
• • •
Ale já sem probranej. Vim, co udělám, a divim se, že mě to nenapadlo hned. Šáhnu do kapsy pro ten lísteček a pak se nahnu přes stůl pro mamčinu kabelku, z který vytáhnu telefon. Vyťukám číslo. Je to na pevnou linku. Když bude táta doma, tak za ním hned můžu jít. Telefon k uchu, zvonění. Teď se uvidí, jak mamka lže. Že mě táta chce vidět. A jistěže v nejskrytějším koutku taky beru jako možnost, že mamka nelže, ale teď se tím nebudu zaobírat, přines mi míč, dal mamce adresu, proč by to jinak všechno dělal? Třeba mě mamka před ním zatajila a on nás teprve teď našel, už to trochu přehánim, vim hned, jak mě to napadá. Ale ta představa táty, kterej mě deset let hledá. Já vim, že je to blbost. V telefonu hlas, ty jo, nejspíš hlas táty, řekne: „Vrána. Haló? Kdo je to?“
A já to položim.
Rychle telefon do kabelky, lísteček do kapsy, popadnu tašku a běžim pryč. Nejrychlejc co umim. Ještě že se nemusim zdržovat oblíkáním bundy.
• • •
Když matka vyjde z toalet, Vojta už u stolu nesedí, což ji ale nepřekvapí. Zapálí si další cigaretu a konečně do sebe kopne panáka. Stejně musí zpátky do práce, neměla by čas teď to s ním všechno řešit. Snad si Vojta z tohohle něco v tý zrzavý palici nechá.
Najde v peněžence stokorunu, a když peněženku vrací do kabelky, zkontroluje telefon. Spíše náhodou si všimne posledního volaného čísla. Neznámé číslo. Hned jí dojde, že Vojta někomu volal. O setinu vteřiny později už hrabe v kabelce, hledá ten lísteček, co jí Karel strčil do ruky. Není tam, ale to vlastně ví už v okamžiku, kdy ji to napadne. Kouká na to číslo na displeji, vypadá, jako by ho hypnotizovala, pak zmáčkne tlačítko volat. Samozřejmě je to Karel.
„Haló? Kdo je to? Sakra, si to ty, Honzo? Co je to za fóry?“
Matka telefon beze slova položí. Těžko už to teď zastaví. Dalšího panáka? Ale ne. Prostě se vrátí do práce. Jestli Karel prozřel a Vojta mu těch deset let odpustí, ona s tím nic neudělá. Pořád ještě mu může být platný několik dalších let. Třeba je báječnej táta. Ale tomu matka nevěří. Vojta dostane lekci, a ona už tomu prostě nezabrání.
• • •
Jedu autobusem někam až skoro za město, neznám to tady, sice sem tu asi párkrát byl, ale je to tu cizí. Vystoupim z autobusu a kolem samý baráky. Sice mám na papírku napsanou adresu, ale číslo domu je v přehybu a já nevim, jesli je to teda 76, nebo 26. Nebo 46? Autobus odjede a lidi se hrozně rychle rozejdou. Najednou sem tam sám. A asi začne pršet, protože nebe je úplně tmavý.
Už prší, když najdu vchod, kde je na zvonku napsáno Vrána. Třeba to ale není on. Dlouho tam stojim a nejsem si jistej. Nějaká ženská jde ven z domu a čumí na mě. Dělám, že tam jenom tak zevluju. I když je to blbost, zevlit venku, když prší. Tak ten zvonek zmáčknu. Třeba už odešel.
Chvíli se neděje nic. Stojim až úplně u zvonků, kdyby to bylo blbě slyšet. Nic.(ze souboru ZMIZET, Host, 2009 )
|
|
|
|
|
 |
obsah čísla 78 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
