| Transplantace i pro starší a pokročilé |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.78/2010, str. 72 |
| Paní M. P. (65 let) diagnostikovali akutní myeloidní leukemii – zhoubnou formu nádorového onemocnění krve. Aby se uzdravila, podstupuje na Hematologickoonkologickém oddělení Fakultní nemocnice Plzeň transplantaci krevních kmenových buněk. To nejhorší – přípravnou chemoterapii – má už za sebou. „Pacientka na ni dobře reagovala a v příbuzenstvu jsme našli vhodného dárce, proto je šance na uzdravení solidní,“ říká MUDr. Michal Karas, vedoucí lékař transplantační jednotky.
|
|
Ještě před deseti lety by byly její vyhlídky podstatně horší. U pacientů nad šedesát let se transplantace vůbec neprováděly, protože to jejich organismus nevydržel. Jedinou možností byla chemoterapie, ta ovšem vyléčila jen 10 procent nemocných. Šetrnější léčebné postupy s redukovaným využitím cytostatik v přípravné fázi před transplantací to ale změnily.
Dnes se transplantují i starší pacienti, čímž jejich šance na přežití stoupla přibližně na padesát procent. „Pořád tu samozřejmě máme i nešťastné případy – přestože mají i relativně dobrou prognózu, pacienti nemusí zvládnout léčebnou zátěž, nemusí nalézt dárce nebo je maligní onemocnění silnější než dostupné terapeutické možnosti. Přes stále účinnější léčebné a podpůrné postupy to není medicína zázraků. Všechny nemocné vyléčit zatím nedokážeme,“ dodává doktor Karas.
Plzeňské pracoviště přednosty Vladimíra Kozy je průkopníkem transplantací kostní dřeně v Čechách. V roce 1992 tu založili Český národní registr dárců dřeně, zapojený do mezinárodní výměnné sítě. „Všechna naše pracoviště – registr, HLA laboratoř i klinický program mají mezinárodní akreditace. Tím se zásadně odlišujeme od jiných českých hematologických center. Je to takový certifi kát kvality,“ zdůrazňuje Michal Karas. Protože polovina pacientů nenajde dárce v Čechách, musí se hledat v zahraničí. To klade velké nároky na přesnost a kompatibilitu vyšetření. Certifi káty minimalizují riziko chyby. Paní M. P. pomůže transplantát z krevních kmenových buněk, odebraných její sestře. „Rodinné geny se hodí, měla jsem štěstí,“ říká.
Potenciální dárci pro nemocného se nejdříve hledají v blízkém příbuzenstvu. Teoreticky dochází u čtvrtiny sourozenců k úplné shodě tkáňových znaků, což je podmínkou úspěšného přijetí štěpu (transplantátu) organismem. Jenže početné rodiny mizí, tudíž se bude stále častěji transplantovat od nepříbuzných dárců, nebo případně využívat autologní metoda, kdy je pacient sám sobě dárcem. Krvetvorné buňky se mu odeberou před intenzivní chemoterapií a po jejím skončení se zase vrátí. Ze stovky transplantací ročně se v Plzni provádí autologně přibližně polovina. U řady onemocnění je však léčebně využitelná pouze transplantace od příbuzného či nepříbuzného dárce.
|
|
 | | Na transplantační jednotce se roušky a rukavice téměř nesundávají |
|
 | | Transplantace kmenových buněk trvá hodinu. Do žíly se zavede transfuze. |
|
|
Když bratři nejsou bratři
Vlastní transplantace je docela rychlá procedura. Z laboratoře přivezou v chladicím boxu kmenové buňky, které vypadají jako krevní konzerva. Do žíly se zavede transfuze, za hodinu je hotovo. Odběr samotného štěpu je složitější. Kostní dřen se získává pomocí několika vpichů z pánevních kostí dárce. Neobejde se to bez narkózy a krátkého pobytu v nemocnici. Kmenové buňky se zase odebírají na krevním separátoru.
Doktor Karas vzpomíná na případ jedné ženy, jež strašně chtěla pomoci svému bratrovi, ale zároveň nedokázala překonat strach z odběru. „Začala se psychicky hroutit. Pro dárce to nesmí být stresující zátěžová situace, odběr ho nesmí v žádném případě ohrozit.“ Někdy se v laboratoři zase zjistí, že bratři nejsou úplně bratři. „Od nás se to samozřejmě nedozví. V takové ošemetné situaci se pak snažíme vyhledat nepříbuzného dárce a rozhodně nijak nebortíme rodinné vztahy.“
Michal Karas považuje interní medicínu za zajímavější než chirurgii: „Nechci se nikoho dotknout, ale chirurgie je hlavně vysoká manuální zručnost, podpořená širokými medicínskými znalostmi. Tady to není tak akční, ale rozhodovací procesy jsou mnohem složitější, rozmanitější.“ Transplantace dřeně mění samotný imunitní systém pacienta. Je tedy mnohem komplikovanější než transplantace kteréhokoli jiného orgánu. Mezi hostitelem, štěpem a nádorovými buňkami dochází k imunitním reakcím, které se musejí složitě vyvažovat. Trvá to několik týdnů a celková rekonvalescence až jeden rok.
Boj sama se sebou
Po transplantaci bude pacientka M. P. minimálně měsíc v izolaci. Její původní imunitní systém nabourala chemoterapie, ten nový zatím nefunguje. Protože má výrazně sníženou obranyschopnost proti infekcím, vídává zdravotníky a návštěvy jen s rouškami na obličeji. Ale hlavním zdrojem patogenů, které mohou transplantované ohrozit, jsou nakonec sami pacienti. „Člověk je normálně kolonizovaný spoustou mikrobů, zdravý organismus se jim však dokáže ubránit,“ vysvětluje doktor Karas. „Jejich spektrum je tak velké, že ani preventivní podávání antibiotik je nepokryje, a k infekčním komplikacím po transplantaci většinou dojde.“ Komplikovaná léčba nádorových onemocnění krve přechodně zbortí normální fungování, život, představuje pro lidi obrovský zásah a změnu. „Kdo to sám neprožil, může to jen obtížně pochopit. Přesto je většina pacientů schopna se s tím přirozeně vyrovnat a léčbu zvládnout, což je obdivuhodné.“
|
|
 | | Čtvrt litru kmenových buněk a pacient má znovu šanci |
|
|
|
|
 |
obsah čísla 78 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
