Pohled z okna Karla Kramáře
Filip Wittlich  
SANQUIS č.78/2010, str. 48

Vila prvního československého předsedy vlády Karla Kramáře (1860–1937), stojící nad budovou Strakovy akademie, tvoří nepřehlédnutelnou dominantu pražského letenského panoramatu. Je velkolepá a velkorysá, koneckonců takové byly životní a politické plány jejích původních majitelů...

Ještě na konci 19. století byla bývalá svatotomášská bašta Pražanům známá především jako místo, odkud se výstřelem z děla ohlašovalo poledne. Na přelomu století se v blízkém okolí, stále ale ještě za obvodem města, jen pár kroků do přírody, začalo stavět. Objevily se první vilky se zahrádkami ve stylu anglických řadových domků. Odprodej celého velkého pozemku bývalé bašty Karlu Kramářovi, schválený pražským obecním zastupitelstvem v roce 1911, nebyl jen pouhým obchodem, ale i určitým výrazem vážnosti, které se nový vlastník ze strany představitelů města těšil.
Karel Kramář byl před první světovou válkou vskutku nepřehlédnutelnou veličinou české politiky. Do veřejného dění zasáhl již na přelomu 80. a 90. let, kdy se společně s Josefem Kaizlem a T. G. Masarykem stal představitelem českého realismu, směru, který si kladl za cíl ovlivňovat politické myšlení na základě věcného vědeckého přístupu. Svůj vstup do politiky spojil s mladočeskou stranou, do jejíhož vedení byl zvolen roku 1907. Po roce 1903 prosazoval tzv. pozitivní politiku, která spočívala v jednání s rakouskou vládou a v její podpoře, kompenzované ze strany státu jazykovými, kulturními a hospodářskými ústupky pro český národ. V zahraniční politice zastával Karel Kramář koncepci novoslovanství, tedy spolupráce a sjednocení Slovanů v Rakousko-Uhersku pod mravním protektorátem Ruska. Slovanská idea měla být především protiváhou germanizace státu, proto se angažoval proti spojenectví Rakouska-Uherska s Německem v Trojspolku.

Stavba nad Prahou
Věnovat se plně vytěžující politické práci mohl Kramář především díky svému ekonomickému zázemí. Bez příjmů z textilních továren v rodném Vysokém nad Jizerou by patrně nemohl ani uvažovat o reprezentativním sídle. Pražská obec s ním uzavřela smlouvu, ve které byla poměrně přesně defi nována budoucí podoba vily. Mělo se jednat o maximálně jednopatrovou obytnou budovu, která by byla z Prahy vidět na výšku celého průčelí a s bývalou baštou by tvořila monumentální celek, zapadající do panoramatu Pražského hradu a okolí. Stavba měla být zahájena do roka od podpisu smlouvy a dokončena nejpozději do dvou let. Současně si Praha vyhradila předkupní právo.
Po předběžných neúspěšných jednáních s architektem Janem Kotěrou byl vypracováním projektu na parcele o rozloze více než 12 000 m2 pověřen vídeňský architekt Friedrich Ohmann (1885–1927). Ten se patrně dokázal lépe přizpůsobit požadavkům a vkusu stavitelů, kteří volili řešení v historickém stylu. S ohledem na nedaleký Pražský hrad byl takový přístup pochopitelný. Ohmann předložil návrh jednopatrové novobarokní stavby se secesními prvky, skrývající v sobě celkem 56 místností. Většina z nich měla sloužit k reprezentačním účelům; vedle prostor užívaných přímo majiteli zde bylo několik hal, salonů, jídelen a ložnic pro hosty s příslušenstvím, obytné prostory pro služebnictvo, domek zahradníka a šoféra. Nacházely se tu také soukromé ložnice a pracovny, několik jídelen, salonů, ale i kulečníková síň. Centrální prostora vily, pracovna Karla Kramáře, měla 7,5 m vysoký strop, pracovní stůl potažený buvolí kůží a balkon s ozdobnou mříží hlásající Kramářovo heslo „Pravdou třeba proti všem“.

Ruský medvěd, český lev
Jak bývá u podobných objektů obvyklé, interiér vily byl do značné míry odrazem vkusu a ambic jejích obyvatel. V tomto případě zejména Kramářovy manželky Naděždy Kramářové, rozené Abrikosové. Původem Ruska, dcera bohatého moskevského obchodníka, ovlivnila svého manžela nejen jako jeho celoživotní družka, ale formovala i jeho politické zaměření. Nepřekvapuje proto, že dala interiér vily bohatě vyzdobit, vedle byzantských především ruskými motivy. Ty však bez znalosti bližších souvislostí působí v českém prostředí nezvykle, zejména ve srovnání s exteriérem, kde je fasáda členěna pouze velmi jednoduchými, víceméně historizujícími štuky. Jen z bezprostřední blízkosti – při pohledu ze zahradní terasy – je patrný jeden z osobních motivů, zdobící průčelí obrácené ku Praze. Nad balkonem pracovny jsou na trojbokém arkýři štukové reliéfy ruského medvěda, dvouocasého lva a korábu na rozbouřeném moři. Figury symbolizují národnosti obou manželů a jejich životní pouť. Většinu dekorativních prací řídil Ohmannův kolega z uměleckoprůmyslové školy, profesor dekorativního modelování Celda Klouček se svými žáky.
Stranou pozornosti při plánování stavby nezůstalo ani technické vybavení vily tvořené řadou novinek. Byla zde nejen žehlírna, osm sklepů, garáže, ale také odsavač prachu, domácí výtah a sklad benzinu. V zahradě se nacházely skleníky a tenisové hřiště.

 

Stavební práce na parcele o rozloze 12 140 m2 rychle postupovaly. Velmi často je přicházela sledovat i Naděžda Kramářová.
Osudy českých politiků
Kramářovu vilu stihl posléze podobný osud jako řadu dalších českých významných vil ve 20. století. Nákladné stavby, vybudované pro budoucí generace, sloužily svému účelu mnohem kratší dobu, než jejich majitelé předpokládali.
Určitou předzvěstí pohnutých událostí byl už květen 1915, kdy – několik dní po nastěhování do svého nového domova – byl Karel Kramář zatčen, uvězněn ve Vídni a obžalován z velezrady. Dostal trest smrti a zachránila ho jen změna na trůně v roce 1917, kdy se rakouským císařem stal Karel I., který se snažil zachránit hroutící se říši mimo jiné vyjednáváním s českými politiky. V závěru první světové války se sice Karel Kramář znovu ocitl mezi hrdiny a mluvčími českého národa, jeho hvězda stoupala, po vzniku Československé republiky se stal dokonce prvním ministerským předsedou, ale pak už se schylovalo k jeho postupnému politickému pádu.
Ten začal roztržkou s T. G. Masarykem. Příčinou byla zahraniční politika, Kramářovo přesvědčení o úloze českého národa spasit Rusko zmítané bolševickou revolucí. Navenek se spor projevil v konfl iktu s Edvardem Benešem, tvůrcem československé zahraniční politiky orientované na Francii a Anglii. Současně Kramář ztratil výsadní postavení ve vnitřní politice, když národní demokracie, v jejímž čele stál, prohrála volby v roce 1919. Poté co podal v důsledku volební porážky demisi, nezískal již nikdy své bývalé postavení. Ačkoli mu bylo opakovaně nabízeno ministerské křeslo nebo vedení diplomatické mise, všechny nabídky s pocitem křivdy odmítal.
Vila na baště sv. Tomáše hostila v době první republiky bezpočet návštěv, často ruských emigrantů, jejichž ochráncem se Kramář a především jeho žena stali. Spřádání plánů a snů na osvobození ruského národa od bolševismu, stejně jako na obranu před vzrůstajícím nacistickým nebezpečím, vedlo ke snaze vytvořit silnou krajně pravicovou stranu. V roce 1934 tak vzniklo Národní sjednocení, jehož byl Kramář předsedou.

Vstupní halu nechali Kramářovi opatřit krbem
 
Osudy domů
Po Kramářově smrti v roce 1937 vlastnila vilu Společnost dr. Kramáře, která se stala jeho dědicem, a prostory pronajímala jako výstavní plochu. Po jejím rozpuštění roku 1948 připadl osobní Kramářův majetek Národnímu muzeu a vila státu. V odůvodnění zrušení společnosti stálo, že jediným jejím účelem je shromažďovat materiál o činnosti význačného představitele kapitalistické společnosti a odpůrce Sovětského svazu.
V roce 1952 získal Kramářovu vilu do správy Úřad předsednictva vlády; sloužila mu k reprezentaci a ubytování státních návštěv. V letech 1994–1998 prošla vila celkovou rekonstrukcí, jež se ji pokusila uvést v podstatě do původního stavu. Brzy po dokončení prací se stala rezidencí českých premiérů. Předseda vlády má ve vile k dispozici byt, který zabírá přibližně jednu třetinu zvýšeného přízemí. Impozantní sídlo prvního československého ministerského předsedy tak získalo odpovídající a důstojné využití.
K 70. výročí úmrtí Karla Kramáře uspořádal v červnu roku 2007 Úřad vlády České republiky ve spolupráci s Národním muzeem komorní výstavu „Karel a Naděžda Kramářovi doma“. Návštěvníci tak mohli spatřit osobní předměty a archivní dokumenty z pozůstalosti manželů Kramářových. Vila také hostila účastníky mezinárodní vědecké konference „Karel Kramář 1860–1937“. Výstava i konference byly – vedle dnů otevřených dveří – mimořádnou příležitostí k návštěvě Kramářovy vily i symbolickým příspěvkem ke splacení dluhu, který česká společnost vůči osobnosti a dílu Karla Kramáře má.
Pohled z pracovny premiéra

Foto: Herbert Slavík


obsah čísla 78 ročník 2010





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA