| Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc. O buněčné terapii a naději |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.79/2010, str. 67 |
| Byl to krásný večer, povedený večírek. Jakub se výborně bavil, než udělal osudovou chybu. Skočil po hlavě do bazénu. Netušil, že je v něm málo vody... Diagnóza byla drtivá: přerušení míchy, krční léze, ochrnutí na celé tělo. Případ Jakuba je vlastně typický. Každý rok, zvláště pak v letních měsících, se takhle zbytečně zraní řada mladých lidí, jejich životy se ve zlomku sekundy převrátí naruby. Jakub byl však přece jen jiný případ než ty ostatní – stal se prvním českým pacientem, jemuž byly experimentálně transplantovány kmenové buňky. Výzkumný tým prof. MUDr. Evy Sykové, DrSc., tehdy učinil důležitý krok kupředu. Kam dospěla buněčná terapie za následujících sedm let?
|
|
O kmenových buňkách a naději, kterou mohou znamenat pro lidi se zraněním míchy, jsme si poprvé povídaly právě před sedmi lety...
Ano, ano, moc dobře si vzpomínám. Podzim 2003, doba, kdy jsme léčili společně s docentem Martinem Bojarem a dalšími lékaři našeho prvního pacienta na neurologické klinice v motolské fakultní nemocnici. Byl to typický příklad pacienta, se kterým se často setkáváme – totiž mladý chlapec, který si při skoku do mělkého bazénu poranil míchu a ochrnul na celé tělo. Jakubova teta, lékařka, byla však díky své profesi informována Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc. o našich nadějných výsledcích s aplikací kmenových buněk u zvířat s přerušenou míchou, a tak se rodina na nás okamžitě obrátila se žádostí o experimentální léčbu. Paní ministryně Emmerová ji povolila, na nějaké delší schvalování nebyl čas. Léčbu pacient do deseti dnů dostal.
A jaký byl výsledek této léčby?
Zaznamenali jsme u něho drobné zlepšení, hodnotili jsme podle náročných mezinárodně schválených škál. Totéž se povedlo i u dalších pacientů zařazených do klinické studie – nebylo to však nijak převratné. Dnes pracujeme na nové terapii, která si vyžádala výstavbu celého nového pracoviště pro přípravu kmenových buněk například z kostní dřeně v klinické praxi. Tyto laboratoře byly vybudovány z peněz Evropské unie a programu JPD 2 hlavního města Prahy.
|
|
|
Kam jste v léčbě takových vážných zranění pokročili?
V rámci klinické studie „Autologní transplantace kmenových buněk kostní dřeně po akutním spinálním poranění“ pokračujeme i nadále v klinickém sledování transplantovaných pacientů podle stanoveného protokolu. Pacienti dostávají do krevního oběhu dávku koncentrovaných kmenových buněk z vlastní kostní dřeně, tedy autologní dospělé buňky, tzv. intraarteriální cestou. Abychom zvýšili počet potřebných buněk, musíme je ale rozmnožit kultivací – a na tomto projektu právě pracujeme. Naše studie ovšem už splnila svůj cíl: prokázala, že terapie je bezpečná, u žádného ze 41 pacientů jsme nepozorovali komplikace spojené s touto terapií. Dále studie ukázala, jaká je nejvhodnější cesta aplikace a že nejvhodnější doba aplikace je 3–4 týdny po poranění. I když výsledky jsou nadějné, celé hodnocení účinnosti vyžaduje více pacientů, dále slepou studii zahrnující kontrolní pacienty a hlavně podání většího množství specializovaných buněk. Experimentálně se nám na zvířatech podařilo dosáhnout velmi dobrých výsledků aplikací embryonálních a fetálních buněk (z potraceného plodu) a také rozmnožených buněk kostní dřeně.
Volíte velmi opatrně slova. Co si mám představit pod dobrými výsledky na zvířatech?
Největším úkolem je léčba chronického poranění míchy. Publikovali jsme velice nadějné výsledky s využitím 3D implantátů složených z polymerního nosiče (uměle vytvořené látky schopné vázat léčiva) osázeného kmenovými buňkami. Během dlouhodobé studie jsme sledovali potkany s chronickým poraněním míchy. Po pěti týdnech od úrazu jsme provedli u zvířat vyšetřených magnetickou rezonancí operaci, při které jsme do poraněné míšní tkáně vložili implantát s kmenovými buňkami. Sledovali jsme pak po dobu půl roku dvě skupiny zvířat: skupinu potkanů bez léčby a skupinu s implantátem. Po půl roce se u skupiny s implantátem hybnost a citlivost jejich zadních končetin výrazně zlepšila. Poté jsme provedli histologické vyšetření míšní tkáně a prokázali jsme přežívání implantovaných buněk, vrůstání dlouhých výběžků neuronů, vznik krevních cév v tkáni a nahrazení míšní tkáně. U zvířat jsme tedy prokázali, že je možná alespoň částečná léčba chronického poranění míchy, a navíc jsme nepozorovali žádné komplikace při terapii.
Co brání tomu, aby stejných výsledků bylo dosaženo u lidí?
Je nyní naším velkým úkolem nechat schválit nosič a jeho osazování kmenovými buňkami pro klinickou studii. Spolupracujeme na tom s mnoha partnery v zahraničních projektech i s několika institucemi u nás. Hlavním problémem je délka schvalování a pak peníze. Spolupracujeme také s Francouzskou asociací pacientů, která náš výzkum i fi nančně podporuje. Pokud ale nedostaneme peníze, buď z Technologické agentury ČR, z programu TIP ministerstva průmyslu a obchodu, z nadace Buněčná terapie, kterou jsme založili, ze zahraničí nebo od soukromého investora, klinická studie nebude moci začít.
|
|
Co je buněčná terapie
Při buněčné terapii se aplikují kmenové buňky do poškozených struktur v lidském organismu, kde se buď přemění na vlastní neurony, nebo uvolňují látky, kterými zabraňují buněčné smrti a podporují regeneraci. V současnosti se tímto výzkumem zabývají vědecká pracoviště po celém světě. U nás se první pokusy s buněčnou terapií začaly realizovat před sedmi lety.
WWW.BUNECNATERAPIE.CZ
|
|
|
Dá se říct, že jsou kmenové buňky stále jedinou nadějí pro lidi s přerušenou míchou?
Kombinace implantátu, který pomůže přemostit oba konce poraněné míchy, s kmenovými buňkami se jeví jako nadějná metoda. Není to však konečné řešení terapie, bude nutné do výsledného implantátu přidat další hráče, například zablokovat látky zabraňující regeneraci, zvýšit plasticitu na míšní úrovni apod. Musíme postupovat se zkoušením každého kroku v klinické studii zvlášť, ale pokud jsme prokázali bezpečnost podání u zvířat, mělo by k tomu dojít co nejdříve. Teď budeme pracovat s mezinárodním týmem odborníků na schválení některého z vyzkoušených polymerních nosičů – hydrogelů pro klinické užití.
V poslední době také léčíte ischemické končetiny. Jak se léčba daří?
Pokračujeme ve fázi I klinické studie „Autologní podání kmenových buněk kostní dřeně u pacientů s ischemickou chorobou dolních končetin“. Spolupracujeme s profesorkou Jirkovskou, vedoucí Centra diabetologie IKEM, kde bylo dosud léčeno patnáct pacientů s diabetickou nohou. U všech už byly vyčerpány všechny možné způsoby léčby a čekala je amputace končetiny. Po léčbě vlastními kmenovými buňkami došlo ke zhojení ran v důsledku revaskularizace (lepšího prokrvení) končetiny, bolest se značně snížila, nebo zcela zmizela. Při léčbě jsme u všech pacientů sledovali klinický nález na končetině, pokud byla přítomna kožní léze, tak stav jejího hojení, zmírnění bolestí končetiny (pokud jimi pacient trpěl), revaskularizace končetiny a další parametry.
Takové zprávy jistě posílily zájem o léčbu kmenovými buňkami, ne?
Nižší počet pacientů, který byl zahrnut do studie, způsobila skutečnost, že v roce 2009 byla Autotransfúzní jednotka IKEM, na které probíhalo oddělování buněk, auditována Státním úřadem pro kontrolu léčiv – musela získat certifikaci pro tkáňové zařízení. Zájem pacientů o tuto léčbu je pochopitelně dnes obrovský.
Mohou kmenové buňky ovlivnit léčbu dalších nemocí?
Dalším příkladem je připravovaná léčba amyotrofické laterální sklerózy, neurodegenerativního onemocnění, které postihuje hlavně motorické neurony. Na základě výsledků preklinických studií na mutantech potkanů s modelem tohoto onemocnění připravujeme klinickou studii, kde budou pacientům s amyotrofickou laterální sklerózou implantovány kmenové buňky kostní dřeně. U zvířat se nám zatím nepodařilo onemocnění v pokročilém stadiu vyléčit, ale výrazně se prodloužila doba jejich přežití. Letos nám také byly schváleny další dva výzkumné projekty – na náhradu chrupavek a kostí. Nejprve provedeme preklinické zkoušky na zvířatech a již v příštím roce bychom chtěli začít s klinickým zkoušením.
|
|
Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc. (*1944)
Nejcitovanější česká vědkyně, vynikající organizátorka a manažerka je držitelkou 11 vědeckých cen, dvou cen Akademie věd, napsala množství odborných publikací, vede dva ústavy: Ústav experimentální medicíny Akademie věd České republiky a Ústav neurověd při 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Založila Centrum buněčné terapie a tkáňových náhrad Univerzity Karlovy, přednáší studentům doma i v zahraničí, je zvolenou členkou Academia Europaea, členkou České lékařské akademie. Její tým poprvé v České republice aplikoval kmenové buňky pacientům s poraněním míchy. Stojí v čele občanského sdružení Buněčná terapie.
|
|
|
Jakých diagnóz se to bude týkat?
Spolupracujeme s ortopedickou klinikou v Motole – s docentem Trčem, doktory Handlem a Havlasem. Připravujeme aplikaci buněk chrupavky, kmenových buněk kostní dřeně i chrupavčitého implantátu například u sportovců se zničenou chrupavkou kolene. Se spondylochirurgickým oddělením docenta Štulíka zase spolupracujeme na náhradě kostí a chrupavek páteře opět pomocí materiálových a buněčných náhrad. To vše pochopitelně musíme připravit v našich laboratořích Ústavu experimentální medicíny AV ČR, v.v.i. v Krči, v laboratořích schválených pro klinickou výrobu buněčných náhrad.
Co je pravdy na tom, že by kmenové buňky mohly pomáhat i lidem trpícím Alzheimerovou nemocí?
To zatím nevíme. Letos ale podáváme projekt na výzkum mechanismu prevence Alzheimerovy choroby a budeme sledovat i vliv podání kmenových buněk na průběh onemocnění u tzv. trojitých myších mutantů – tj. na dosud nejlepším zvířecím modelu Alzheimerovy choroby. Myši máme z Japonska, na projektu budeme spolupracovat se řadou zahraničních pracovišť, pak uvidíme. Léčba Alzheimerovy choroby je další tvrdý oříšek pro dnešní medicínu.
Váš obor se velmi rychle vyvíjí, ale vy jste už několikrát deklarovala, že ještě nejde o vrcholné období. Dovedete odhadnout, kdy to tak asi bude, a jaké zásadní postupy buněčná terapie přinese?
Minulý týden jsem se vrátila z kongresu, kde byly stovky nadějných příspěvků týkajících se užití kmenových buněk a bio-materiálů v regenerativní medicíně. Probíhá také poměrně dost klinických studií, ale je třeba – při zachování všech testů bezpečnosti – aby byly nové metodiky rychleji zaváděny do praxe. Dnes to trvá průměrně sedmnáct let, než se výsledky výzkumu uplatní v praxi. To je příliš dlouho. Proto nebude-li alespoň v některých případech uplatněn tzv. zrychlený postup (protokol léčby – test bezpečnosti pouze na malých zvířatech – začátek klinického zkoušení), který se běžně využívá v USA, ale nemá podporu v Evropě, vše bude trvat mnoho let. Je třeba podpořit finančně translační medicínu, která usnadňuje využití výsledků z výzkumu v medicínské praxi.
|
|
Foto: Ondřej Petrlík, Dreamstime
|
|
|
 |
obsah čísla 79 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
