Mešita nejen k motlitbě
Boris Dočekal  
SANQUIS č.79/2010, str. 88

Zároveň jde o nejvíce navštěvovanou památku v celé Sýrii, kam, pravda, turistů zase tak moc nejezdí. Na místě dnešní mešity stál už v devátém století před naším letopočtem chrám zasvěcený bohu Hadadovi, který zbudovali Aramejci. Římané stavbu ještě rozšířili, ale do dnešních dnů se kromě částí zdiva zachovaly pouze sloupy vstupní brány proti hlavnímu vchodu do mešity. Později byl Jupiterův chrám přebudován na křesťanskou baziliku svatého Jana Křtitele, jehož hlava je údajně dodnes uložena v sarkofágu uprostřed modlitební haly.
 

Po příchodu muslimů v sedmém století byla východní část baziliky přestavěna na mešitu, zatímco západní nějaký čas ještě sloužila křesťanům. V desátém století došlo ke kompletní přestavbě chrámu v islámském stylu. Velká mešita v průběhu času utrpěla četnými požáry, zemětřeseními, nájezdy Mongolů… Původní modlitební halu zničil požár koncem devatenáctého století.
 
Holčičky oblečené do pestrobarevných oblečků se někdy skoro až předvádějí


Volnější pravidla
Dnes zdobí průčelí obnovené haly zlatá mozaika, další velká mozaika pokrývá západní stěnu mešity. Větší část komplexu zabírá mramorem vydlážděné nádvoří, nad kterým se tyčí tři minarety – Ježíšův, Nevěstin a minaret Al-Ghabiyya. To vše má zvlášť nezapomenutelný půvab za večerního osvětlení.
Pokud si Umayyadskou mešitu chce prohlédnout „nevěřící“, nic mu v tom nebrání. Muž v krátkých kalhotách a žena v sukni, která nesahá až ke kotníkům, s odhalenýma rukama a bez šátku na hlavě, vyfasuje v šatně pro návštěvníky nevzhledný šedivý plášť s kapucí. Pak už jen stačí před hlavním vchodem zout boty a vejít na velké nádvoří. Největší a nejstarší damašská mešita je přece jenom prvořadou turistickou atrakcí, a tak zdejší náboženští hlídači nad lecčíms přimhouří oči. Pokud by žena chtěla vejít do běžné mešity se šátkem, který jí zcela nezakrývá vlasy, téměř jistě by vznikl problém. V největším damašském svatostánku běžná pravidla tak úplně neplatí (jistě se na tom podílí i skutečnost, že syrský politický režim má poněkud socialistický charakter). 

 
Na rozlehlém nádvoří panují až překvapivě liberální poměry. Muslimské rodiny tu posedávají kolem stěn, hlasitě se baví, někteří dokonce jedí. Barevně „vyoblečkované“ holčičky (jejich maminky si nejspíš vynahrazují skutečnost, že ony musí své moderní oblečení skrývat pod černými hábity) se skoro až předvádějí, kluci v džínách dělají stojky… Prostě atmosféra připomínající městský park. Pokud si člověk dá jenom trochu pozor, může i bez hrozícího konfliktu fotit krásné syrské ženy, ovšem raději s pořádným teleobjektivem. Ale už jen procházet se bosýma nohama po dokonale hladké, čisté dlažbě, zchladit si ruce a obličej u fontány, a pak se usadit někde ve stínu, užívat si klidu (k mešitě se přichází únavně rušným orientálním tržištěm) a jednoduše se dívat kolem sebe, je příjemný a rozhodně dostatečně zajímavý zážitek. 
 

Mramorem vydlážděné nádvoří zabírá větší část komplexu

Hlavně nesedat

Jiné pocity bohužel vyvolává návštěva dlouhé modlitební haly, rozdělené do tří lodí. Jedna je určená pouze ženám, další dvě mužům, ale smějí sem i cizinky. Člověk si uvědomí, že se najednou ocitl v jiném světě, třeba když pozoruje skupinku zahalených žen, které spořádaně kráčejí mešitou. Jejich průvodce se pohybuje podél řetízku vymezujícího ženskou část a budí dojem, že své „svěřenkyně“ hodně dusí. Stačí, pokud se některá jen trochu opozdí. Ženy pak husím pochodem obejdou i nádvoří.
Četní strážci pořádku v hale jsou vůči „prohřeškům“ méně tolerantní než ti na nádvoří. Pokud cizinky procházejí mužskou částí v době modliteb, někteří zapálenější, zejména starší věřící začnou syčet a vrhají na ně nepřátelské pohledy. A jestliže si nic netušící turistka sedne na jeden z koberců, které pokrývají podlahu mešity, musí se hodně rychle zvednout. Při modlitbě muslimských mužů ženy přece nemůžou sedět, byť by byly odkudkoli. Dojem z příjemné atmosféry prosluněného nádvoří tak poněkud ztmavne, ale obraz nádherné stavby v paměti zůstane už napořád.
 
Stačí jen zout boty a vejít na hlavní nádvoří

Foto: Boris Dočekal


obsah čísla 79 ročník 2010





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA