| Prodavači příběhů |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.77/2010, str. 36 |
| Jen dobře psát nestačí. Aby spisovatel na přeplněném knižním trhu prorazil, musí umět přitáhnout pozornost nejen na své dílo, ale i na svou osobu.
|
|
Jan Cempírek je možná lepší mystifi kátor než spisovatel. Pod svým jménem vydal dvě knihy, Rafinérie a Autostop.cz, které nezaujaly. Když ale vedle novely Bílej kůň, žlutej drak vyfabuloval českobudějovický autor ještě příběh fiktivní autorky, krásné Lan Pham Thi, atakoval hranici deseti tisíc prodaných výtisků. V Právu pak řekl, že chtěl napsat reportáž „o pozitivní diskriminaci. O tom, že knižní trh se chová stejně jako jakýkoliv jiný trh.“
Bílej kůň, žlutej drak vzbudil pozornost už tím, že vyhrál Literární cenu Knižního klubu. Také to měl být první významný literární počin z prostředí přistěhovalecké komunity, doposud známé hlavně prodejem podřadného zboží a pěstováním marihuany. Za komerčním úspěchem stojí navíc vedle zajímavého „osobního“ příběhu fi ktivní autorky její atraktivní vzhled. Čtenář si prostě raději koupí knížku od exotické a sexy Lan Pham Thi než od obtloustlého Cempírka. Kromě příběhu v knize spisovatel vlastně prodává i sebe samého.
Mladé bohyně literatury
„Mám pocit, že tam funguje vnitřní sexuální kontakt. Když čtete devatenáctiletou Vietnamku, kterou můžete potkat na ulici, je to něco jiného, než číst například autorku, která zemřela před dvěma sty lety a ještě byla škaredá,“ vysvětluje spisovatel Jáchym Topol. V psychologii se tomu říká sexuální objekt. Že musí být například herečka nebo zpěvačká krásná, se rozumí samo sebou. Famózně škaredá skotská zpěvačka Susan Boyle představuje pověstnou výjimku, která nás má dojmout. Přitažlivý vzhled však hraje stále větší roli i v seriózním umění, kde se dřív dalo víc na umělecký výkon než hezký „ksichtík“. Vzpomínáte na voskové kravaťáky na obalech cédéček s vážnou hudbou? Byli vytlačeni dlouhovlasými kráskami v přiléhavých šatech. Nejznámější jazzovou zpěvačkou dneška není obézní černoška z New Orleans, ale severská blondýna Diana Krall.
|
|
 | | Petra Hůlová (vpravo): dobrý vzhled pomůže, ale jen jednou |
|
|
Krása představuje konkurenční výhodu též v literárním provozu. Fotografi e na záložkách knížek mladých českých autorek Petry Soukupové, Báry Gregorové, Markéty Pilátové a Jany Šrámkové ukazují, že vedle talentu byly obdařeny hezkým vzhledem. Ten za ně knížku nenapíše, ale pomáhá mediální prezentaci a také v kontaktu se čtenáři. Když anglický týdeník Times Literary Supplement recenzuje debut Petry Hůlové Paměť mojí babičce, neopomene zmínit, že podle názoru autorky knížka vděčí za svou popularitu také jejímu „youth and good looks“, tedy mládí a příjemnému zevnějšku. „Dobrý vzhled je na rozjezd dobrý, ale víc než jednu knížku to nevystačí,“ komentuje to s lehkou ironií Hůlová, která vydala už šest knih.
Energie mediálního prostoru
Joachim Dvořák má svoje vydavatelství Labyrint v přízemí činžovního domu poblíž Karlova náměstí v Praze. „Povedená mystifi kace,“ směje se, když přijde řeč na Cempírkovu kauzu a emocionální komentáře, které po jejím odhalení následovaly. „Lidé si neradi přiznávají, že je někdo doběhl.“
Než Cempírek naskočil na žlutého draka, vydával své práce právě v nakladatelství Labyrint. Žádná velká jízda to nebyla, prodaly se řádově jen stovky výtisků. Větší štěstí Dvořák udělal s jinými debutanty – v poslední době s Janou Šrámkovou, před lety stejně tak s Jaroslavem Rudišem. „Jeho kniha je dobře napsaná a líbila se čtenářům, což jsou základní předpoklady. Měla také dobré recenze a získala Ortenovu cenu. V kombinaci všech složek se to povedlo,“ vysvětluje Joachim Dvořák, proč uspěla Rudišova prvotina Nebe pod Berlínem. Přesná čísla odmítá sdělit, ale prý se jí prodalo daleko víc než knihy krásné Lan Pham Thi. „Počty prodaných knih jsou zavádějící a o hodnotě samotného titulu toho moc neříkají.“
|
|
 | | Joachim Dvořák: o knížce se musí vědět |
|
|
V literárních kruzích se Dvořák těší pověsti člověka, který své autory dokáže protlačit. Aby dostal kdysi neznámého Rudiše do povědomí, absolvoval s ním v průběhu roku a půl přes osmdesát čtení po celé republice, která sám dotoval. „Ta energie se vrátí,“ říká. Jako malý nakladatel má omezené prostředky na inzerci. Proto se snaží dělat zajímavé a originální knížky, které vzbudí pozornost chytrých lidí v médiích. „Klíčové je získat mediální prostor, aby se o knížce vědělo. A pokud máte autora, kterého lidé znají, máte vyhráno.“
Efekt Sylvie Plath
Americký psychiatr James C. Kaufman se pokoušel zavést termín Sylvia Plath effect: podle jeho zjištění páchají ženy-basnířky mnohem častěji sebevraždu než autorky- prozaičky. Příliš se ovšem neujal. S trochou cynismu by se nicméně efekt Sylvie Plath mohl používat v literárním marketingu.
Když jednatřicetiletá básnířka Sylvia Plath strčila hlavu do plynové trouby, zůstaly po ní dvě malé děti a na stole stoh rukopisů. Z její posmrtné sbírky Ariel se stala literární událost, což také znamenalo velký prodej a hodně peněz. Vedle intenzivních drásavých veršů k tomu nepochybně přispěly též dramatické okolnosti vzniku básní a tragický osud autorky. Sebevraždou ukončil svůj život i prozaik nejmladší polské generace Mirosław Nahacz. Pomáhá jeho pověstná šílená mladost, plná drog a alkoholu, také prodeji jeho knížek? „Bohužel asi ano,“ říká jeho překladatelka Bára Gregorová. „Nahaczovy knížky jsou pro čtenáře zajímavé nejen svým obsahem, ale též pohnutým osudem autora.“
|
|
 | | Jaroslav Rudiš: spokojení čtenáři i recenzenti – kniha se povedla |
|
|
Extrém sebevraždy samovolně navozuje otázku, jestli vlastně existují nějaké hranice vlastní sebepropagace. Nepáchají někteří autoři sebevraždu, byť jen uměleckou, už jen přehnaným výskytem v médiích, který může iritovat a v krajním případě autora znedůvěryhodňovat? „Nesmí být ambicí spisovatele, aby byl mediální hvězda,“ varuje Ivan Klíma před tím, aby autor sloužil spíš své denní slávě než talentu. „Neexistuje jednoduché pravidlo. Oscar Wilde byl dandy, sláva pro něj znamenala strašně moc, a zároveň byl dobrý,“ říká Jáchym Topol. Sám se podle svých slov nechová mediálně nejlépe, protože ve veřejném vystupování nenalézá potěšení a spousty akcí odmítá. Na živobytí si raději vydělává jako novinář. „Pořád jsem člověk, který nemá dobré boty, dobré zuby a neumí dobře anglicky.“ Tupozraké oko si ale spravit nechal.
Po kom pes neštěkne
Jako příklad médii přeceněného autora uvádí Joachim Dvořák, majitel nakladatelství Labyrint a také stejnojmenné kulturní revue, spisovatele Ivana Landsmanna, který s knihou Pestré vrstvy vyhrál anketu Lidových novin Kniha roku v roce 1999. „Dnes po něm pes neštěkne. Můžete různými mechanismy zařídit pozornost, ale dlouhotrvající úspěch vám nezaručí.“ Dvořák nepřímo polemizuje s Cempírkovým názorem, že knižní trh je stejný jako jakýkoli jiný trh. „Pro mě je vydávání knih především dobrodružství v objevování. Nikdy přesně nevíte, jak to nakonec dopadne.“
Že vydávání knížek může být nevyzpytatelným byznysem s nejasným výsledkem i pro velké vydavatelské domy, které mají prostředky na reklamu a propracovaný systém distribuce, ukazuje Jindřich Jůzl z Knižního klubu na příkladu kanadské prozaičky Anne Michaels a její Zimní krypty. „Kniha je stylově zajímavě napsaná a literárně ceněná. Vyšla úspěšně v pětadvaceti jazycích. Autorka se loni zúčastnila Festivalu spisovatelů Praha, vyšly fotky v novinách, rozhovory, recenze. Přesto se neprodala.“
Knižní klub patří pod velký nadnárodní koncern Bertelsmann AG, pracoviště Jindřicha Jůzla se nachází v moderní budově u Smíchovského nádraží. Ale jeho kancelář má podobnou atmosféru jako ta Dvořákova. Haldy zaprášených knih na policích i jinde, na zdi plakát Houellebecqa, z knihovny kouká Márquez. Velká vydavatelství točí velké peníze, avšak také tady jsou rádi, když se profi t spojí s vysokou úrovní a mohou být na svou produkci hrdí. „Spojení kvality s komerčním úspěchem je ideální,“ shrnuje Jůzl. Knižnímu klubu se to povedlo například s knihami Harukiho Murakamiho, kterých se s každou další prodá přinejmenším pětadvacet tisíc.
|
|
 | | Jáchym Topol: raději se živí psaním pro noviny |
|
|
Prorok Sedláček
O Duchu svatém se říká, že si vane, kam chce, že člověk nemá všechny věci ve své moci. Pokud existuje nějaký Duch literatury, tak je to s ním podobné. Přes všechny marketingové páky je úspěch – zvlášť pokud je cílem – nejistý. V tom se knižní trh liší od prodeje aut, mobilů nebo fotoaparátů, kde se výrobek s dobrými parametry a designem v podstatě vždy prodá.
Jedním z nejúspěšnějších titulů posledních let je kniha Rok kohouta spisovatelky a scenáristky Terezy Boučkové. Přestože je to kniha tristní, smutná a existenciální, prodalo se jí neuvěřitelných pětačtyřicet tisíc výtisků. Jistě, téma romských adopcí vzbudilo kontroverzi a z knihy se stal společenský fenomén, široce komentovaný v médiích. To by ale nestačilo. Čtenáři především uvěřili autenticitě vyprávění Boučkové, její upřímnosti. Nehrála s nimi žádné falešné hry.
Nad největšími komerčními taháky, což jsou tradičně sex a násilí, zvítězil také fi lozofující ekonom Tomáš Sedláček. Jeho v podstatě odborné publikace Ekonomie dobra a zla se prodalo na pětatřicet tisíc výtisků (stav v únoru 2010)! „Neproběhla žádná kampaň. Ohlas knihy se přirozeně šíří mezi čtenáři,“ říká Tomáš Brandejs z Nakladatelství 65. pole, jež knihu vydalo. Podle jeho názoru stojí za jejím úspěchem vedle obecně zvýšeného zájmu o ekonomii v době krize hlavně osoba autora a jeho vysoký kredit. „Spojuje v sobě několik světů. Žije nekonvenčním způsobem a zároveň se pohybuje ve společenských špičkách. A navíc dokáže jednoduše vysvětlovat složité věci. Takových lidí je málo.“
Tomáš Sedláček přichází na setkání se čtenáři v přeplněné literární kavárně Academia o něco později, což je u něj prý normální. Hned po omluvě si objednává sklenici červeného a vysvětlí popularitu ekonomů, tedy i sebe: „Od žádného vědeckého oboru se neočekává předvídání budoucnosti tolik jako od ekonomie. Zastupujeme proroky.“ I když na otázky publika ohledně budoucnosti většinou odpovídá slovem nevím, je Tomáš Sedláček prorokem nejúspěšnějším. Alespoň na českém knižním trhu.
|
|
 | | Tomáš Sedláček: osobní kredit pomáhá |
|
|
|
|
 |
obsah čísla 77 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
