KNIŽNÍ TIP

Vzpomínková kniha přední českého odborníka:
Zdeněk Ježek: Ve znamení neštovic,
vydalo nakladatelství Academia v Praze, 2010
 

Před více než třiceti šesti lety, v květnu 1980, Valné shromáždění členských států WHO deklarovalo, že na světě není jediný člověk, který by trpěl pravými neštovicemi. „První nemoc na světě, kterou se podařilo zcela vymýtit,“ konstatuje doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc. Špičkový český odborník byl tehdy při tom.
S neštovicemi bojoval po řadu let a doslova v  první linii - nejprve v Indii, posléze v Somálsku a dalších zemích Afriky. Odtud také pravidelně posílal zprávy do ženevské centrály WHO, do rukou  amerického lékaře Donalda Hendersona, který tento výjimečný globální projekt řídil. Právě jeho smrt letos v srpnu znovu připomněla hrozbu, jež neštovice pro lidstvo znamenaly. A podtrhla i významnou roli českých lékařů, kteří se o jejich vymýcení zasloužili.

Pravé neštovice dnes už vlastně neznáme. Jaká to byla nemoc?
Strašná, fatální. V prvních dvou třech dnech se projevuje jako těžké chřipkovité onemocnění, které umocňuje vyrážka. Ta zasáhne obličej a ruce, skvrny a pupence se posléze mění v puchýře – neštovičky. Šíří se po těle, zasahují oční spojivky, ústa, pohlavní orgány. Koncem týdne zhnisají, každé polknutí i nadechnutí bolí, nemocný nemůže hýbat jazykem, špatně vidí, zvláště pak ho bolí záda, kde se neštovičky sedřou až na holou svalovinu. Neštovice jsou kruté, neposkytnou ani bezvědomí. Umíráte v bolestech a víte, že jste ztracena. Pokud nemocní přežijí, sužují je kožní vředy a jizvy, které znetvořily obličej, nos, víčka i oční rohovku, takže řada z nich oslepne. Variola je strašná nemoc.

Proč se právě jí rozhodla Světová zdravotnická organizace vyhlásit boj?
Myšlenku, že by neštovice mohly být vymýceny, vyslovil už v roce 1801 Edward Jenner. On také vyvinul první vakcínu a začal očkovat. Když v roce 1948 vznikla WHO, neštovice se staly jedním z hlavních témat. V průběhu následujících deseti let vyvinula WHO nemalé úsilí, došlo k výraznému zlepšení, ale neštovice stále řádily v 31 zemích, dalších 15 zemí strádalo častými zánosy varioly a ohrožena tedy byla více než třetina světové populace. V každém roce onemocnělo 10 až 15 milionů osob, z nichž 2 miliony zemřely. Dalších několik milionů osleplo či trpělo jinými následky. Hrozivá čísla. Proto WHO v roce 1967 zintenzivnila eradikační aktivity a stanovila cíl: Do 10 let vymýtit variolu!
 

• Statisíce pracovníků v zemích, které byly nejvíce zasaženy neštovicemi, se podílely v letech 1967–1979 na vyhledávání nemocných, jejich izolaci a očkování okolí.
• 700 zahraničních expertů ze 73 zemí působilo v endemických zemích. V průběhu jednoho roku jich v terénu pracovalo vždy okolo 150.
• 100 milionů amerických dolarů dosáhla mezinárodní finanční podpora pro globální program eradikace. Postižené země zaplatily 200 milionů dolarů.
• 1 až 2 miliardy dolarů ročně představovaly dřívější celosvětové výdaje za vakcínu, plošné očkování, léčení post-vakcinačních komplikací, karanténu a protiepidemická opatření. Vzniklé úspory po vymýcení neštovic se využily pro nové zdravotnické programy.

Čeští odborníci po boku světové špičkyx
V šedesátých letech řídil Globální program eradikace neštovic v sekretariátu WHO v Ženevě americký lékař prof. Donald Ainslie  Henderson, MD. (1928 - 2016) a mimo jiné úzce spolupracoval s českým odborníkem prof. MUDr. Karlem Raškou, DrSc. Ten v Ženevě prosadil založení nové, samostatné jednotky „ Eradikace neštovic“ a zajistil její prvotní finanční a materiální podporu.
Tohoto programu se zúčastnilo také 20 dalších československých zdravotníků (14 Čechů a 6 Slováků), převážně epidemiologů. Podíleli se jak na přípravách metodologie a postupů, tak přímo pracovali v zamořených oblastech a očkovali ohrožené. Většina z nich působila jako krátkodobí konzultanti, někteří se na programu podíleli dlouhodobě – v Indii, Bangladéši, Afghánistánu, v republice Mali, Zairu, Etiopii a Somálsku.
Dlouhodobě se boji s neštovicemi přímo v terénu, tedy v Indii a afrických státech  věnoval  - a to po několik intenzivních let -  doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc.. V roce 1980 pak přešel do ústředí WHO v Ženevě a odtud řídil post-eradikační aktivity globálního programu.

 Práce našich odborníků byla oceněna jak WHO, tak představiteli postižených států. Jen doma – v komunistickém Československu – se o ní nemluvilo.

Rozhovor vznikal při editaci vzpomínkové knihy Zdeňka Ježka v roce 2010, aktualizován byl 24. října 2016.

Foto: Ondřej Petrlík, archiv Zdeňka Ježka, obálka knihy: Academia