| Přemýšlím o pohádkách… |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.78/2010, str. 56 |
...které nám rezonují v duši. V určitých chvílích – stresových, citově vypjatých – nebo prostě když jsme zrovna vnímavější, nám mohou pomoci. Jsou totiž léčivé.
|
|
|
A víte, proč děti i dospělí mají rádi loutky? Loutka je pořád stejná. Když je zlá, je zlá od začátku do konce. Když je hodná, je vždycky hodná. Nemění se, nikdy nemůže zklamat. Je v ní velká síla, která se dá využít v divadle, ve škole i při léčbě. To tvrdí Michaela Bartoňová. Žije s loutkami. A mezi obrazy.
Kudykam a Tudykam
Je nedělní odpoledne. Divadelní sálek ve Starém purkrabství na Vyšehradě praská ve švech, děti s napětím sledují putování dvou malých kamarádů – Kudykama a Tudykama, kteří se rozhodli obeplout svět v čajové konvici. Troufnu si odhadnout, že nikdo v hledišti nezná literární předlohu Edwarda Leara, netuší, že tento anglický básník kdysi vymyslel zábavný poetický útvar „limerik“, ale všichni jsou okouzleni neznámými místy, která dva dřevění panáčci objevují. Vlastně – ostrov se spícími papoušky či bonbonový strom objevujeme všichni společně, přemýšlíme o obrazech, které vznikají na jevišti, hádáme, co asi tak mohou znamenat, překvapuje nás hra světla a stínů, tajemné zvuky, nástroje... Když Kudykam a Tudykam doputují, hudba utichne, světla se rozsvítí, ale představení nekončí. Michaela Bartoňová odkudsi vyloví tabuli a začne s dětmi vymýšlet a kreslit pokračování toho příběhu. Bezděky se přistihnu, že si nad pointou lámu hlavu s ní.
|
|
|
Divadlo Tineola založila Michaela Bartoňová v roce 1997, o rok později vzniklo stejnojmenné občanské sdružení, jehož hlavním cílem je iniciovat, podporovat a rozvíjet projekty v oborech divadlo, umění, film a nová média v souvislosti s loutkami. Tu definici opisuji z webových stránek sdružení do písmene – je to celkem přesný popis i pro tvorbu Michaely Bartoňové. „Asi tak od šesti let jsem chtěla být malířkou. Tak to někteří lidé mají. Někdy v pubertě jsem už přesně věděla, že chci ilustrovat knížky, hlásila jsem se tedy po maturitě na akademii, posléze osmkrát na UMPRUM, ale nikdy mě nevzali, i když jsem třeba při talentovkách skončila na druhém místě. Vždy rozhodoval můj ‚kádrový profil‘ s tatínkem – novinářem vyloučeným z KSČ po roce 1968.“
Malování nezanechala, byť bylo určeno jen do „šuplíku“, do něho si také psala první scénáře, zatímco se živila jako propagační pracovnice. Loutky do jejího života vstoupily s řezbářem Antonínem Müllerem. „Tonda pracoval v divadle ÚLD a později v barrandovských ateliérech, dělal krásné loutky, ale vždy podle cizích návrhů. Byla škoda, že nemá vlastní styl, a tak jsem ho začala vymýšlet. Kreslila jsem návrhy, trvala na specifickém rukopisu, asymetrii – on řezal. Pak jsem loutky malovala a oblékala. Dnes pracuji i s jinými řezbáři, někdy řežu loutky sama.“
Po listopadu 1989 neváhala a šla okamžitě na volnou nohu. A když se rozpadl Barrandov a její partner se také osamostatnil, byl ten správný čas založit vlastní divadlo.
|
|
 | | Kudykam a Tudykam... aneb jak
se rodí loutka |
|
|
Loutka jako prostředník V roce 1997 divadlo Tineola uvedlo představení Král je mrtev, ať žije král, podobenství o zhoubné síle moci. O dva roky později vzniklo z iniciativy pražského Goethe- Institutu experimentální představení Faust Metamorfózy. Další hra Vůz se senem, která se utvářela na motivy obrazů Hieronyma Bosche, měla premiéru v Dejvickém divadle na podzim roku 2000 a od té doby sklízí aplaus po celé Evropě. Zvláště do severských států a Německa se Michaela často vrací, spolupracuje s tamními divadly. „Byli to Němci, kdo mě vyučil loutkoherečkou. Dnes jsem moc ráda sama, když kreslím, nebo se soustředím na obraz. Ale pak jsou dny, kdy musím být s lidmi na jevišti i v hledišti. To je radost. Ne, naše publikum se nemlátí smíchy, nejsme kdovíjak humorní, ale snad jsme vtipní, nabízíme prostor pro zamyšlení, pro metaforu... A pro radost.“
Od interaktivního divadla, které Tineola představuje, je už jen krůček k tvůrčím dílnám a dalším formám práce s loutkou. Michaela se s tím setkala nejprve v Norsku, kde děti neznají loutky od malička jako v Čechách, ale přesto k nim mají bezprostřednější vztah. „Loutku potkají třeba až v páté šesté třídě, učitelé ji využívají při výuce, je prostředníkem. Děti se jí neostýchají říct věci, které by normálně učiteli nikdy nesdělily. Loutka je menší než oni, nebojí se jí. Dokonce i teenageři tuhle hru berou. Loutky také využívají terapeuti při práci s nemocnými, mentálně postiženými dětmi i s dospělými pacienty.“
V roce 2004 vedla Michaela Bartoňová dvě tvůrčí dílny s dětmi v australském Bowral a Mittagongu. Byly zaměřeny na komunikaci s loutkou. V květnu 2004 se uskutečnil podobný projekt POD KŘÍDLY na hradě Křivoklát. Od té doby pořádá Tineola workshopy pravidelně – nejen v Čechách, ale stále častěji právě i v Austrálii. „Potkala jsem tam skvělé lidi, kteří působí v kulturních řemeslných centrech v okolí Sydney. V lednu 2008 jsme třeba se skupinou místních lidí vyráběli loutky na motivy tarotových karet. Vyřezali jsme krále, měsíc, poustevníka, blázna, smrt a pak s nimi sehráli malé představení. Bylo to pro nás velmi náročné, spousta práce, ale také neuvěřitelně inspirativní. Té fantazie, těch nápadů!“
Cesta do duše
V bytě Michaely Bartoňové bydlí všechny její nejmilejší loutky. Na stěnách visí barevné, zasněné obrazy. Na loňském veletrhu knihy v Praze rozložila barvy a štětce na velkém pracovním stole a každý, kdo přišel, si mohl namalovat obrázek. Děti se vrhaly do malování většinou s nadšením, dospělí nejprve obcházeli, než sebrali odvahu. „Každý se při tvůrčí činnosti – ať už je jakéhokoli druhu – chová vlastně podle toho, jaký doopravdy je. Je to cesta do duše, která pro spoustu z nás může být očistná. Přemýšlím o mýtech a pohádkách, které v nás jsou uloženy a pracují, aniž bychom tomu věnovali pozornost. Ale v určitých chvílích nám mohou pomoct, jsou léčivé, a to nejen pro toho, kdo tvoří, ale i pro toho, kdo se dívá, kdo se s tím setkává. Domnívám se, že proto člověk potřebuje umění – hudbu, obrazy, divadlo, literaturu, loutky – protože se tam setkává naše kolektivní nevědomí, my si předložené dílo interpretujeme po svém, a když rezonuje s našimi zkušenostmi a zážitky, je nám toto umění blízké nebo k nám prostě promlouvá.“
Pro rok 2010 připravila Michaela řetězec tvůrčích dílen, které nazvala Uvidět a tvořit. První kolo začíná 25. června na pražském Vyšehradě a jeho účastníci budou společně psát scénář, sestaví hudbu, naučí se hrát s loutkami... Jaké vznikne představení? Záleží, kdo se na Vyšehradě sejde. Budou-li to amatérští loutkáři, bude to jistě jiné divadlo, než kdyby se sešli učitelé anebo lidé nejrůznějších profesí. Už jen tyto okolnosti Michaelu zajímají a přitahují. Ty tři dny nebudou jen dobrodružné pro účastníky workshopu, ale i pro ni.
|
|
 | | Tvůrčí dílny divadla Tineola navštěvují lidé různých profesí |
|
|
|
Michaela Bartoňová (*1955)
Sice vystudovala žurnalistiku, ale novinářskou práci nikdy nevykonávala, zato vždycky chtěla být ilustrátorkou dětských knížek. V roce 1997 založila divadlo Tineola, které hraje po celé Evropě, nezřídka zajíždí i do Austrálie. Hry pro něj vymýšlí, píše i kreslí Michaela, je také autorkou návrhů loutek, kostýmů, dekorací... A iniciátorkou celé řady tvůrčích dílen, které rozvíjejí práci s loutkou. Má dvě dospělé děti a dvě vnoučata, pro něž právě teď chystá svou první kreslenou knížku.
|
|
S divadlem Tineola se teď právě můžete setkat...
... v Karviné, na výstavě Loutka hrou, která je do 30. 6. otevřena v Galerii Pod Věží.
... v Praze na Vyšehradě: 20. 6. se tu hraje představení Kolem světa v čajové konvici, 25.–27. 6. probíhá sympozium Uvidět a tvořit, 10. 7. se koná tvůrčí dílna Od tarotových karet přes obraz k sobě. Více informací včetně kalendáře dalších akcí a představení v Čechách, Německu, ve Švédsku i v Emirátech, najdete na www.tineola.cz. |
|
|
|
Foto: Ondřej Petrlík, archiv Michaely Bartoňové
|
|
|
 |
obsah čísla 78 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
