| V zajetí křivek těl a krajiny |
|
Jana Vlková |
| SANQUIS č.78/2010, str. 34 |
Malují a kreslí, ať jsou spolu, či nikoli. Charakter jejich výtvarné tvorby se naprosto liší, manželi jsou už přes třicet let. Michaela a Ladislav Kuklíkovi.
|
|
|
„Když učitelka odešla, všichni spolužáci po mně chtěli, abych jim domaloval jejich obrázky.“ Ve škole musel Ladislav Kuklík kreslit podle zadání, na volnou tvorbu si musel ještě nějaký čas počkat. O jeho talentu ale nebylo pochyb. Školní léta prožil lehce zmítán mezi svými dvěma zálibami – zvířaty a malováním. Nakonec se mu podařilo spojit oboje dohromady.
První zkoušky na vysokou školu se nepodařily. Psal se rok 1966 a Ladislav musel na dva roky na vojnu. Samotná služba pro něj v postavení strážného nebyla tak náročná, ale protože mu kamarád vyprávěl, že když dva roky pravidelně nemaloval, musel začínat úplně znova, nechával se Ladislav budit v pět hodin ráno a maloval spící vojáky.
Dřina se vyplatila. Po návratu z vojny byl přijat na UMPRUM, a co víc, měl velké štěstí na ty, kteří ho připravovali na jeho profesní dráhu. Krátce se setkal s Jiřím Trnkou a na Zdeňka Sklenáře, v jehož ateliéru pracoval, dnes vzpomíná jako na laskavého guru, který dával všem studentům v uměleckém vyjádření volnou ruku. Na konci studií pak Sklenář doporučil práce svého studenta do DÍLA – tehdejší prakticky monopolní galerie. Ladislav Kuklík tam uspěl se svou státnicovou prací – kalendářem na téma Praha, který odstartoval kapitolu jeho volné tvorby. V tu dobu už znal svou budoucí ženu Michaelu.
Přes rozchody do kostela
„Moji rodiče měli představu, že bych měla dělat něco normálního, čím se uživím.“ Michaela Kuklíková napřed vystudovala střední uměleckou školu na Hollarově náměstí. Protože má v rodině několik architektů, považovali její rodiče právě toto povolání za „správné“. Michaela se tedy nakonec stala inženýrkou, ale stejně si ji přitáhlo malování, titul netitul.
Životní cesty dvou umělců se poprvé protnuly v roce 1972 na akci s názvem Liberecké výstavní trhy. Byli tam oba jako brigádníci. Michaele tenkrát chybělo ještě pár týdnů do osmnáctých narozenin.
|
|
 | | Michaela Kuklíková: Okno do zahrady,
olej, 2009 |
|
|
Začali spolu chodit. Po dvanácti měsících se ale rozešli, dali si dvouletou „pauzu“. A potom konečně přišel den, kdy se Ladislav dostavil na námluvy k nevěstiným rodičům: „Požádal o ruku, snědl oběd, a pak se pořád díval na hodinky,“ vzpomíná Michaela. „Chtěl jsem vědět, jestli si stihneme poslechnout pohádku v jednu hodinu,“ vysvětluje přímočaře Ladislav.
Nestandardní byla také předsvatební příprava snoubenců na církevní sňatek. Svatbu stanovili na přání rodičů na 11. září 1976 do kostela svaté Markéty v pražském Břevnově. Farářem byl přítel Michaeliných rodičů, brzy ale pochopil, že ze snoubenců žádná horoucná víra nesálá. Oba byli daleko vnímavější k architektonickému pojetí a výtvarné výzdobě kostela než ke katechismu... Pan farář je tedy raději prováděl po malebných zákoutích a ukazoval jim skvosty, k nimž neměli normální návštěvníci přístup.
Malířka i modelka
Dnes žijí manželé Kuklíkovi pod jednou střechou v domě pod Strahovem. Mají syna a dceru a společnou vášeň – malování. Michaela má ateliér v nejvyšším patře, nejspíš proto, že je odtamtud krásný výhled na město a okolí. Maluje tam svoje krajiny podle fotografií z cest. A nemusí to být jen její vlastní putování. Inspirovalo ji třeba i Finsko, kde byl na stáži jejich syn.
Nejraději má Michaela barvu, již nazývá svítivou – připomíná sluneční jas. Její krajiny jsou vždycky bez domů, v jakoby původní, nedotčené podobě. Když má výtvarnice chvíli čas a hlavně náladu, převtělí se do role modelky a pózuje pro svého muže.
|
|
 | | Ladislav Kuklík: Adam a Eva,
pastel, 2005 |
|
 | | Michaela Kuklíková: Antalya, olej,
2009 |
|
|
Akty: žádná erotika, ale dřina
Ladislav má království na druhé straně domu. V ateliéru kreslí, v dílně o patro níž vznikají grafiky. Hlavními tématy jeho děl jsou jednak zvířata, ale hlavně ženy. Kreslí svou ženu – převážně tužkou nebo pastelem – v nejrůznějších pozicích, donekonečna fascinován mnohotvárností lidského těla.
Nejprve vždy Michaelu fotografuje, podle fotografií pak kreslí. Zná tělo své ženy dobře, často kreslí zpaměti, ale přiznává, že bez modelky – byť tak blízké – se občas neobejde.
Obrazy Ladislava Kuklíka vyzařují duchovní klid i fyzické napětí. Manželé ovšem svorně přiznávají, že atmosféra při kreslení a pózování bývá poněkud jiná: „Je to děsná rachota. Vždycky se modlím, abych z ní vycedil alespoň tu čtvrt hodinu. Kdepak nějaká erotika.“ Jeho žena přitakává, že ji po ránu válení po dece skutečně moc nebaví, že svého muže občas posílá malovat raději tygry a psy.
A Michaela souhlasí i s nařčením z cenzury: jelikož je v práci s počítačem zručnější než Ladislav, maže bez milosti vše, s čím není dostatečně spokojená. Někdy s nadsázkou pohrozí, že všechna cédečka s fotkami vyhází do popelnice. Neshody ale u manželů Kuklíkových nikdy netrvají moc dlouho. Jako by to měla Michaela změřené: „Nehádáme se déle než deset minut. Jako když se vaří brambory.“
|
|
 | | Ladislav Kuklík: Zrcadlení představ,
pastel, 2002 |
|
 | | Michaela Kuklíková: Egypt: oáza, jezero Karun, olej, 2009 |
|
|
 | | Ladislav Kuklík: Pocit osamění, pastel, 2007 |
|
|
Repro: archiv manželů Kuklíkových, foto Günter Bartoš
|
|
|
 |
obsah čísla 78 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
