SANQUIS - 2010/78 Učiliště kreativity v době krize

Rubriky:

Archivy SANQUIS

Archiv všech čísel

Archiv SANQUIS
ON-LINE listování

Sanquis ve formátu
PDF ke stažení

Klub SANQUIS

Užitečné odkazy

Podporujeme umění

Více z medicíny

Ze zahraničních serverů - archiv

Redakce

Učiliště kreativity v době krize

Günter Bartoš

SANQUIS č.78/2010, str. 14

Uměleckou průmyslovku založili v roce 1920 jako českou protiváhu a konkurenci sklářských škol v tehdejších německých Sudetech – Kamenickém Šenově a Novém Boru. Byla to politická záležitost, proto na tom nešetřili. V Železném Brodě tak vznikla nová dominanta – moderní vzdělávací palác, vyprojektovaný od základů jako sklářská škola. Chodby jsou tady nezvykle široké, dílny a ateliéry prostorné, všude je hodně světla. V roce 2000 ještě dostavěli architektonicky povedenou sklářskou huť, laboratoře a tělocvičnu. „Myslím, že je to úžasné místo, úžasná budova, s výborným vybavením,“ říká usměvavá sochařka a keramička Livvy Fink z Londýna. Přijela do Brodu na kurz, aby se tu naučila novým věcem a umělecky se posunula.

V devadesátileté školní historii vynikají dva ředitelé. Architekt a Plečnikův žák Alois Metelák ústav se spolupracovníky Brychtou, Přenosilem a Pipkem v podstatě vybudoval. Vypracovali umělecký program, povýšili jeho úroveň z „šablonovitého učiliště na ohnisko nové sklářské tvorby,“ jak napsala dobová kritika. Už v prvním desetiletí jeho existence získali mezinárodní renomé, potvrzené cenami na mezinárodní výstavě v Paříži. Sklářský génius Stanislav Libenský vedl školu v letech 1954 až 1963, než odešel na UMPRUM do Prahy. S průkopníkem tavené skleněné plastiky se spojuje nejslavnější éra českého uměleckého sklářství v 60. letech, kdy nemělo ve světě konkurenci. „Pokud bude sklo autorské, originální a autentické, tak na nás nikdo nemá,“ řekl prý Libenský před svou smrtí.

Školní hutě nevyhasly. Ty ve velkých fabrikách už ano.

Livvy Fink (vlevo) a Veronika Černá (vpravo): V Londýně ani v Praze tak vybavenou školu nemáme.

Mediální masáž
Libenského premisou úspěchu, a dnes vlastně přežití, se ale ve velkých českých sklárnách neřídili. Všechny ty „Crystalexy a Jablonexy“ se nedokázaly adaptovat na krizi a asijskou konkurenci a zkrachovaly. Nezaměstnaní skláři plnili po tisících pracovní úřady. Položilo se i Železnobrodské sklo, kde Libenský kdysi pracoval. Přitom situace není zdaleka tak beznadějná, jak tvrdí novinové zprávy. „Z naší praxe víme, že malé a střední firmy, které inovují svůj výrobní program, prosperují i v současné době,“ oponuje Zdeňka Laštovičková, ředitelka sklářské průmyslovky v Železném Brodě.
Momentální atmosféra zmaru ohrožuje sklářské školy, protože rodiče nechtějí dávat své děti na „neperspektivní“ obor. „Negativní masáž, která proběhla v médiích na podzim, se promítla do náboru nových studentů. Těžko se z toho vzpamatováváme,“ říká výtvarník a pedagog Martin Hlubuček. Proto vypracovali v Železném Brodě náborovou strategii a celý podzim organizovali prezentační akce a výstavy na školách. „I v tak špatné době se nám nábor podařil. Víme, že konkurence nemá nikoho.“
Za minulého režimu se ucházely o třicet volných míst na uměleckých oborech dvě až tři stovky zájemců. Dnes jsou rádi, že v září nastoupí čtrnáct nových studentů. Škola vychovává především výtvarníky, kteří obvykle pokračují ve studiu na vysoké škole a pak se věnují autorské tvorbě. Žádná fabrika. Rodiče to však špatně rozlišují. Navíc se obávají úzké specializace. Aby kompenzovala úbytek zájmu o sklářství, otevřela škola nový obor: produktový design. Na deset míst se přihlásilo čtyřicet uchazečů. Novým trendem je také využívání grafických počítačových programů včetně prostorového modelování během výuky.

Renomé školy přitahuje zájemce z ciziny

Martina Hlubučka přijali na železnobrodskou průmyslovku v 80. letech: „Všichni v ročníku jsme moc dobře věděli, proč tam jsme.“ Dnes je uměleckých škol nadbytek, není tudíž tak těžké se na ně dostat. Na motivaci studentů to je bohužel někdy vidět. Není jejich úroveň zákonitě nižší, když se vybírají z omezenějšího počtu lidí? Hlubuček si to nemyslí: „V každé generaci je pořád stejné procento talentovaných lidí. A když máte štěstí, tak je ulovíte. V ročníku jsou vždy tři tahouni, pět průměrných a zbytek jsou outsideři. I pro ně má škola smysl, protože se tady trochu zušlechtí a nevyrostou z nich třeba sígři nebo feťáci. Učíme je, že vytvářet krásné věci má mnohem větší smysl než je ničit.“
Jednoho takového motivovaného studenta pozoruji ve školní huti. Na hlavě má kšiltovku, zpod ní lezou dredy. Pracovat se sklářskou píšťalou u sálající pece Jana Jelínka zjevně baví. „Je to bomba! Sklo je živý materiál, člověk se musí hodně snažit.“ Když to půjde, chce Jelínek pracovat po škole v nějaké sklárně. Neobává se, že nesežene práci? „Věřím, že se sklo jednou vrátí a dobří skláři se uživí.“

Drahá zkušenost
Pečlivě naaranžovaná fotografie z dvacátých let ukazuje ryteckou dílnu s důstojně se tvářícími profesory a jejich žáky. Samí muži. Dnešní obrázek školních dílen a ateliérů je úplně jiný. Nad bruskami a plynovými kahany se tu sklánějí dívky. Dokonce i v sklářské huti, což je tradiční mužské teritorium, převažují studentky. Ředitelku Zdeňku Laštovičkovou to netěší: „Je to problém všech uměleckých řemeslných oborů.“
Veronika Černá absolvovala ateliér skla na pražské UMPRUM. Teď ale stojí u školní pece a fouká do píšťaly: „Potřebuji se naučit víc o řemesle, získat větší praktickou zkušenost s materiálem.“ Proto dala po vysoké škole zpátečku a nastoupila na „sklandu“, jak se železnobrodské průmyslovce lidově říká. „Skláři vám třeba řeknou, že se váš návrh nedá udělat, a vy nevíte, jestli to tak opravdu je. Když budu víc rozumět technologii, budu také lépe navrhovat a nebudu muset ustupovat od svých záměrů.“
Železnobrodská škola je jako malá fabrika, kde si člověk může osahat všechny sklářské provozy. To na vysokých školách nemají. Proto přijíždějí na kurzy i umělci ze zahraničí. Jenže její provoz je drahý, stojí několikanásobně víc než třeba gymnázium. V malém Libereckém kraji mají takové školy hned tři. Proto uvažují, že sklářské průmyslovky v Novém Boru a Kamenickém Šenově pro malý zájem sloučí. Martin Hlubuček považuje odborné školy za nenahraditelné: „Kreativita a manuální zručnost se nejvíc rozvíjejí mezi patnáctým a devatenáctým rokem. Studenty můžete velice brzy přivést k přesvědčivému uměleckému výsledku, získávají náskok. Naši předchůdci to věděli, vsadili na to a dobře udělali.“

Šárka Nováková: Sklenice, 2009 (hloubková rytina, pískování, kombinace křišťálu a kobaltu), foto: Gabriel Urbánek

Marek Slavík: Foukané opálové sklo do optišky, 2009, foto: Gabriel Urbánek

Téměř 70 procent absolventů železnobrodské průmyslovky se dostane na vysokou školu. Zbytek nejčastěji nastupuje do malých firem a jen necelé jedno procento skončí na pracovním úřadě: „Kreativita absolventů se projevuje i v tom, že si dokáží najít práci, i když se třeba v sklářství neuplatní,“ dodává Hlubuček.
Takoví slavní „odpadlíci“ jsou v devadesátileté historii školy třeba malířka Jitka Válová, módní návrhářka Blanka Matragi nebo zakladatel divadelního studia Ypsilon Jan Schmidt. „Když se naučíte pracovat s materiálem, cítit hmotu, tak s takovou výbavou se snadno přejde k něčemu jinému,“ vysvětluje Lukáš Šulc. Pochází ze sklářské rodiny. Na železnobrodskou průmyslovku chodili jeho rodiče, sourozenci a nakonec i on. Do školní huti se vrátil jako učitel. „Můžete se tady naučit základy, abyste mohli nastoupit do fabriky a dělat pomocníka,“ říká mistr Šulc. Ví však, že jeho praktikanti se až na výjimky sklářským řemeslem živit nebudou. Radost z toho nemá.

100% SKLO
Výstava s podtitulem „Sklářská škola v Železném Brodě 1920—2010“ se koná v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze od 17. června do 19. září 2010. Zahrnuje jak díla současných studentů, tak jejich předchůdců, někdejších pedagogů průmyslovky (Alois Metelák, Jaroslav Brychta, Oldřich Žák, Ladislav Přenosil, Zdeněk Juna...). Originální skleněné vázy, mísy, figurky, šperky a další objekty jsou ukázkou širokého spektra sklářských technik a výtvarného talentu. www.upm.cz