Když jsem byl spolu s dalšími kolegy požádán, abych posoudil situaci ve svém oboru za 20 let od naší promoce, zmocnila se mě trudnomyslnost. Tak ono je to už 20 let, co jsme promovali. Jsem o 20 let starší. Jsem však i moudřejší? Každopádně jsem oficiálně uznán za „pamětníka“.
Promovali jsme v době jiných společenských pořádků. Těžko dnes mladým kolegům vysvětlujeme, že jednou z nejobávanějších kateder byla katedra vojenské přípravy, nutící nás po dobu několika semestrů k směšnému sestřihu vlasů a jednou týdně k teoretické i praktické přípravě k boji... Vše zakončeno měsícem u útvaru v Boru u Tachova, kde z místního prádla celý náš studentský útvar promořila veš šatní. Avšak to příšerné vědomí, že když katedru neabsolvujete, půjdete do základní vojenské služby na dva roky, zatímco úspěšné projití znamenalo „jen“ rok...
Zato na katedru ruského jazyka překvapivě vzpomínám v dobrém, protože jsem se od poloviny osmdesátých let začal věnovat etnomedicíně, především pak klasické medicíně centrální Asie. Studoval jsem tibetštinu, a k mému úžasu jediným evropským jazykem, do kterého byly přeloženy základní tradiční lékařské texty, byla ruština. Sovětští výzkumníci totiž celkem bystře pochopili, že jen těžko doženou technologicky vycizelovanou moderní západní medicínu. Uvědomili si však bohatství tradicí prověřených technik, rozvíjených po staletí na obrovském území jejich státu, a tak zakládali četné výzkumné ústavy zabývající se touto problematikou a snažili se o její zařazení do seriózní medicíny moderní. Až v roce 1996 se mi podařilo navštívit Ulan-Ude v Zabajkalí a poznat moudré burjatské kolegy, kteří pilně pracovali jednak na překladech, jednak na experimentech s tradičními léčebnými prostředky. Bohužel, v té době se již dávno přiškrtil tok financí a partě nadšenců zbyly jen nepředstavitelně tvrdé podmínky...
A v této souvislosti se mi vybavují státnice, kde stejnou váhu jako odborné znalosti měla zkouška z tzv. společenských oborů, tj. teorie marxismu-leninismu...
Sám po těžším úrazu v mládí jsem od počátků studia věděl, že chci dělat rehabilitační medicínu. Líbil se mi, a dodnes líbí, její holistický pohled na člověka. Je nádherné vracet pacientům původní schopnosti a dovednosti, o které byli připraveni nemocí či úrazem. Vždyť co je pacientovi platná dobře zhojená zlomenina pažní kosti, je-li následkem úrazu trvale znehybněné rameno a loket.
Přímo jsem se pak zamiloval do medicíny manipulační (dnes bych měl správně říkat medicína myoskeletální). A v tomto ohledu jsem se narodil do správné země a ve správný čas. Vždyť světově uznávaný nestor tohoto oboru je náš profesor Karel Lewit, dodnes aktivní terapeut i pedagog, cele oddaný svému oboru a ochotný kdykoliv poradit nám, kteří těžíme ze zásobárny jeho vědomostí. Měl jsem štěstí na profesora Vladimíra Jandu, který byl i mým zkoušejícím u atestace: člověka trýzněného chorobou, který však nezatrpkl a naopak napřel všechny své síly na práci i výuku. A poštěstilo se mi poznat mnohé další učitele, nezištné a ochotně se dělící o všechny své vědomosti. Raději nebudu vyjmenovávat, protože by mě mrzelo, kdybych někoho vynechal. Jedno jméno však opomenout nesmím: je jím můj primář doktor Koutný z Českých Budějovic. Vždy jej budu nazývat moudrým delfínem, který mě provedl úskalími rehabilitační medicíny. Vždy, když se mi něco nedařilo, jsem jej mohl vyhledat a pan primář nezištně poradil, pomohl, ukázal některou z technik, jimiž jsem pak v budoucnu mohl pomáhat dalším pacientům. Jeho věta: „Netrap se, Mírečku, prvních 20 let praxe mi tento hmat také nešel,“ mi plně dochází skutečně až po oněch 20 letech. Navíc čím více jsem viděl a zažil, tím více vím, kolik toho ještě nevím, a chápu, proč můj pan primář dodnes studuje odbornou literaturu, pečlivě v textu zaškrtává důležité partie barevnými tužkami...
Rehabilitační medicína nemá svou první atestaci - většina kolegů má atestaci z neurologie, ortopedie a podobných oborů. Já jsem si zcela vědomě vybral internu, „královnu medicíny“. Pravda, před atestací jsem litoval, neboť jen knihy, které jsem měl znát víceméně zpaměti, utvořily naskládány na sebe sloupec, který mi končil u prsních bradavek... Ale dodnes si blahořečím za toto rozhodnutí, umožňující mi lépe se orientovat ve vztazích mezi vnitřními orgány a jejich inervací, především pak z osového skeletu. Tzv. vertebroviserální a visceroverterbální problematika je velmi zajímavá a atestace z interny mi dává větší jistotu v interpretacích laboratorních výsledků i analýze anamnestických dat a fyzikálního vyšetření. I zde jsem měl štěstí na jižní Čechy, na tamní již tehdy výborné oddělení vnitřních nemocí. Z osobností zde musím jmenovat doktorku Shonovou, bez které bych se na mnoho věcí kolem sebe díval jen zúženým prizmatem, a to nejen z hlediska lékařských věd.
Rehabilitace, zejména pak rehabilitace ambulantní, je do značné míry limitována přístrojovým vybavením. Zde jsme za dvacet let udělali obrovský kvalitativní skok. Našim oddělením již nedominují přístroje z Polska a NDR. Limitem je nám, žel, finanční náročnost těchto našich pomocníků. Nicméně ani sebelepší přístroj nebude k ničemu, bude-li jej obsluhovat špatná obsluha. Ale protože učím na škole pro fyzioterapeuty, mohu konstatovat, že zde vesměs potkávám empatické inteligentní mladé lidi s velkým zájmem o obor. Jako externí pedagog 3. lékařské fakulty UK Praha znám i dnešní mediky: nejsou zakřiknutí, rádi se ptají, nelimituje je to, co sám u naší generace vnímám jako obrovský handicap: neznalost jazyků a nemožnost cestování v mladém věku. Nejlépe ovšem mohu ocenit kolektiv svých fyzioteraputů z oddělení, kteří se mnou v dobrém i zlém trpělivě snášejí strasti i slasti rehabilitační medicíny.
Naše oddělení se stalo významným centrem neinvazivní laserové medicíny. Nebudu blíže rozvádět její problematiku, protože jí byl v Sanquisu nedávno věnován článek. Chtěl bych zde spíše zmínit efekt této terapie (v komplementu s dalšími procedurami a medikací) u jedné velmi nepříjemné diagnózy, jíž je šumění v uších čili tinnitus. Tato diagnóza je epidemiologicky závažná (trpí jí 15 % populace a nad šestou věkovou dekádou 85 % lidí ví, co je to tinnitus, neboť jej zažili, alespoň jako epizodu). Diagnóza je navíc modelovou diagnózou pro to, co bychom u našich pacientů měli sledovat prioritně - kvalitu života. Pacient s tinnitem není svému okolí nikterak nápadný, nebudí v nás pocit nemocného člověka - ve skutečnosti je však nepřetržitě trýzněn svou nemocí a ne náhodou často i končí suicidiem. Díky svému intenzivnímu zájmu o celou otoneurologickou problematiku jsem se seznámil s dalšími osobnostmi vynikajícími profesně i lidsky. Jmenuji alespoň docenta Hahna, profesora Novotného a docenta Jeřábka, kteří se se mnou nezištně kdykoliv dělí o své vědomosti a o jejichž znalosti se mohu opřít.
Díky tomuto zájmu o otoneurologii a o laserovou medicínu jsem začal i s vlastními publikačními aktivitami. Některé z nich vzbudily zájem i mimo naši republiku, a mně se tak skrze medicínu splnil jeden velký dětský sen: cestovat. Navštívil jsem mnoho zajímavých, často exotických zemí, potkal mnoho krásných a moudrých lidí. Poznal jsem, že svět je vlastně všude stejný, lidé mají všude stejnou rudou krev a stejné touhy: být šťastní, prožít klidný život, s radostí sledovat vývoj svých dětí...
Snad i zájem o etnomedicínu mě naučil vnímat lidi jako celek. Studentům se snažím implantovat do myslí to, co jsem poznal až v čase: že každý pacient přichází nejen s utrpením těla, ale nese s sebou také to, jak jej toto utrpení poznamenalo v jeho psychice. Nese nám však také svou duši, většinou též nějak poraněnou. Dobrý lékař by měl umět zacházet se všemi těmito složkami osobnosti svých pacientů. Co víc, měl by se sám naučit i tomu, jak „ordinovat“ sám sebe - třeba cestou Bálintovských seminářů, jejichž tradici u nás založil docent Skála, který, ač proslul jako terapeut závislostí, je člověkem obrovské vnitřní moudrosti a který musí být proto také jmenován v tomto mém zamyšlení.
Jsem rád, že jsem mohl prožít dvacet let v práci v oboru, který je pro mne i velkou láskou. Někdy až moc velkou, až zasahující do rodinných poměrů. Medicína vůbec nás moc nehýčká - nemálo spolužáků z ročníku, a to je náš věkový průměr kolem 45 let, už není mezi námi. I mne loni zarazila vlastní akutní koronární příhoda, která mě donutila přibrzdit hektické tempo aktivit. Jenže: lze přibrzdit na oddělení, kde je zaměstnáno 10 lidí na ploše 350 m2? Při stálé nejistotě legislativy, termínů plateb, konflitků s pacienty, kteří někdy nejsou s to pochopit, že 36 000 lidí, kteří ročně projdou jako pacienti naším oddělením, je skutečně maximum a při výpadku jediného pracovníka - například pro nemoc - se nám protahují objednací doby a jsme nuceni měnit rozpisy procedur a jejich docházky... Již dnes se stáváme prakticky závislými na sponzorech. Rád bych jmenoval - ale charakter časopisu to nepovoluje. I tak ale děkujeme všem firmám i jednotlivcům, kteří pochopili, že dar našemu oddělení neskončí někde v anonymní nadaci či projeden na benefičním večírku, nýbrž že bude využit na nákup konkrétního přístroje a řádně vyúčtován...
Vida, začal jsem vzpomínáním a končím u finančních problémů. Měl bych si teď prohrábnout dříve keltsky zrzavý, nyní prošedivělý vlas i vous a asi pronést něco na závěr. Milí mladí kolegové: medicína, a to jakýkoliv její obor, je to nejkrásnější povolání na světě. Denně pomáháte strádajícím, což je věc, kterou pozitivně vnímá každý váš spoluobčan. Je to povolání vážené všemi náboženstvími, každou kulturou. Vnímejte každého svého pacienta jako celek těla, psychiky i duše (i když dnes se termín „duše“ už moc nenosí). Najděte si koníčka, abyste se úplně neuzavřeli do ulity své odbornosti - sám se věnuji mineralogii, toulkám po krajině, po lokalitách kamenů... A vy starší, kteří se teď trochu pobaveně usmíváte, vzpomeňte na den, kdy vám stará paní přinesla čerstvě upečený závin - jen tak, pro radost, šla kolem... A to je přece pocit, kterého se nikdy nedostane sebebohatšímu namyšlenci, jehož mercedes a vilu zaznamenáváme, když se tramvají večer vracíme do svých bytů.