Vyrůstala jsem v rodině lékaře a už jako pětileté dítě jsem uvažovala, jestli je lepší být doktorkou nebo kadeřnicí. Poměrně brzy jsem měla v této otázce jasno: budu doktorkou, budu léčit lidi, budu uzdravovat jejich těla i duše, budu se těšit z pocitu, že pomáhám druhým. Můj sen se mi o mnoho let později začal plnit přijetím ke studiu na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze, které jsem dokončila v roce 1986.
Zpočátku jsem neměla vyhraněný názor, jakému oboru bych se chtěla v budoucnu věnovat. Na radu svého tatínka jsem nejdříve uvažovala o očním lékařství. Během letních praxí na různých odděleních jsem si ale uvědomovala, že víc než jedna stránka pacientova zdraví mě zajímá pacient jako celek, jeho rodinná anamnéza, sociální poměry a podobně. Proto jsem se po promoci přihlásila do předatestační přípravy na obor všeobecného lékařství. Absolvovala jsem tehdy tzv. tříleté kolečko po jednotlivých odděleních, pracovala jsem na interně, chirurgii, gynekologii a v porodnici a dále v ambulancích jako oční, ORL, psychiatrické a neurologické. Musím říci, že právě interní lékařství pro mě byl obor, který mě doslova vzal za srdce. Na interně jsem také poprvé sloužila samostatné noční služby v nemocnici na oddělení se stovkou hospitalizovaných pacientů. Noční příjmy, neodkladná potřeba najít pro pacientův zdravotní stav okamžité řešení, vedle toho noční exity... a ještě zbyl čas na to, promluvit si s pacientem, vyptat se ho na jeho osobní starosti, poradit mu, poskytnout i jakousi duševní útěchu, zkrátka dokonalá škola života.
Po třech letech mateřské dovolené jsem dokončila kolečko, odatestovala a nastoupila jako obvodní lékařka v OÚNZ Praha 6. Takže jeden životní sen se mi splnil. S prací obvodního lékaře souvisí další povinnost, tedy sloužit noční pohotovostní služby. Ze začátku to byl obrovský strach a pocit zodpovědnosti, mnozí kolegové tím jistě také prošli. Přijedete na místo, kde se nachází pacient ve vážném zdravotním stavu, ať jde o náhlé onemocnění či o úraz, kolem je spousta zmatených lidí, a vy vstupujete na scénu jako ten, kdo situaci zvládne a vyřeší. Moje práce tím nabyla na pestrosti a postupem času se stala i určitým druhem adrenalinového sportu, protože nikdy si nemůžete být jisti tím, jaké překvapení vám osud připraví.
V té době probíhala v našem státě příprava na privatizaci českého zdravotnictví, z toho plynoucí spousta nových starostí, zmatků a bezradnosti, protože nebylo koho se na určité administrativní věci zeptat. Pro mě osobně se ten problém vyřešil tím, že jsem odešla na druhou mateřskou dovolenou.
V roce 2001, když jsem se znovu vrátila do práce, celý nový systém zdravotnictví a jeho financování dostal určitou (i když ne zcela ideální) podobu. Založila jsem si svou vlastní lékařskou praxi, a to ještě ke všemu na venkově, kam jsem se mezitím s rodinou přestěhovala. Mnozí mí kolegové jednoduše „zprivatizovali“ své dosavadní praxe obvodních lékařů a s početním stavem 1500 až 2000 pacientů si od samého začátku žili poměrně dobře. Já jsem to měla těžší: po mateřské dovolené už byly všechny praxe, včetně té mé z doby před mateřskou, rozebrány. Naštěstí v městečku, kde bydlím, byla vzhledem k počtu obyvatel potřeba ještě jedné ordinace praktického lékaře, nicméně začínala jsem od nuly. Jinými slovy, to pondělí, kdy jsem otevřela ordinaci, která po rekonstrukci voněla novotou, jsem neměla ráno ještě žádného svého pacienta, ale během dopoledne se u mě tři zaregistrovali. Tak to šlo den za dnem, až se o mně lidé postupně dozvěděli, a dnes, po pěti letech, mohu říci, že už mám docela slušnou vlastní praxi.
Má zkušenost z posledních let je, že lékař se dnes už nemůže zabývat pouze medicínou jako na počátku 90. let. A to je škoda. Lékař se musí především naučit pracovat na počítači, protože jediný efektivní způsob, jak vykazovat náklady na lékařskou péči pojišťovnám, je pomocí výpočetní techniky. Lékař musí zvládnout základní principy účetnictví, i když účetnictví a daňové přiznání obvykle raději svěří odborníkovi nebo odborné firmě. Lékař se musí stát také trochu podnikatelem, aby dokázal svou práci, své znalosti dobře „prodat“. V tomto bodě mám však trochu potíže, protože lékařská péče byla a je pro mě vždy spojena s pomocí bližnímu, který je v nouzi a který ne vždy disponuje finančními prostředky. V zájmu správné a rychlé diagnózy jsem připravena poslat pacienta na nákladné vyšetření, i když mi to různé restriktivní regule zdravotních pojišťoven zakazují, a mnohdy to zaplatím ze svého. Ráda telefonicky objednávám pacienty, kteří se dobře neorientují v pražských nemocnicích, ke specialistům, a zapomínám, že pak také dojde k placení telefonních účtů.
Česká společnost i po 16 letech od sametové revoluce žije pořád v minulosti, protože se domnívá, že zdravotnictví je zadarmo. Zdravotnictví nás ale stojí značné peníze, velmi to cítí například úspěšní podnikatelé, kteří platí velké odvody pojišťovnám. Přesto je ve zdravotnictví peněz nedostatek, o jehož příčinách se můžeme jen domýšlet, protože ani jeden z ministrů zdravotnictví dosud nedokázal v tomto rezortu podniknout zásadní kroky k nápravě. Sama to vidím na sobě, jak se cítím a v jakých jsem finančních potížích, když nám pojišťovna platí pozdě úhrady za zdravotní péči.
Na druhé straně nelze popřít, že vývoj zdravotnictví je za posledních dvacet let úžasný. Můžeme předepisovat celou řadu léků, při jejichž užívání se objevuje jen minimum nežádoucích účinků, například vezměme nová antibiotika nebo značně rozšířenou škálu antihypertenziv, léků snižujících vysoký krevní tlak. Diagnostika v praktických ordinacích pokročila i díky značné progresi v možnosti indikací laboratorních vyšetření, například zjišťování tumorových markerů, hodnot lipidového spektra, prostatického antigenu, vyšetřování rizika kolorektálního karcinomu pomocí testu Haemoccult. Máme k dispozici stolní EKG, glukometry, umíme stanovit okamžitě hodnotu CRP a mnoho dalšího.
Situace v českém zdravotnictví, jak všichni víme, je v současnosti nejistá. Starý systém z počátku 90. let neexistuje a nový systém je už řadu let stále ve zrodu. Někdy se divím, že u nás zdravotnictví vůbec funguje. Je to proto, že většina lékařů - a mezi ně patřím i já - má svou profesi ráda a neumí si představit jiný životní úděl. Zůstala jsem věrna svému snu a odkazu otce. Věřím, že brzy bude líp.