| Adolf Born |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.77/2010, str. 10 |
„Mám sen! Chtěl bych ilustrovat knížku Christiana Morgensterna. Jeden z mála básníků, kterého mám rád.“ To mi řekl před sedmi lety, když mě doprovázel k zahradní brance. Dnes u ní zase zvoním a v podpaží si nesu malebnou knížku – důkaz, že sny si Adolf Born zásadně plní.
|
|
|
Ta knížka je bláznivá, krásná, jiná. Vyšla v loňském roce a sklidila všeobecné nadšení. Respektive Adolf Born. Vzal totiž tentokrát do rukou pastely, zvolil poměrně nezvyklou barevnost a především – daleko za sebe odhodil respekt ilustrátora. Tady je spíše spolutvůrcem, básničky vyvedené v hravé němčině sám vybíral z Morgensternových sbírek, našel k nim jeden, někdy i více českých překladů, seřadil je a pak je namaloval– v duchu páně Morgensterna a – po svém. Víte, jak vypadá Kudyzík krkonošský? Kolik hlav má Bědava? Čím se živí Chachája potoční a kde přebývá Zeměplaz? A co Škrvrána? Má ocas nebo křídla? Můžete tipovat, můžete si všechny ty tvory představovat v nejrůznějších podobách, ale Adolf Born je prostě zná. Však také s básníkem, jež je stvořil, vede na stránkách knížky velmi fundovaný rozhovor. Mimochodem, tu knížku nazval Zbornaplaz. Pan Morgenstern by měl určitě radost.
Více než 300 knih už ilustroval Adolf Born, několik také sám napsal, namaloval a sestavil.
|
|
 | | 1982 – Rasskazy i feľjetony |
|
 | | [1] 1963 – Bandité z Partinika |
|
|
|
 | | [2] 1965 – Matka Kuráž a její děti, [3] 1966 – Hamlet, [4] 1967 – Dítě divočiny, [5] 1970 – Čtení o psaní |
|
|
 | | [6] 1970 – Žraloci a malé ryby, [7] 1973 – Zrzavý Orm, [8] 1992 – Žlutý Robert, [9] 1973 – Trampoty pana Tenkráta, [10] 1975 – Hrabě Monte Cristo, [11] 1978 – Pekelná třída, [12] 1975 – Robinson Crusoe, [13] 1979 – Vzbouřenci z Bounty, [14] 1988 – Jáma a kyvadlo & jiné povídky, [15] 1983 – Nejkrásnější otrokyně, [16] 1983 – Cour a Courek, [17] 1988 – Dobře utajené housle / Jablko je vinno |
|
|
O dvou kořenech a veverce
„Morgensternovy básničky mi jsou blízké, protože jsou krásně absurdní. Dlouho jsem si je přál dělat a je fakt, že jsem se pak asi choval dost nevázaně. Pracoval jsem na tom asi půl roku. Začal jsem nejprve nejhumornějšími kousky, ale – asi tak uprostřed práce – se do toho vložily dámy. Moje žena a jedna paní profesorka, která mi měla pomáhat s výběrem veršů. Obě dámy mě chvíli sledovaly a pak zvedly prst: Pozor, nezapomeň, že Morgenstern má i ty druhé básničky. Jsou rozpustilé a smutné. Tak jsem začal číst od začátku. Dámy mají vždycky pravdu, co naplat. Dal jsem na ně,“ směje se Adolf Born. V jeho ateliéru je všechno na svém místě – sbírka pověstných čepic, knížky, obrázky po stěnách, dokonce i papoušek, který mě halasně vítá a pak nám skáče do řeči, je ten samý. Na stole rozmalovaný akvarel, štětce, pera a okolo krabičky s barevnými pastely a křídami.
„Ano, ano, pro Morgensterna jsem zvolil pastel. Proč? Vlastně nevím, prostě mi ta technika přišla nejlepší. Pastel je barevnější než akvarel, přitom ale obtížnější. Tedy alespoň pro mě. Je velmi těžké udržet detail v té mase barev, udržet ho na přiměřené míře. U Morgensterna nebyla jiná cesta. Jeho obrazy, jeho příběhy jsou prostě barevné!“
Dva kořeny se pod jedlí / ke klepům z lesa sesedly. /
Co do vrcholků vítr vnes, / zde dole přijde na přetřes. /
Veverka, teta stoletá, / punčochy přitom doplétá. /
Knik, pípne ten a knak zas ten. / A vystačí s tím celý den.
(překlad Josef Hiršal)
O české povaze
V knihovně úctyhodná řádka svazků. Co titul, to Bornovy obrázky. Během let, po které maluje, ilustroval přes 300 knížek. A vždycky to tak chtěl. Kdysi v dětství miloval knihy s Maroldovými a Burianovými ilustracemi, když mu bylo patnáct let, věděl, že nebude malířem, nýbrž ilustrátorem. S tímhle jasným záměrem složil zkoušky na pražskou UMPRUM a učil se řemeslu v ateliéru karikaturisty Antonína Pelce, posléze společně se spolužákem Oldřichem Jelínkem založil vlastní ateliér a hledal první zakázky. Dnes se na něj hrnou samy a on si s gustem vybírá: Pohádky bratří Grimmů, Tři mušketýři, Válka s mloky, Robinson Crusoe, Kytice, Golem, Mrtvé duše, Pipi dlouhá punčocha, Jáma a kyvadlo, Macourkovy Pohádky... Ale to už se zase ocitáme za hranicemi vymezenými pro ilustrátora. Anebo si snad myslíte, že Macha stvořil jen pan Macourek?
Beru do ruky zase Zbornaplaz. Absurdní poetika se určitě líbí dětem, ale stejně ji asi víc pochopí dospělí. „Některé básně jsou dokonce tak náročné, že si dovolím tvrdit, že ani nejsou pro každého dospělého,“ komentuje. „Ta knížka není pro všechny čtenáře, moc dobře to vím. Je to spíš bonbonek, radost pro ty, kteří mají rádi chytrou poezii a milují hezké knížky. Víte, to je jeden z mála sympatických rysů české povahy – že vesměs máme rádi hezké knížky. To je třeba pochválit, zatímco spoustu dalších českých vlastností nezbývá než odsoudit. Už jen ta naše příslovečná závist! Anebo ten enormně vyvinutý smysl pro nepořádek – na ulicích, okolo domů, v parku. Nedivím se, že nám celá západní Evropa říká ‚ti z východu‘. My tam prostě geograficky patříme. Jen za časů císaře pána jsme skutečně byli Evropani.“
O minulosti
Monarchie! Téma, které nemůžeme opominout. Všichni to o něm víme. Adolf Born má spoustu pádných důvodů, proč být monarchistou a propagovat – samozřejmě s nadhledem a dávkou nostalgie – návrat ke starým dobrým c.a k. pořádkům. Tak za prvé: jeho babička, krásná kuchařka z Maďarska, se s dědečkem, statným jihočeským zámečníkem, seznámila ve Vídni. Tam se jim pak narodila dcera – páně Bornova maminka. Za druhé: dodnes žije půlka jeho rodiny, přesněji rodiny dvou jeho bratranců, v Rakousku. Za třetí: kdyby se monarchie nerozpadla, byl by dnes Rakušanem i on. A za čtvrté? Ta rakouskouherská doba, v níž se smlouvy stvrzovaly podáním ruky a zloději v kostelech nekradli, protože to se prostě nedělá, se krásně maluje.
„Možná nevíte, že Jan Neruda napsal několik zajímavých cestopisů. Byl náruživý cestovatel, do ciziny se vydával vždy tak na dva tři měsíce, putoval třeba až do Egypta, do Turecka. Tam někde se dostal do jakéhosi konfliktu se státními úředníky. Něco učinil (ale nepíše, co přesně provedl!), byl vyslýchán. V nouzi nejvyšší, když už se bál, že skončí v arestu, on – známý slavjanofil – vytáhl z kapsy rakousko-uherský pas a zvolal: Nezapomeňte, že jsem občanem největší monarchie v Evropě! A na takového člověka vy nemáte žádných práv! Turečtí či egyptští úředníci se zalekli a propustili ho. Ne, na rakousko-uherského občana neměli práv. To s českým občanem by jinak zatočili, co říkáte?“
Nerudovo dobrodružství nemohlo zůstat ležet ladem. Dívám se na grafický list: strážci tureckého harému pronásledují slovutného českého spisovatele. A on, prchaje, mává nad hlavou rakouským cestovním pasem...
O cestách, o snech
„Mým velkým snem bylo také cestovat. Vzhledem ke geopolitickým změnám, které postihly náš životní prostor po roce 1948, jsem se ovšem cestovatelem stát jaksi nemohl. A tak jsem si své výpravy vymýšlel – a kreslil. Možná i proto se tím dodnes živím.“
Dnes už si cestování dopřává podle chuti, a tak alespoň jednou do měsíce se svou ženou pořádá výlet za uměním. Paříž, Amsterdam, Madrid, Helsinky, tuhle nedávno také Petrohrad. Ne, Vídeň ani nezmiňuje, tu stejně považuje za domovské území a pobývá tam pravidelně. „Miluju holandské malířství 17. století a kvůli takové výstavě jsem schopen jet napříč Evropou. Vždycky je to úžasný zážitek – obrazy Andriaena Brouwera, Jana Steena, Davida Tenirse, který byl Vlám... Vůbec nejmilejší je mi pak holandský malíř Hendrick Avercamp. Celý život dělal jen bruslařské scény. Ale jaké! Tam lidé tančí, padají, dámám se vyhrnují šaty. Jsou to celé příběhy, situace, osudy. Náramná podívaná.“
Na delší cesty se Adolf Born vydává většinou na jih, míří do Turecka nebo Řecka. Istanbul zná tak dobře jako Prahu, na Peloponéském poloostrově se cítí být také doma. Tam odtud si v poslední době vozí nejvíc námětů pro své grafiky. „Fascinují mě barvy. A lidi. A jídlo. A vůbec všechno! To víte, vždycky do toho ještě přimíchám trochu historie, trochu pohádky... Ale nelžu, ty satyry v olivových hájích tam pravidelně potkávám!“
|
|
|
|
|
Adolf Born (*1930)
Ilustrátor, grafik. Narodil se v Českých Velenicích, když mu bylo pět roků, přestěhovali se jeho rodiče do Prahy. Tady začal studovat UMPRUM v ateliéru Antonína Pelce, společně s ním přešel posléze na akademii. Nikdy neměl ambice malovat velká plátna, ale zcela se soustředil na ilustrace a grafiku. V roce 1974 mu Kanaďané udělili cenu Karikaturista roku, o níž hlasovali lidé z celého světa. To dodnes považuje Adolf Born za největší možné ocenění, byť karikaturám se už nevěnuje. Momentálně kreslí obrázky k povídkám Jaroslava Haška, ve Slovartu mu vychází velká monografie a na červen chystá novou výstavu. Pravděpodobně ji nazve „Mezi námi zvířaty“.
|
|
Repro z knihy Bornova čítanka a Zbornaplaz (2009), vydalo nakl. Slovart, 2007, foto: Ondřej Petrlík
|
|
|
 |
obsah čísla 77 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
| SANQUIS PLUS |
|
| GALERIE SANQUIS |
|
| PORADNA |
|
|
