Quo vadis, alma mater?
Petr Cincibuch  
SANQUIS č.43/2006, str. 6

Deset otázek pro děkany tří pražských lékařských fakult

1. Proč jste chtěl být děkanem?
Zima: Na fakultě jsem pracoval řadu let v teoretickém ústavu a později jsem vybudoval z řady laboratoří Ústav klinické biochemie a laboratorní diagnostiky. Opakovaně jsem byl zvolen členem Akademického senátu fakulty. Někteří členové akademické obce se mě dotázali, zda bych přijal kandidaturu na funkci děkana. Tento návrh jsem dlouho zvažoval a radil se s řadou osobností naší fakulty, než jsem se rozhodl kandidovat. Diskuse, které jsem měl s mnoha učiteli i studenty, mě naplnily důvěrou a dodaly pocit jistoty, že bych se mohl spolehnout na jejich podporu při rozvoji fakulty v dalším období. Bez tohoto vnitřního přesvědčení bych kandidovat na funkci děkana nikdy nemohl.
Funkci děkana chápu jako službu fakultě nabídnout jí své síly a schopnosti a při své pedagogické a výzkumné práci řešit i každodenní problémy, které chod fakulty přináší.
Koutecký: Nikdy jsem neplánoval být děkanem. Stal jsem se jím poprvé z vůle členů akademické obce fakulty a pak opakovaně zvolením členy Akademického senátu fakulty. Byl jsem jím celkem pětkrát. Poprvé v polistopadovém roce 1990, kdy vešel v platnost nový vysokoškolský zákon, a následně dvakrát dvě tříletá období (1991-1997
a 2000-2006). V mezidobí jsem zastával tři roky akademickou funkci prorektora Univerzity Karlovy (1997-2000). Stát se děkanem tedy nebylo mým primárním záměrem. Ovšem když jsem byl opakovaně děkanem zvolen a jmenován, považoval jsem to nejen za velkou čest, ale i za mimořádný a odpovědný úkol, kterému jsem věnoval veškeré úsilí. Zřejmě proto jsem byl zvolen tolikrát.
Svoboda: Byl jsem po listopadu 1989 zvolen za člena Akademického senátu Univerzity Karlovy a měl jsem možnost zúčastnit se nového formování univerzity a prvních bojů o její další vývoj. Od roku 1990 jsem byl po dvě volební období proděkanem 3. lékařské fakulty v kolegiu děkana Höschla.. Pod jeho vedením jsme připravili reformu studijního curricula lékařské fakulty do podoby problémově orientovaného studia. Měl jsem tedy určitou spoluzodpovědnost za vývoj fakulty a zároveň i určitou představu o tom, jak by se měla v kontextu s ostatními fakultami vyvíjet. Proto jsem uvítal možnost ucházet se o funkci děkana a pokusit se posunout dál vše, u čeho jsem byl při vzniku. Za výzvu jsem zároveň považoval složitost ekonomické situace, do které se vysoké školství a lékařské fakulty dostávaly, a byl jsem přesvědčen, že mohu své zkušenosti s řízením velkých organizací využít ve prospěch 3. lékařské fakulty.

2. Naplnilo se vaše očekávání?
Zima: Děkanem fakulty jsem byl jmenován 1. září 2005, a mohu konstatovat, že některá má očekávání a náměty z mého volebního programu se pomalu začínají naplňovat.
Koutecký: V podstatě ano. Vycházel jsem z přesvědčení, že je sice prioritou fakulty vychovávat dobré lékaře a začlenit do činnosti kvalitní vědeckou práci, ale že je právě tak důležité, aby z fakulty vycházeli slušní, obecně dobře vzdělaní a kulturní jedinci. Naplnit totožné principy jsem se snažil i ve sboru pedagogů. Usiloval jsem o pozvednutí kulturní úrovně morálně decimovaného národa.
Svoboda: Za dobu 3 let mého volebního období se bezesporu podařilo 3. lékařskou fakultu nejen ekonomicky stabilizovat, ale došlo i k jejímu rozvoji v oblasti investic, finančních zdrojů i mzdových podmínek zaměstnanců fakulty. Podařilo se i začít splácet dluhy vzniklé v minulém období. Celý chod fakulty byl racionalizován, provedeny potřebné personální změny a vytvořena jasná organizační struktura, pravidla chodu fakulty a jasné vyčlenění kompetencí v jednotlivých úsecích. Podařilo se zahájit prvé kroky k dalšímu rozvíjení nového curricula. Co však zcela překonalo mé očekávání, je to, jak mě práce se studenty a mladou generací uspokojuje, a také fakt, že být děkanem lékařské fakulty přináší kromě práce i mnoho radosti z realizace zadaných úkolů.

3. V Praze jsou tři lékařské fakulty. Mezi studenty i ve veřejnosti se stále diskutuje o přednostech či nedostatcích jednotlivých fakult. Jak byste charakterizoval tu vaši?
Zima: 1. lékařská fakulta UK působí v budovách s historickou tradicí, kde v oblasti Karlova náměstí, Albertova a Karlova výuka lékařství probíhá několik století. Naše fakulta je největší lékařskou fakultou u nás s výukou všeobecného lékařství, stomatologie a zubního lékařství. Na fakultě studuje několik set postgraduálních studentů v rámci programu biomedicíny, na kterém participují ostatní pražské lékařské fakulty a pracoviště Akademie věd. Vzhledem k množství poznatků a potřebě kvalitně vzdělaných odborníků v medicíně je na fakultě možné studovat v několika bakalářských a magisterských nelékařských programech, jako je např. ošetřovatelství, zdravotnická technika, adiktologie a další. Výzkumná činnost je velmi rozmanitá a hlavní výzkumná problematika je soustředěna na výzkum kardiovaskulárních, metabolických a nádorových onemocnění, problematiku dědičných metabolických chorob. V počtu řešených výzkumných projektů, grantů a publikací v zahraničních časopisech patří fakulta k předním výzkumným institucím v naší republice. Je nositelem tří výzkumných záměrů a podílí se na řešení dalších výzkumných záměrů a center a je zapojena do několika projektů 6. RP EU.
Koutecký: 2. lékařská fakulta má po mém soudu ideální podmínky pro to, být fakultou úspěšnou. Je střední, spíše menší velikosti, což optimalizuje vztahy mezi studenty a učiteli. Má zázemí velké moderní fakultní nemocnice. Vzděláním studentů je rovnocenná s ostatními fakultami, ovšem s tím, že významně navyšuje znalosti studentů ve všech oblastech dětské medicíny. Objemem výuky a tím i znalostí studentů je ve srovnání s ostatními fakultami širší. Při nedávné evaluaci vědecké práce dopadla naše fakulta velmi dobře.
Svoboda: 3. lékařská fakulta je fakultou, kterou žertem nazývám fakultou rodinnou. Je z pražských lékařských fakult nejmenší, ale je schopná vytvořit velmi specifické prostředí, které se blíží kolejím anglického typu. Všichni všechny své studenty dobře známe, od přijímacích pohovorů přes úvodní soustředění v Dobronicích, vlastní studium až k promočnímu aktu. Počet studentů a problémově orientované studium nám dává možnost skutečně s nimi od 1. ročníku intenzivně komunikovat, zavedený systém evaluace nám dává jasnou zpětnou vazbu jejich a tím i našich problémů při výukovém procesu. V neposlední řadě je to fakulta, na které je velmi intenzivní studentský život v tom pravém slova smyslu, máme fungující studentskou organizaci Trimed, která pořádá ples fakulty, fakultní výlety, studentské koncerty, naši studenti hrají divadlo, pořádají besedy se zajímavými osobnostmi, píší sami pomocné učební texty pro nižší ročníky, aktivně se zajímají o další vývoj fakulty a cestou svých senátorů se snaží iniciovat změny ku prospěchu fakulty. Vztahy mezi pedagogy a studenty jsou skutečně partnerské se zachováváním vzájemného respektu. Každý, kdo měl možnost fakultou projít, pocítí, že ten specifický duch fakulty skutečně prolíná veškeré dění.

4. Studium medicíny vždy patřilo k těm nejobtížnějším. I dnes je zkouška z anatomie pověstným Rubikonem v tradičním způsobu studia. A bouřlivě se vyvíjející věda neustále přináší tisíce nových poznatků. Jak se s tím vyrovnáváte v základním lékařském vzdělání?
Zima: Při neustále rostoucím množství informací a poznatků ve všech lékařských disciplinách je nutné studenty naučit klíčovým poznatkům a začít používat i nové formy výchovy, např. část teoretické výuky přesunout do distančních forem výuky s používáním nových moderních přístupů, jako jsou e-learning, blended learning. Distanční formy výuky mohou vytvořit prostor, ve kterém si studenti budou moci více osvojit praktické dovednosti. Proto analyzujeme současný sylabus s cílem provést úpravy některých předmětů. Budeme definovat základní výkony, které student v průběhu studia zvládne. S vybranými aktuálními nebo průřezovými tématy můžeme seznámit studenty v rámci povinně volitelných předmětů.
Koutecký: I přes skutečně mimořádný nárůst nových poznatků musejí studenti dokonale znát základy, bez kterých dobrou medicínu nelze dělat. Díky mnoha novým komunikačním a informačním možnostem se studenti seznamují s významnými pokroky, které, pokud je to možné, se do výuky inkorporují (například do zmíněné anatomie zobrazovací metody, lékařská chemie a biochemie do klinické patobiochemie atp.). Studovat podrobnosti je úkolem postgraduální výchovy. Studenti se ovšem mohou začlenit do vědecké práce už v období studia. Rozsah a úroveň postgraduálního studia stále vzrůstá a fakulta na ně klade veliký důraz.
Svoboda: V našem curriculu jsou ty Rubikony poněkud jiné. Integrovaná problémově orientovaná výuka už nemá jako hlavní hrozbu anatomii, ale syntézu mezioborových vědomostí a jejich interpretaci při společných mezioborových zkouškách. Máme samozřejmě zkoušky, které jsou přelomové a obávané, ale tíha těchto zkoušek nespočívá v množství látky, kterou lze obtížně nabiflovat, ale v nutnosti spojování jednotlivých oborů pod hlavičku jednoho medicínského problému. Stručně řečeno, právě proto, abychom se vyrovnali s obrovským nárůstem poznatků medicínských věd, opustili jsme klasické rozdělení studia, které bylo vytvořeno již v XIX. století, a pokusili jsme se v novém curriculu přehodnotit potřebné rozsahy a způsob výuky.

5. Jaký by podle vás měl být student fakulty lékařství? Změnil se za posledních dvacet let?
Zima: Studenti se za posledních 20 let jistě změnili. Rozšířily se jim možnosti poznání a studia v zahraničí, přístup k odborné literatuře a s rozvojem komunikačních technologií i přístup k informacím. Na druhé straně se musejí vyrovnat s ekonomickým zajištěním studia.
Student medicíny by měl mít široký obecný přehled, protože bude komunikovat s pacienty a měl by se umět vcítit do jejich problémů. Měl by zvládnout teoretické poznatky, od kterých se bude stále více a více odvíjet diagnostika a léčba pacientů. V neposlední řadě si při studiu musí osvojit vybrané praktické dovednosti. A měl by si být vědom, že v době významného pokroku v oblasti molekulární biologie, rozvoje biotechnologií a náročných přístrojových technik je přístup k pacientovi nezastupitelný.
Koutecký: Studenti medicíny by měli patřit ke studentské elitě. To proto, že už od samého počátku studia komunikují s nemocnými lidmi, musí si uvědomovat jejich jedinečnost a svou povinnost komplexně jim sloužit. Student medicíny by měl být bystrý, pozorný, pilný, svědomitý, psychicky i tělesně zdatný, rozhodný, ale i uvážlivý, měl by mít smysl pro pravdu a její hájení, měl by být loajální, široce všeobecně vzdělaný (nejen úzce oborově), se zájmem o život v jeho celku a obecně slušný. To se týká nejen chování, ale i oblečení, úpravy zevnějšku atp.
Studenti se samozřejmě v posledních dvaceti letech změnili, a to jak ve smyslu pozitivním, tak negativním. Zmizeli někdejší studenti přijímaní protekčně z politických důvodů. Studentům přibylo sebevědomí, někdy ovšem až příliš. Poněkud více pokory vůči medicíně, pacientům, ale často i učitelům by prospělo. Ještě stále se mnozí z nich snaží získat různé úlevy a některým stačí projít studiem s odřenýma ušima. Někdy mají tendenci osvojovat si práva, která jim nepřísluší. Ubývá slušnosti, někteří nedovedou ani pozdravit. Ovšem máme také dost studentů vynikajících, na které může být fakulta hrdá. Absolvují zahraniční stáže, účastní se vědecké práce v ústavech a klinikách a jsou v ní úspěšní.
Svoboda: Student lékařství by měl být především přesvědčen o tom, že povolání, které si vybral, chce skutečně dělat a že mu je ochoten podřídit i své osobní zájmy a vzdát se některých svých osobnostních svobod. Rozhodnutí vystudovat medicínu je rozhodnutí na celý život, které pro všechny ty, kteří budou medicínu fakticky vykonávat, celoživotně znamená úděl a poslání. Podle mého názoru na tomto principu se nic nezměnilo a ani nezmění.

6. Absolventi lékařských fakult UK se ani v minulosti ve světě neztratili. Jejich odborné znalosti a praktické zkušenosti a manuální zručnost byly srovnatelné se schopnostmi zahraničních kolegů. Rozdíly byly v práci s u nás neznámou technikou, ale hlavně v komunikaci s pacientem, ve vztahu k pacientovi, ve schopnosti empatie. Řešíte tento známý nedostatek na škole?
Zima: Otázka komunikace s pacienty a obecného vztahu mezi lidmi se nejlépe učí a získává každodenním příkladem učitelů a lékařů. Je to jedna z oblastí, které se chci výrazně věnovat.
Koutecký: O slušných znalostech absolventů naší fakulty nepochybuji, už během studií získáváme o těch, kteří absolvují dlouhodobé stáže v zahraničí, příznivé zprávy. O dobré kvalitě mnoha z nich svědčí výsledky prezentované na studentských vědeckých konferencích. Učíme a zkoušíme lékařskou etiku. V mém pohledu je tato výuka ovšem jen teoretickou informací, která vůbec nemusí korespondovat s chováním medika a budoucího lékaře. Důležitější je soustavná, plynulá, každodenní výchova. Učit lékařské morálce by měl každý klinický i vědecký pracovník celým svým životem, svými postoji k pacientům, kolegům, studentům, k vědě a loajalitou projevovanou instituci (univerzitě, fakultě, pracovišti) i kolegům a studentům.
Svoboda: Naši studenti mají již od 1. ročníku možnost setkávat se a komunikovat s pacienty. Výuka komunikačních dovedností, výchova k partnerskému vztahu mezi lékařem a pacientem a snaha o odstranění všech paternalistických principů z medicíny, absolutní respektování obecně lidských práv a speciálně i práv pacienta patří k největším prioritám výchovy a výuky studentů na naší fakultě. Tyto principy jsou vyučovány v lékařské etice, v celé řadě kurzů a jsou pochopitelně i náplní výchovy a výuky studentů v jednotlivých klinických oborech. Mám možnost diskutovat o těchto otázkách se studenty v jednom z povinně volitelných kurzů, kde se probírá i problematika České lékařské komory. Musím konstatovat, že ve všech otázkách týkajících se etiky, práv pacientů, komunikace s pacienty a komunikace s jejich příbuznými mají naši studenti velmi jasný, ucelený názor, a pokud budou schopni tyto své názory uplatňovat a prosazovat v praxi, zcela zásadním způsobem změní obraz našeho zdravotnictví.

7. Pojmenujte prosím největší problém vašeho pracoviště.
Zima: Jde spíše o oblasti, kde by na fakultě mělo dojít ke změnám. Za ně považuji zavedení moderních forem výuky do teoretické přípravy s vytvořením prostoru pro výuku v menších skupinách studentů, s možným zapojením i soukromých zdravotnických zařízení. Vytvoření moderního vzdělávacího centra s knihovnou a možnostmi samostudia. V neposlední řadě také rekonstrukci a modernizaci budov fakulty.
Koutecký: Je-li pracovištěm myšlena fakulta, dovoluji si zmínit problémy dva. Prvním jsou zcela jistě horšící se vztahy. To se ovšem týká horšících se vztahů v celé společnosti. Druhým je nedostatek zájmu o akademickou kariéru, a to nejen v některých teoretických oborech, ale i v oborech klinických. Jedním z důvodů je zcela jistě nižší finanční ohodnocení školských pracovníků proti pracovníkům zdravotnickým. Domnívám se však, že ubývá i vědomí cti, kterou kdysi práce v tak významných institucích, jakými jsou Karlova univerzita a její lékařská fakulta, představovala.
Svoboda: Největší problém naší fakulty, stejně jako všech vysokých škol, je získat a udržet mladé a mimořádně schopné pracovníky na fakultě zvláště v oborech teoretických a preklinických.

8. Jak chcete v těchto potížích pomoct?
Zima: Na podzim jsme zahájili přípravu e-learningových kurzů na fakultě s určitou finanční podporou. Jednáme s řadou zdravotnických zařízení o různých formách spolupráce při klinické výuce nejen mediků, ale i ostatních studentů bakalářských a magisterských programů. Připravujeme projekt rekonstrukce dvou budov fakulty, kde vzniknou prostory pro kvalitní výuku zubního lékařství, prostory výzkumných laboratoří a prostory knihovny odpovídající požadavkům počátku 21. století.
Koutecký: Možnosti tuto situaci změnit jsou omezené. Ovlivňovat je zapotřebí nejen studenty a pracovníky fakulty, ale i širokou veřejnost a její rozhodující představitele. Všichni bychom si měli uvědomit, že vždycky platilo, platí a po mém soudu platit bude, že duch vítězí nad hmotou. Cílem lékařovy práce nemohou být, samozřejmě při jeho dostatečném materiálním zajištění, jen hmotné zájmy. Já stále spatřuji v medicíně poslání. Lékaři nejsou a ani nemohou být jakousi exkluzivní enklávou. Oni i medicína jsou a budou takoví, jakými si je společnost vytvoří. Za důležité považuji vštěpovat studentům smysl pro tradici a úctu k minulosti a jejím velkým osobnostem a vědomí, že minulost vytvořila přítomnost, od které se bude odvíjet budoucnost. Také je zapotřebí uvědomovat si, že je rozdíl mezi medicínou a zdravotnictvím. O něm často ani sebelepší lékař nerozhoduje. Odedávna se traduje, že medicína je zčásti vědou a zčásti uměním. Kdysi vyrovnaný poměr obou těchto složek se mění výrazně ve prospěch technologií, někdy na úkor člověka. To je zapotřebí napravit.
Svoboda: Vytváříme mzdový systém, který by měl mladé vysokoškolské učitele stimulovat, dávat jim srovnatelné mzdové podmínky s ostatními vysokoškoláky nepedagogy a snažíme se pro každého z mladých pedagogů vytvořit jasně definovanou perspektivu jeho dalšího odborného rozvoje a jeho kariérního a ekonomického postupu.

9. Myslíte, že absolventi LF UK jsou hrdí na svou alma mater?
Zima: Jsem přesvědčen, že většina absolventů naší fakulty je na svou fakultu hrdá. Také dvě třetiny studentů loňského 6. ročníku na anketní otázku „Jsem rád, že studuji na 1. LF UK, odpovědělo kladně.
Koutecký: Někdejší honor univerzity a fakulty bohužel klesá. Nejen u studentů, ale i u části pedagogů. Povznést úctu k univerzitě a univerzitním pracovištím, která je odedávným základem národní vzdělanosti a kulturnosti, považuji za neodmyslitelnou povinnost těch, kteří to s univerzitou a fakultou myslí dobře. Být členem akademické obce Karlovy univerzity a její lékařské fakulty a být jejich absolventem či dokonce pracovníkem by se mělo znovu stát osobní prestiží a ctí.
Svoboda: Byl bych špatný děkan, špatný pedagog a manažer, kdybych nebyl přesvědčen o tom, že naši absolventi jsou hrdí na to, že studovali a absolvovali 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy.

10. Jak byste požehnal mladému lékaři před jeho celoživotní cestou za pacientem?
Zima: Povolání lékaře patří mezi nejnáročnější, ale i nejkrásnější povolání či poslání. Znamená neustálé studium a osvojování si nových znalostí, dovedností a léčebných postupů. Lékař by měl vždy zvažovat a přemýšlet, zda pro pacienty udělal maximum možného na základě nejmodernějších poznatků medicíny. Neměl by však také zapomínat na hluboký lidský rozměr našeho povolání. Vztah k pacientovi zůstává nezastupitelný a je oporou a posilou pro nemocného člověka.
Koutecký: Použiji dva citáty, z nichž jeden je úvahou lékaře, druhý úvahou filozofa. Velký český chirurg profesor Jiří Diviš řekl ve své inaugurační přednášce: Cítit s trpícím, říditi se poznanou pravdou vědeckou a poslouchati hlasu svědomí, toť jsou tři vůdčí hesla, jež podle mého přesvědčení zahrnují v sobě celou etiku lékařství. A sarkastický filozof Voltaire mínil, že ic není úctyhodnějšího než lékař, který provádí své umění s obezřelostí a věnuje stejnou pozornost bohatému i chudému. Ale mohl bych žehnat i mnohým dalším ponaučením.
Svoboda: Ve starověku místo požehnání skládali lékaři Hippokratovu přísahu.Její obsah už dnes v mnohém neodpovídá tomu, co bychom od lékaře požadovali, ale její princip je stále stejný a platný. Já sám bych mladému lékaři po absolvování fakulty řekl: Jdi s pokorou vykonávat povolání, které jsi si vybral. Využij všechny své schopnosti a získané vědomosti k tomu, aby ti právem náležel ten vznešený titul lékař.
Otázky připravil
Petr Cincibuch

 



obsah čísla 43 ročník 2006





poslat e-mailem



SANQUIS PLUS




GALERIE SANQUIS




ORBIS PICTUS



PORADNA