Každý den před dnešní nocí
/srpen 1930/

Dědečkovi
bylo napřesrok osmdesát let.
Byl po mrtvici. Denně za svítání
jsem ho pomalu oblékal, s ustavičným
domlouváním jako dítěti, od ponožek
až k šátku na krk. Slyšel každé slovo
z našeho světa, ale hned je zapomínal.
Pak se nadechl: „To jsem rád, že jdu domů!“
Chytil se hole a s mou pomocí
překročil práh. Už nevnímal osoby,
nedbal o jídlo, ani o spánek, ale
byl jimi vždy přemožen. Z tohoto světa
dožadoval se jenom šatů a hole.
Z pokleslých rtů stále jen znělo: „Domů!“
Vodil jsem ho sem a tam pod Běsnou,
mezi mým a jeho světem šuměla
purpurová stěna mé mladé krve.

Prosil:
„Pane Sýkoro, vedete mě domů?“ „Vedu,“
mručel jsem, už dávno jsem odvykl
vymlouvat mu, že nejsem přece žádný
nebožtík Sýkora. „Ty mládneš, Marvanko!“
Jak to děláš, holka?“ to zase zavolal
do prázdných bezů. „To se ti zdá, Josefe,“
odpověděl jsem za Marvanku.

Den po dni
mrtví vystupovali z limbů a za ně
jsem mluvil já. Často jsem se tou hrou i bavil,
musel jsem se přece bránit, i když stále
mezi mým a jeho prostorem šuměla
purpurová stěna mé mladé krve,
i když jsem odtamtud byl nezasažitelný,
bavil jsem se tou hrou, ale častěji
už jsem se viděl, jak se s divokou Tonkou,
až si navečer odskočí z panského,
pouštíme peřejemi a hledáme
nejprudší proud, v němž jako proti své vůli
se k sobě přitiskneme břichem a prsy.

V nakladatelství Československý spisovatel mi svěřili doporučující dopis a poslali za Františkem Hrubínem pro posudek potřebný k vydání knihy. Mé první. Ani se tomu nechce věřit: tolik svobody. Dveře holešovického bytu Františka Hrubína nesly stopy domácnosti pečlivě udržované ženskou rukou. Naleštěný lak, vycíděná mosazná vizitka. Básník mě viděl poprvé. Sdělil jsem mu, že mu nesu rukopis své sbírky a že společně s nakladatelstvím prosíme o přečtení a vyjádření k případné publikaci. František Hrubín dal čistý list papíru do psacího stroje a povídá: „Tak si řekni, jak to chceš.“ Byl jsem ohromen. Vydat knihu tehdy nebylo vůbec snadné, obzvláště ne první. A velký český mistr slova, který mě vůbec nezná, je ochoten doporučit rukopis bez přečtení. Měl jsem pochopit později, že doporučení z nakladatelství už znamenalo první síto a moudrý spisovatel věděl, že vydaná kniha ještě z autora básníka neudělá.
Rozhlížel jsem se bojácně po pokoji. Byt byl zařízen prostě, tak, jak prostě působil i jeho majitel. František Hrubín postřehl můj pohled: „To je nábytek, který jsme si se ženou koupili, když jsme se vzali.“ Sbíral jsem v té době motýly, zaujal mě jeden v krabičce na zdi. „Chceš ho?“ nabídl mi tu přírodní krásu, která zdobila zeď jeho příbytku desítky let. Pak mi uvařil čaj a zcela otevřeně mi vypravoval, jak bojuje s alkoholem, jak opět prohrává a připravuje se na bohnické léčení. „Víš, mně to nejvíc chutná v takových zaplivaných automatech, nastojáka u pultu.“
Svěřil jsem se mu z obdivu k jeho přírodním básničkám. K lásce k vesnici se slámou v akátech, s jemným pískem ve vozových kolejích, s močůvkou vonícím polím. „Tak to jsi poslední básník venkova,“ řekl prorocky lyrik. „Ano, to budu,“ slíbil jsem dojatě.
1. března roku 1971 jsem seděl doma v křesle a poslouchal rádio. Náhle hudbu přerušila slova hlasatele: „Dnes zemřel český básník, národní umělec František Hrubín. Bylo mu 60 let.“
Ano, méně, než je dnes mně.
Slovníky spisovatelů mě označily za básníka města.

Petr Cincibuch