Svižně jedoucímu řidiči to z Prahy trvá pět, nejvýš šest hodin; obědvat už může v Alsasku. Pokud se pak vyhne rušné metropoli Štrasburku, nezavítá do středověkého Colmaru a rovnou zamíří na venkov, prožije tu klidnou, příjemnou a nijak zvlášť drahou dovolenou.

„Mnozí si to asi nemyslí, ale my máme co nabídnout. Rovinatá nebo jen mírně kopcovitá část našeho kraje je ideální pro cyklisty. Z vrcholů Vogéz jsou zase nádherné výhledy. A procházky od vesnice k vesnice po protáhlých svazích porostlých vinicemi se zastávkami v malebných hospůdkách nebo u některého ze stovek vinařů dají každému zapomenout na stresy, které přináší moderní civilizace,“ tvrdí Christian Ruffenach. Doslova vlastníma rukama vybudoval ze stodoly docela rozlehlé apartmá, v němž se člověk cítí jako doma. Zvlášť když majitel ho rád pozve na skleničku. Mimo sezonu (ve Francii se jedná především o srpen) apartmá pronajímá za příjemných třicet nebo čtyřicet euro. Ovšem opravdu nádhernou, ale i svým způsobem rodinnou atmosféru si člověk vychutná v některém ze starých hotýlků, zařízených dobovým nábytkem.
Pro Čecha má Alsasko jednu velkou výhodu. Zatímco v Provence nebo v Bretagni se na venkově většinou domluví pouze francouzsky, mnoho Alsasanů ještě ovládá němčinu, byť mluví jakýmsi německo-galským dialektem. Nicméně životní styl převládá francouzský. Boulangerie nabízejí skvělé bagety a croissanty, patiserie sladkosti a na jídelníčcích restaurací převládají speciality s čerstvou zeleninou, typické třeba pro Paříž.
Tradiční alsaská kuchyně se ovšem v mnohem podobá německé. Vedle tarte flambée, což jsou jakési placky posypané špekem a zapečené s hustou smetanou, jsou to nejrůznější vepřové rolády a hlavně choucroute - směs vařeného zelí, párků či klobás, plátků opečeného špeku a brambor, podlitá ryzlinkem a troškou třešňovice. S některým z místních a mimochodem velmi dobrých piv (nejznámější je Fischer, které se prodává v tlustých zelených lahvích) chutná tenhle téměř bavorský pokrm výtečně. Pravda, je poněkud těžký a určitě neprospívá štíhlé linii. Zatímco bez vepřového a zelí si zdejší kuchyni nelze představit, knedlíky sem ze střední Evropy ještě nedorazily, což našinec pociťuje jako jistý nedostatek

Zvláštní kapitolou je alsaské víno, převážně se tu pěstují bílé odrůdy. Na rozdíl od slavných vín z okolí Bordeaux, z Burgundska či Provence není u nás příliš známé, i když vyniká specifickou vůní i chutí. Ryzlink, Tokaj, Pinot Gris, Sylván a především Gewürztraminer, kořeněný tramín, se vyrovnají těm nejslavnějším značkám. A cena lahve přímo od vinaře začíná na necelých deseti eurech. Samozřejmě tu existují vína i podstatně dražší, která přímo volají po přiměřeně dlouhém archivování.
„Rozhodně nemůžu říct, že by se nám v posledních letech dařilo nějak zvlášť skvěle. Vládní politika způsobila, že tu máme o něco vyšší ceny než v Německu a naši spořiví sousedé sem už zdaleka tolik nejezdí. A hlavně nenakupují. Nebýt opravdových fajnšmekrů z velkých francouzských měst, kteří odebírají naše víno po desítkách i stovkách lahví pro své soukromé sklípky, nevím, jestli bychom jako vinaři vůbec přežili,“ tvrdí Michel Goettesman z vesnice Châtenois. Když vidí, že se vám při ochutnávce jeho vína rozzáří oči a že si koupíte alespoň bedýnku, přidá láhev či dvě zdarma a upřímně se těší z naděje, že možná získal dalšího stálého zákazníka.
Škoda jen, že si člověk nemůže projet více než stokilometrovou La route de Vins d’Alsace, byly by to hotové vinařské hody, ale zdejší víno je hodně silné, takže řidič by brzy sjel ze silnice nebo skončil v rukách ostražitých četníků. Faktem ale je, že pokud auto vysloveně nešněruje vozovku, na dýchání do balonku si tu rozhodně nepotrpí.

Středověká města nejsou ve Francii či v sousedním Německu a samozřejmě i ve střední Evropě ničím mimořádným. V Alsasku se ale zachovaly také středověké, často opevněné vesnice s nádhernými hrázděnými domy, které člověku připomenou, že zdejší kraj byl dlouhou dobu součástí Německa. A doslova všude jsou květiny. Z truhlíků pod okny visí muškáty, ale kytky zdobí také četné kašny a dokonce i ty nejzastrčenější dvorky, kam stěží zasvítí sluníčko. Alsaské ženy sázejí květiny do kamenných korýtek, starých plechových umyvadel a dalších nádob, které už přestaly sloužit v domácnosti. Ty nejšikovnější a nejtrpělivější vytvářejí z pečlivě zastřižených keřů a mnoha kvetoucích rostlin pozoruhodná sousoší či plastiky. Do nejznámějších vesnic a městeček, jako jsou Riquewihr, Ribeauville či Kayseberg (zde mimochodem lze navštívit rodný dům slavného lékaře a filantropa Alberta Schweitzera), je lépe přijet brzy ráno nebo večer, tahle městečka totiž objevili nejen evropští turisté, ale už i Japonci.
„Bez květin nedokáže žít žádná opravdová Alsasanka. Jinak by byly staré domy i úzké uličky smutné a nebylo by žádná radost v nich žít,“ svěřuje se paní Ruffenachová.
Vedle květin existují i jiné věci, které zdobí domy a ulice. Především kovové vývěsní štíty starých hospod a restaurací, ale i keramiků (mimochodem, typická alsaská keramika se hodí jako vítaný suvenýr), truhlářů, pekařů či řezníků, které vedle typické zlaté hýří nejrůznějšími barvami. A oživují je četné veselé figurky, které dávají docela jasnou představu o oblečení i životě starých Alsasanů.
V běžném životě lidové kroje už nejsou k vidění, ale na výročních slavnostech, kvůli nimž nejméně jednou do roka i v těch nejmenších vesnicích zmizí z hlavní ulice automobily a jí a pije a tančí se skoro až do rána, se ještě tu a tam objeví.

Pokud si někdo potrpí na historické rarity, určitě neprohloupí, když si vyjede do kláštera Mont Saint-Odile nebo na hrad Haut Koenigsbourg. V devatenáctém století tu po někdejší pevnosti zbývaly už jen rozsáhlé ruiny, ale před více než sto lety hrad za obrovskou sumu dvou milionů marek obnovili pro německého císaře Viléma II. Koenigsbourg měl symbolizovat „věčnou“ příslušnost Alsaska k Německu. Prohraná první světová válka způsobila, že ta „císařská věčnost“ neměla dlouhého trvání. A dneska by se v Alsasku našlo jen pár jednotlivců, kteří by si přáli opětné posunutí státní hranice. Alsasané jsou prostě Francouzi, šarmantní, sympatičtí, jenom trošku zvláštní.