„Zkouším svobodu lidského gesta při práci s barvou. Možná svobodu lidského pohybu vůbec? přemýšlí o své tvorbě (a sobě) Kateřina Štenclová v jednom z katalogů ke svým výstavám. A vlastně ji to dost vystihuje.
Časopis Ateliér o ní před časem napsal, že se jako jediná ve své generaci propracovala k čisté abstrakci. Nepatří do žádné umělecké stáje či výtvarné skupiny. „Jsem solitér, konstatuje sama, „cítím se tak a naprosto mi to vyhovuje. Její cesta k uznání a k vnitřní rovnováze nebyla přímá. Možná právě proto si teď tento stav tak užívá. A občas také píše básně.

Vystudovala jste gymnázium, pak jste dokonce krátce koketovala se studiem architektury... Kde se vzala touha malovat?
Malovala jsem už jako dítě a vždycky jsem to chtěla dělat. Ale byl tu tlak rodičů. Oba jsou technicky založení a vzdělaní, chtěli, abych vystudovala něco pořádného a abych si příliš brzy nezavřela některou z možných životních cest. Proto jsem vystudovala gymnázium - nicméně už od třetího ročníku mi to stejně nedalo a opakovaně jsem dělala zkoušky na Akademii výtvarných umění. Vyšlo to až pošesté. Takže jsem mezitím stihla zkoušky na pedagogickou fakultu, obor čeština-výtvarná výchova, který ovšem zrovna neotevírali, a pak jsem po vzoru otce šla na architekturu. Byla jsem tam půl roku, a rychle jsem si uvědomila, že rýsovat opravdu nechci. Z vlastní vůle jsem odešla, ani jsem se nenechala vyhodit.

Nicméně pak jste konečně překročila práh Akademie a definitivně vstoupila do světa malby... To už vám bylo třiadvacet.
Ano, byla jsem o dost starší než většina spolužáků. A k tomu jsem překonala vážnou nemoc a ztratila bratra... Takže jsem na Akademii vstupovala s pocitem, že jsem si ji od života těžce vydobyla. Proto jsem si tehdy řekla, že udělám všechno, abych se prosadila. Myšlenky na rodinu, děti, to všechno jsem odložila na druhou kolej. Vystavovala jsem, kde se dalo, o všechno se zajímala, všude jsem se ukazovala, na můj vkus až násilně, hnala jsem se i do akcí, které mi nebyly tak blízké, jen abych byla vidět - pořád s vědomím, že je to jediná šance. Naučila jsem se od svých racionálních rodičů, že pohnout se dá i s věcmi, které působí neproniknutelně nebo zablokovaně, jen si člověk musí logicky srovnat možnosti a co je třeba udělat. Právě tento racionální pohled mě takto poháněl. Navíc moje matka nebyla jen vědec a logik, ale žena nijak submisivní. Vyrostla jsem v prostředí, kde bylo pro ženu normální se prosazovat i mezi muži.

Kdy došlo na první výstavy?
Koncem roku 1989 se vzedmula vlna zájmu o české umění, rozjely se všemožné akce pro české umělce. Nejdřív jsem se mihla na měsíc v Rakousku, v Dánsku a pak se naskytla osudová možnost jet do Švýcarska. Cizinci se tehdy hodně zajímali i o postavení žen, kterých bylo ve výtvarném umění poskrovnu. Švýcaři si vybírali, koho pozvat na půlroční stáž, a náhodou přišli na mou výstavu. Byla jsem připravená a vybavená i jazykově - tatínek mě ve druhé třídě nahnal na angličtinu a pak jsem během Akademie sama začala chodit na francouzštinu na Francouzský institut, takže nic nebránilo tomu, abych se vydala do světa. Dali mi vybrat Curych nebo hory. Možnost konfrontovat se s přírodou, světlo v horách mě nalákalo. Prožila jsem půl roku v nadmořské výšce 1600 metrů, ve velkém ateliéru, měla jsem k dispozici vyměřený čas, srovnání s dalšími umělci a totální klid. Žádné telefony domů, osobní problémy, nejistota. A tak se najednou rozběhl mechanismus, který vše zjednodušil, vycizeloval v člověku myšlení, soustředění, nápad. To mi tehdy hrozně pomohlo.

Zajímá mě: moment svobody a otevřenosti
vůle chtít být a její vymezení v mysli
vizuální zkušenost s mikro a makrokosmem
co je malé a co je velké
energie světla a energie vůbec
relativnost času i prostoru, iluze s tím spojené - opakování
představy vzpomínek, představy přítomnosti...

Už tehdy jste se rozhodla, že půjdete cestou abstrakce?
Abstrakci jsem měla jasnou už na škole. Ale byla zakázaná. Tehdy jsem ji malovala i coby diplomovou práci - a neprošla. Řvali na mě, že tohle nedovolí, můj profesor měl málem hysterický záchvat. Musela jsem rychle udělat nějaké portréty a pohledy z okna, nazvat to Proměny přírody... Moje první abstraktní vlna však byla lyrická, emotivní, pocitová. Přirozená, ale strašně závislá na toku emocí. Neměla jsem ještě žádný výtvarný jazyk, malovala jsem chaoticky. Začala jsem se bát jen tak máchat rukama a vytvářet hezké věci, bez nějakých zákonitostí. Tak jsem zase sáhla do rodových racionálních a analytických vod a učila se poznávat, co je za obrazem, oddálit své vidění a pracovat s ním formálně - to bylo pro mě těžké, neboť jsem expresivní vizuální typ, ale postupně jsem objevovala systém. Prolínala jsem dva náměty, později jsem začala dělat detaily, zkoumala, co udělá, když je vytrhnu z celku, zkoušela jsem zrušit viděné - a takhle jsem si hrála, krůček po krůčku si kladla otázky a ty jsem si zodpovídala a přitom se posunovala, až jsem, přes zjednodušené obrazy detailů ze svých obrazových pokusů, dospěla k pohybu v barvě, napadlo mě, že je to hodně ovlivněné světlem, a začalo mě zajímat světlo barvy, tíha toho světla, intenzita, rovnováha - a to trvá až do dneška.

Přesto, že jste utekla od architektury a rýsování, geometrie vás jako by přece přitáhla. Nebo si s ní alespoň pohráváte.
V mých obrazech byla vždycky volná ruka, křivá čára. Vytvářela jsem si takovou svou barevnou abecedu -která barva kterou vedle sebe unese, zajímala mě vertikála, horizontála, základy kompozice. Začala jsem pracovat s rovnováhou, energií barvy, kvalitou barevného světla a hledala jsem ze začátku hranice mezi barevným světy, takže to opravdu působilo, jako bych dělala geometrickou abstrakci. Ale o tu nešlo. Také jsem se brzy začala vracet k pohybu, i u rovných věcí. Do obrazů jsem začala dávat otáčivé linie.Postupně jsem hranice začala rušit, začal mě zajímat „skoromonochrom, jak se ta hranice a ten pohyb promítá v barvě. Hledím víc do detailu té barvy, až do úplné hloubky...

Barevné prožívání
Cítíš se domodra
dozelena
či dorůžova
na tom nezáleží
jen když čas od času
barvy v tobě
sněží

K tomu jste dospěla v tvorbě. A v osobním životě jste zřejmě v určitou chvíli došla k tomu, že už zvládnete, unesete, chcete mít vztah. Rodinu.
Vlastně už po tom Švýcarsku jsem věděla, že znám své životní téma. Barvu, její světlo. Že mi to jde až do žaludku, že to jsem já. Věděla jsem, že musím jít tímto směrem, do koncentrace a nerozbíjet ji miliony konceptů. Tehdy jsem se našla a nastoupil klid, otevřela jsem se - v tu chvíli jsem se už napojila na svůj osud a potkala jsem svého osudového partnera. Cítila jsem možnost, že přijde. Nemusel, ale nějak se to všechno odehrálo, jak jsem si přála. Tak přirozeně přišla i rodina.

Jiným malířkám se mateřství promítlo do obrazů. Vy jste však nezměnila ani téma, ani způsob vyjadřování.
Rozšířilo se mi vnímání, ale jinak? Už jsem byla zralá, když se Julinka narodila, bylo mi šestatřicet, měla jsem ve svém tématu jasno. Všechno přirozeně jelo dál. Nikdy do práce nestrkám svůj osud, nikdy jsem se do obrazů nevypovídávala, to jinde, třeba kamarádkám, ale práce je pro mne velmi posvátná věc, mám k ní jiný přístup. Ne, že bych nebyla emotivní, to jsem velmi, ale díky tomu racionálnímu v sobě si pro ně vytvářím prostor, kde emoce mohu úplně pustit, kde mám totální svobodu, a netrápím se, kde ubírat nebo přidávat. Je za tím samozřejmě hodně práce a přemýšlení, a i tak je mi někdy v českých krajích vyčítáno, že mám moc jižanský projev.

Mně se naopak zdá, že v sobě máte klid, jakýsi nadhled. Je to tím, že nejste na malování existenčně závislá? Učíte už hezkou řádku let na francouzském lyceu, máte muže úspěšného hudebníka...
Malováním se uživím, ale díky učení si mohu dovolit i nadstavbu - teď jsem si třeba postavila ateliér. Asi bych mohla malovat v nějakém pokoji v bytě, bez lycea, ale je to pro mě zajímavější řešení i z více důvodů. Ze školy přijdu lačná po svém introvertním světě, po malování. A pak jsem v ateliéru strašně sama, takže se zase těším mezi lidi. Velkou výhodou je odstup, relativita pohledu, který ve škole získávám. Ve škole žiji vlastně v cizím, francouzském světě, získávám odstup od českých problémů, nejsem zanořená jen do toho našeho světa, hledám, co mě tady baví, můžu si všechno relativizovat, a to mi velice vyhovuje. A také mě na tom baví profesionalita. A já se v tom francouzském světě musím obhájit a prosadit.

Musíte se stále obhajovat, nebo už máte svou galerii a sběratele?
Strukturované galerie, které mají konkrétní záběr, tady chybějí. Takže se na každé výstavě konfrontuji s věcmi hodně vzdálenými od toho, co dělám. Jako by populární zpěvačka zpívala s jazzovou a někdy tam vběhla klasická - je to banální srovnání, ale tak nějak naše galerie fungují. Typ umění, který dělám já, je ve světě docela obvyklý, má své příznivce, ale tady je málo prostoru. Na druhé straně mi to vyhovuje - snažím se vystavovat pokaždé jinde, protože mě zajímá sama instalace jako taková.
Svým způsobem si užívám, připravuji výstavy pokaždé na jinou míru, a jsou to nádherné noci, když si sním o novém prostoru a přemýšlím, jak jej zesílit, uvolnit, představuji si obrazy, které to místo nejlépe naplní, otevřou, vymýšlím si, jaké barvy, jaké tvary obrazů do něho poskládám. To si připravuji hodně dlouho, pak teprve maluji. Chci, aby byl ten vizuální zážitek podobný hudebnímu, aby lidé nepřemýšleli nad linií a jaké nese obsahy, ale aby měli pocit energie, světla.

A asi je také nechcete ovlivňovat názvy obrazů. Proto Vínový, Žlutozelený, Tmavorůžový?
Verbální stránka obrazu mě nezajímá. Jednou jsem namalovala obraz, který jsem vymyslela, když jsem plavala v bazénu a pozorovala světlo na hladině. Měl pracovní název Bazén, i když na tom obrazu samozřejmě nic z bazénu nebylo. Pak jsem ho udávala jako Zelenomodrý. Moje názvy se velice často pohybují Mezi modrou a žlutou nebo Do červena. A názvy výstav? Všechno se točí kolem jmen jako Hranice události, Odlišné gravitace, Rámec možností...

Inspirujete se vesmírem?
Ráda si čtu Hawkinga, o černých dírách, čtvrtém rozměru, koukám na fotky z vesmíru, to mě baví, ale nemaluji vesmír, zajímá mě relativita vidění, relativita obrazu. Jak je uzavřený do rámu, a přece jej přesahuje. Ráda pozoruji a fotím naopak i úplné detaily v přírodě, takže mě přitahuje makrokosmos i mikrokosmos. Kdysi dávno, když jsem prožívala hodně tíživé rodinné záležitosti, mě drželo při životě hlavně oko. Uviděla jsem něco vizuálně silného a dobilo mě to jak baterka. Získala jsem energii a chtěla žít. Pořád to tak mám, když jsem třeba hodně vyčerpaná. Dodneška se vracím k tomu silnému momentu vidění nádherné energie, i když už nic tak tíživého neprožívám.

Mám z vás pocit, že jste vyrovnaná, šťastná...
...a tak ten život byl zpočátku náročný. Všechno bylo tíživé, teď se to rozsvítilo - už mám zřejmě vypěstované mechanismy přežití, nepodléhám snadno tíze života. Proto si to teď užívám, umím ocenit, že žiji v hezkém prostředí, že jsem obklopená rodinou, a hlavně mohu malovat. Jsem pozitivně naplněná, a tak nebojuji ani sama se sebou, mohu si být sama sebou jistější.

Jídelní lístek
k snídani světle zelenou posypanou suchým prachem,
se žlutou sodou
k obědu červeň s nakládanými azurovými proužky
a přípitek do bledě modra
k večeři fialová probleskující šarlatem,
zvlhčená ultramarínem
na noc smaragdová zeleň politá pařížskou modří
se žlutými krůpějemi

Ptala se a zaznamenala
Eva Bobůrková
Foto Günter Bartoš
Kateřina Štenclová
Narodila se 17. května 1959 v Praze
1982-88 studium na AVU
První výstava, které se účastnila, byly slavné Konfrontace (1984-7)
Samostatné výstavy: např. Hranice události, Veletržní palác - 1999, Skoromonochormy, Galerie Navrátil - 2003, Rámec možností, BayerBayer 2004 a mnoho dalších i v zahraničí (New York, Londýn aj.)
Společné výstavy: např. Monochromie, České museum výtvarného umění 2002, Malba dnes, Jízdárna Pražského hradu - 2003-4 aj. i v zahraničí
Zastoupena ve sbírkách současného umění NG aj.
Žije a tvoří v Praze, učí na francouzském lyceu, má manžela Františka a dvanáctiletou dceru Julii
Její dílo je možné vidět na www.stenclova.com