Každý z nich zažil jinou etapu, jiný soubor, jiné inscenace. Všichni diváci za těch čtyřicet sezon však zažili jedno podobné - emocionální zážitek z magie hereckých osobností a síly živého divadla. Připomenout si to mohou i nad novou knihou Činoherní klub 1965 - 2005, jejímž vydáním divadlo letos završilo oslavy 40. výročí svého založení.
Začalo to docela nevinně, vůbec ne jako založení nového divadla. Ředitel Státního divadelního studia, které v 60. letech sdružovalo některé netradiční soubory - Srncovo Černé divadlo, Šmokův balet, Laternu magiku i kabaret, Miloš Hercík nabídl mladému začínajícímu režisérovi Ladislavu Smočkovi, aby v rámci studia režíroval vlastní hru Piknik.
„Dal mi zcela volnou ruku - ať si vyberu ke spolupráci, koho chci. A ten postoj se mi líbil,“ vzpomínal Ladislav Smoček.
Psal se rok 1964, kdy z původní nabídky jedné inscenace vykrystalizovala možnost založit nové divadlo. Mapa divadelní Prahy se pomalu zaplňovala novými scénami, kterým se začalo říkat divadla malých forem: 1958 Divadlo Na Zábradlí, 1959 Semafor a počátkem 60. let všechny výše jmenované soubory, jimž dalo organizačně-hospodářský rámec právě Státní divadelní studio. Šlo o celé hnutí, které oficiální místa přijímala s rozpaky. Tím spíš, že spontánně vyjadřovalo náladu tehdejší mladé generace. Dalším výrazem pohybu v umění těch let byla i takzvaná nová vlna v českém filmu.
První, na koho se Ladislav Smoček obrátil, byl jeho spolužák z DAMU, dramaturg Jaroslav Vostrý. Společně pak využili nabídky J. R. Picka dělit se s ním o prostor, v němž tehdy působil jeho kabaret Paravan. Adresa té scény byla Ve Smečkách 26.

Klub jako místo dialogu
Ladislav Smoček vymyslel pro nové divadlo název Klub. Dílem proto, že chtěl, aby se na jevišti scházeli herci různých divadel podobně jako muzikanti na jam-session, dílem proto, aby to v očích příslušných orgánů nevypadalo, že vzniká další divadlo. Miloši Hercíkovi se název Klub zamlouval, ale chtěl k němu ještě jedno slovo. To dodal Jaroslav Vostrý a Činoherní klub byl na světě.
Třetím, kterého dvojice Smoček - Vostrý oslovila, byl režisér Jan Kačer, který mohl ze svého dosavadního působiště v Ostravě přivést i několik herců. Ladislav Smoček měl představu, že bude mít co nejsvobodnější volbu obsazení a angažuje herce vždy na konkrétní inscenaci, o Janu Kačerovi bylo známo, že jeho názor na soubor se blíží představě „party“. Jaroslav Vostrý, který se stal uměleckým šéfem nově založeného divadla, se klonil k malé, ale víceméně stálé herecké sestavě doplněné hosty.
Osud tomu chtěl, že byl málo navštěvovaný Paravan na konci sezony 1964/1965 zrušen a divadlo zůstalo jen Činohernímu klubu. Premiéra Smočkova Pikniku 27. února 1965 se vydařila a před protagonisty nové scény stál úkol vytvořit další repertoár. Divadlo vzniklo bez deklarativního programu.
„Nechceme poučovat, ale mluvit o lidech,“ shrnul jeho snažení Jaroslav Vostrý.
A dodržet toto prohlášení se podařilo hned během první sezony. Co inscenace, to dnes legenda. Stejné je to i se jmény tvůrců. Penzion pro svobodné pány v režii Jiřího Krejčíka, Kačerovy režie Albeeho a Camuse, první režie Jiřího Menzela, Smočkovo Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, které se v pozměněném obsazení hraje dodnes, Zločin a trest v režii Evalda Schorma s Janem Kačerem v roli Raskolnikova...
V první regulérní sezoně do divadla přišli herci, kteří se stali základem souboru na celá šedesátá léta a někteří i déle: Josef Somr, Josef Abrhám, Jiří Kodet, František Husák, Vladimír Pucholt, Petr Čepek, Jiřina Třebická, Jiří Hrzán, Jiří Hálek, Nina Divíšková, Jana Břežková.
„Těžko dělat dalekosáhlé závěry nad pěti inscenacemi. Činoherní klub si ukládá zvoleným pojetím divadla mimořádně náročné úkoly, na které zatím nestačí například zdaleka všichni jeho herci a které budou čím dál nesnadnější pro jeho režiséry. Zvládne-li je, má šanci stát se divadlem, které nebude nikdy potřebovat náboráře,“ napsal v lednu 1966 v Literárních novinách Sergej Machonin.
Jestli Činoherní klub v následujících desetiletích opravdu něco nepotřeboval, byl to náborář.

Tanky uprostřed práce
Novému divadlu byly dopřány tři roky mimořádně soustředěné práce. Zahajovacím dnem sezony 1968/1969 byl 21. srpen. Náplň života divadla byla první dny poté úplně jiná než jen umělecká. Vedoucí osobnosti divadla si musely položit otázku, jestli pokračovat v dramaturgickém plánu, který vznikl za úplně jiných podmínek. „Rozhodnutí trvat na svém nevyžadovalo vlastně ani žádné velké myšlenkové úsilí, ba rozumělo se takříkajíc samo sebou: vyplývalo ze všeho, co jsme až dosud dělali, a obsahovalo i jádro našeho postoje k nastalé situaci,“ napsal Jaroslav Vostrý ve své knize Činoherní klub 1965-1972 - Dramaturgie v praxi.
Proto divadlo nestáhlo z repertoáru Revizora, který měl v režii Jana Kačera premiéru v květnu 1967, naopak v atmosféře všeobecného bojkotu všeho ruského nastudovalo také v Kačerově režii i Čechovův Višňový sad. Začátkem 70. let přibylo i Gorkého Na dně a Čechovův Strýček Váňa. K tomu v době, kdy v ostatních divadlech neustále klesal počet původních českých her, uvedl Činoherní klub řadu nových a původních textů okruhu spřízněných autorů: Ladislava Smočka, Aleny Vostré a překvapivě i Pavla Landovského.
To už byl ovšem začátek 70. let a ve všech divadlech začala krutě řádit normalizace. Z Divadla Na Zábradlí museli odejít Václav Havel i Jan Grossmann, Krejčovo Divadlo Za Branou pro jistotu padlo celé. Činoherní klub musel k 31. prosinci 1972 opustit jeden z jeho zakladatelů a dosavadní umělecký šéf Jaroslav Vostrý společně s několika herci. Z repertoáru divadla zůstala půlka. Postupně odcházeli další: Jan Kačer, Jiří Hrzán či Pavel Landovský z důvodu „normalizace“, Josef Somr do Národního divadla...
Jedna etapa historie Činoherního klubu, o níž je dodnes generace šedesátníků přesvědčena, že byla tou nejlepší, skončila.
Počátkem 70. let po nuceném odchodu většiny vůdčích osobností divadla se Činoherní klub ocitl ve stále se prohlubující umělecké krizi. Divadlo začalo opět systematičtěji pracovat až na konci 70. let, po příchodu uměleckého šéfa Jiřího Daňka. Vytvořilo řadu inscenací, které představovaly v kontextu tehdejšího českého divadla znovu jednu ze špiček. Nejvýznamnějšími inscenacemi tohoto období byly Cesta dlouhého dne do noci E. O’Neilla, Zuckmayerův Hejtman z Kopniku, Horváthovy Povídky z Vídeňského lesa, Gogolovi Hráči, Hrabalův Něžný barbar, Ivanov A. P. Čechova, Svatby A. P. Čechova a B. Brechta a dramatizace Hrabalovy novely Obsluhoval jsem anglického krále.
Přišla sametová revoluce, jejíž první řádky se psaly právě tady, Ve Smečkách 26. A po ní další generace tvůrců. Ale to jsou všechno zatím jen epilogy první kapitoly, která dala tomuto divadlu navždy tvář.