Není divu. Díky ní se do Prahy alespoň načas vrátila umělecká díla, která naše hlavní město nebo zemi opustila v mnoha případech před více než šesti sty lety. Ať už jste se na výstavu stihli dostat či nikoliv, snad nepohrdnete malou procházkou po Obrazárně Pražského hradu. Zdržíme se - až na několik výjimek - u artefaktů, které byste na výstavě možná nehledali. Anebo by vás nenapadly historické souvislosti, které jejich příběh umocňují.

Co objekt, co obraz či socha, to historická památka nevyčíslitelné hodnoty a umělecký klenot. Ať už jsou to obrazy či sochy gotických Madon, relikviáře, které Karel IV. nechával dělat jako schránky pro ostatky světců, sochy z parléřských dílen anebo třeba listina opatřená množstvím pečetí, kterou přivezli na koncil v Kostnici zástupci české šlechty, aby protestovali proti upálení mistra Jana Husa... Když už jsme u této památky: listina z Kostnice doputovala posléze do univerzitní knihovny v Edinburghu (pravděpodobně ji tam dovezl Jan Amos Komenský) a odtamtud ji dosud nikdy nikam nepůjčili! Až teprve loni do New Yorku a letos do Prahy. I další díla byla veřejně vystavena vůbec poprvé. Například hliněná hlava Panny Marie z přelomu 14. a 15. století, která se v roce 2005 objevila nečekaně na uměleckém trhu v Paříži a posléze ji vykoupilo Metropolitní muzeum v New Yorku. Půvabná hlavička je evidentně pražského původu a dokazuje, že v Čechách už v lucemburské době existovala také sochařská tvorba v pálené hlíně…
Celkem se sešlo na Pražském hradě 216 exponátů, které patří do 97 veřejných i soukromých sbírek a jedenácti zemí světa. Organizátorem významné výstavy bylo vedle Správy Pražského hradu také Metropolitní muzeum umění v New Yorku. Tam měla výstava loni na podzim premiéru: během tří měsíců ji zhlédlo na 170 000 lidí. V Praze byla expozice doplněna o další exponáty, takže se stala ještě celistvější a zajímavější.

Madona ze Zbraslavi
je samozřejmě jednou z nejproslulejších a nejkrásnějších českých milostných Madon. Představuje korunovanou Pannu Marii v roli Královny Nebes. Prsten na levici je narážkou na Mariino mystické zasnoubení s Kristem, zatímco stehlík v rukou malého Ježíše připomíná jeho mučednickou smrt na kříži. Kde se tenhle obraz ale vzal ve zbraslavském opatském kostele? Pravděpodobně ho sem přivezl sám Karel IV. Když se vrátil z Francie do Čech, vedly prý jeho první kroky k hrobu jeho matky Elišky Přemyslovny (1292-1330), která byla pohřbena právě na Zbraslavi. Opatskému kostelu pak Karel IV. později věnoval i tento obraz.
Majitel: Římskokatolická farnost
Praha-Zbraslav. Foto: Radovan Boček

Relikviářová brož
patří mezi množství schránek pro ostatky světců, které nechal vyrábět skutečně ve velkém Karel IV. Nečinil tak náhodou. Věděl, že panovník v jeho době je mocný tak, jak hodnotnou kolekci ostatků nashromáždil. A tak nejenže vládl a vedl diplomatická jednání, ale také pilně shromažďoval ostatky. Relikviářová brož se svatováclavskou orlicí vznikla v pražské zlatnické dílně. Ve čtyřlistém rámu zdobeném emailem je osazeno osm schránek s relikviemi. Posvátný klenot ze zlaceného stříbra a zdobený drahokamy připomíná hlavního patrona Českého království, sv. Václava, jehož kultu věnoval Karel IV. - sám rozený Václav - mimořádnou pozornost. Jak se klenot dostal do Francie, kde ho dnes vlastní Musée du Louvre? Římský císař Karel IV. ho mohl darovat svému příbuznému a oddanému spojenci, francouzskému králi Karlu V.
Majitel a foto: Musée du Louvre, Paris

Sv. Lukáš Evangelista
- Díváme se právě do očí Mistra Theodorika? Nemalá část historiků soudí, že portrét sv. Lukáše Evangelisty je také autoportrétem známého dvorního malíře Karla IV. Theodorik přišel do Prahy na císařovo pozvání někdy v polovině padesátých let 14. století z Kolína nad Rýnem a usadil se - podobně jako Karlův dvorní architekt a sochař Petr Parléř - na Hradčanském náměstí. Tady je také roku 1359 poprvé zmíněn jako majitel domu, v roce 1367 ho císař odměnil za výzdobu kaple
sv. Kříže na Karlštejně statkem Mořina a vůbec mu projevoval úctu. Kdo tento výjimečný umělec byl? Jak vypadal? Jeho portrét se oficiálně nezachoval - až na zmíněného sv. Lukáše. Proč právě Lukáš? Mimoto, že jde o výjimečně kvalitní umělecké dílo, historikové si všimli, že Lukáš se jako jediný ze svatých na oltářní stěně pohledem obracel k místu, kde původně stával hlavní oltář. Nebylo to jasné znamení, že jde o autora celého cyklu? Tento svatý byl také uctíván jako ochránce a patron malířů, a jistě není náhodou, že Theodorik stanul v čele jejich bratrstva malířů na Starém Městě pražském... Tak tedy, je to Theodorik, nebo není?
Majitel: NPÚ středních Čech, hrad
Karlštejn. Foto: Národní galerie, Praha

Kresba Madony a sv. Václava
byla až dodatečně vevázána do misálu, který se okolo roku 1625 pravděpodobně stal majetkem švédské královny Kristiny. Dnes ho vlastní Královská knihovna ve Stockholmu. Jak se v rukopise ze 17. století vzala kresba, která stylově odpovídá uměleckému prostředí dvora Karla IV.? Další otázka, kterou už asi nikdo nezodpoví. Kunsthistorikové však našli paralely ke sv. Václavu s rozevřeným pláštěm mimo jiné u sochy ze stejnojmenné kaple katedrály sv. Víta.
Majitel a foto: Royal Library, Stockholm

Busta mladé ženy,
která do Prahy přicestovala z Kolína nad Rýnem, má na hrudi heraldický znak rodu Parléřů. Svou formou, figurálním typem i uměleckým provedením je blízká bustám Karlových manželek v dolním triforiu pražské katedrály sv. Víta. Koho představuje? Mladá žena mohla zosobňovat Evu a mohla tak být podstavcem (konzolou), na níž kdysi stála socha Panny Marie. Mladistvá tvář však napovídá, že mohlo jít o identifikační podobiznu členky Parléřovy rodiny. Například Drutginy, dcery stavitele kolínské katedrály a manželky Jindřicha z Gmündu, který byl synovcem Petra Parléře. Kdo byl Petr Parléř, snad netřeba připomínat.
Majitel a foto: Shnüttgenmuseum, Köln

Cestopis sira Johna Mandevilla
nechal z francouzštiny přeložit Václav IV., prvorozený syn Karla IV. Samotného úkolu se na králův příkaz zhostil v letech 1410 - 1420 Vavřinec z Březové, magistr svobodných učení. Popis poutnické cesty anglického rytíře ze St. Alban, sira Johna Mandevilla do Jeruzaléma a na Blízký východ a také líčení jeho fiktivní cesty do Afriky, Indie a Číny doplňují bohaté ilustrace provedené stříbrnou tužkou na tónovaném pergamenu, což dokazuje, že je maloval umělec ovlivněný franko-vlámskou knižní malbou. Cestopis je tedy dalším důkazem, že mezi lucemburskou Prahou a Paříží existovaly čilé umělecké styky. K nim přispívaly i osobní vazby mezi vládnoucími dynastiemi - ty fungovaly za Jana Lucemburského i jeho syna Karla IV. a přetrvaly i v dalších časech. Například Václav IV. sice nepodědil po svém otci a dědovi diplomatický talent, neprahl tolik po politickém úspěchu a ani ho nedovedl docílit, ale po celý život systematicky podporoval umění - zvláště se přitom zaměřoval na heraldiku a bibliofilii. Při své poslední cestě na západ se třeba roku 1397 setkal se svými bratranci a nadšenými bibliofily Jeanem z Berry a Ludvíkem Orleánským. Ti, stejně jako avignonští papežové, velmi obdivovali umění pražských královských iluminátorů. Karel VI., francouzský král, pak také pověřil jednoho z pražských malířů vůbec nejprestižnější zakázkou: provedením Grande Chronique de France.
Majitel a foto: British Library, London

Bellifortis Kondráda Kyesera z Eichstättu
zase dokazuje, že se Václav IV. také zajímal o válečnické umění, byť v něm později neměl zrovna velké štěstí. Bellifortis (doslovně: ten, který je silný ve válce) je nejstarší ukázka iluminovaného rukopisu o válečnické magii a vojenské technice. V deseti kapitolách jsou popsány a znázorněny válečné vozy, palné zbraně, rakety, vrhače, ale i potápěčské oděvy, parní lázně, civilní lodě, mlýny i ohňostroje. Jsou tu také návody na výrobu léků, pásů cudnosti, recepty na vaření i magické formule. Bellifortis má dnes na světě nejméně dvacet známých kopií, z nichž tato byla dokončena v roce 1405 v knihovně Václava IV., byla věnována římskému králi Ruprechtovi I. a je odsouhlasena samotným autorem Kondrádem Kyeserem. Ten byl velkým stoupencem českého krále. Když Václava IV. zajal v roce 1402 Zikmund, musel Kyeser dokonce odejít do exilu.
Majitel a foto: Niedersächsische Staats
und Universtitätsbibliothek, Göttingen

Odznak dračího řádu
patřil rytířskému bratrstvu, které založil uherský král Zikmund roku 1408 pro ochranu svou a své manželky Barbory. Jinými slovy - syn Karla IV. si tehdy zřídil osobní ochranku. Draka s ocasem nadvakrát otočeným kolem krku a rudým křížem na zádech, připomínajícím ránu od meče sv. Jiří, nosili hrdě na svých slavnostních kabátcích všichni členové bratrstva. Ti první pocházeli z řad uherské aristokracie, ale již v roce 1409 vstoupilo do bratrstva také čtyřiadvacet pánů ze Štýrska a Rakouska a o sedm let později třicet aragonských šlechticů. Když už jsme u Zikmunda, „té Lišky ryšavé“, historikové moc dobře vědí, že je ještě třeba opravit jeho obraz v našich dějinách. Mladší syn Karla IV. byl v evropském měřítku velmi úspěšný a cílevědomý politik, obratný diplomat a velkorysý podporovatel umění, což ho činí v pravém slova smyslu opravdovým a skutečným pokračovatelem v otcově díle. Po jeho vzoru se nejen stal římským císařem a hybnou silou v evropské politice, ale vybudoval si nad Dunajem velkolepou královskou rezidenci, kam zval - stejně jako kdysi jeho otec do Prahy - nejlepší umělce.
Majitel a foto: Bayrisches
Nationalmuseum, München