Ale to není zdaleka všechno - točil i s dalšími světovými režiséry. Například ve Velké Británii s Lindsayem Andersonem (If) nebo v Americe s Mikem Nicholsem (Silkwoodová). Nakonec se ale vždycky vrátil domů.
Když jste s Milošem Formanem natočili film Taking off, nenapadlo vás, že byste se stejně jako on už do tehdejšího Československa nevrátil?
Opravdu silných jedinců, kteří dokážou vzdorovat nejrůznějším tlakům a překonávat v podstatě nepřekonatelné překážky a uspět za každých okolností, je málo. Dá se říct, že jsem poznal jenom jediného - Miloše Formana. Ten dovedl jít tvrdě za svým, a proto se dokázal prosadit i v Americe. Já nejsem tak velký bojovník, ale stejně často přemýšlím, jestli jsem neudělal hloupost, když jsem se vrátil domů. Existuje úsloví, že změna je život. Ano, ale někdy je toho na člověka moc.

Takže tehdy jste na emigraci opravdu nemyslel?
Myslel jsem na ni už v roce 1965, když jsem byl poprvé v Anglii; zdála se mi úžasná. Ještě jsem nebyl ženatý, neměl jsem dítě, takže jsem zdánlivě měl lehčí rozhodování. Býval bych ale musel opustit svého tátu, byl to vynikající člověk, a já se bál, že bych se s ním už nikdy nesetkal. A taky jsem se pohyboval ve skvělé partě lidí, kteří vytvářeli tu později slavnou novou vlnu českého filmu. Měli jsme kamarádské vztahy; když jsem tehdy odlétal, na letišti v Praze se se mnou loučili skoro všichni - Miloš Forman, Ivan Passer, Jarda Papoušek... - a z mého úspěchu se opravdu radovali. Myslím, že každý někoho potřebuje, nikdo nemůže být sám. I tak silný člověk, jako byl Kolumbus, potřeboval námořníky. A taky mám kořeny v Praze. Samozřejmě se mi někdy zasteskne po Americe, ale můžu tam kdykoliv odjet. To je ovšem něco jiného, než kdybych tam žil.

Prý jste tehdy i od Angličanů dostal nabídku, abyste zůstal.
Bývalý český novinář, který na ostrovech dostal politický azyl a tlumočil mi, tvrdil, že o mě Angličané stojí. Jenže já mu nedůvěřoval, stejně jako lidé kolem mě. I tak jsem samozřejmě mohl o azyl požádat, ale prostě jsem to neudělal. Na minulost se podle mě nedá dívat dnešníma očima, kterými řadu věcí už nevidíte. V šedesátých letech jsem v Anglii narazil na spoustu lidí, kteří v podstatě měli komunistické názory a nedali si je vymluvit. Byli přesvědčeni, že v Rusku to dělají dobře, že dokonce i Stalin to myslel a dělal dobře. Žádný z nich totiž neměl se socialismem osobní zkušenost. Je obrovský rozdíl mít svobodnou volbu a žít ve svobodném světě. My jsme žili v tom nesvobodném, kdy o nás často rozhodovali jiní. Ale o tom neměli mnozí levicoví umělci a intelektuálové na Západě ani ponětí. A vysvětlujte něco lidem, mezi nimiž klidně mohl být nějaký komunistický agent. Zajímavé je, že jednou mě zatkla anglická policie, protože na mě přišlo udání, že jsem špion. Umím si představit, kdo ho asi poslal.

Myslíte, že byste Angličany o skutečné tváři socialismu nepřesvědčil? Mohl byste jim přece vyprávět, jak jste si v mládí nemohl jen kvůli svému původu vybrat školu ani budoucí povolání.
Mohl bych. To máte pravdu. Základní školu jsem skončil rok po únoru 1948. Můj otec měl holičství a vlásenkářství a pro většinu dětí živnostníků bylo tehdy studium tabu. Rok jsem se tedy učil práci se železem, i když například moje maminka chtěla, abych vystudoval obchodní akademii. Po roce jsem nastoupil do jiného učebního oboru - měl ze mě být filmový laborant. Ale nakonec jsem se dostal do zpravodajského filmu jako asistent, byl jsem ostřič u hraného filmu, potom druhý kameraman... FAMU jsem vystudoval večerně.

Dá se říct, že jste šel za svým snem?
Jenom jít za snem nestačí. Člověk nežije na zemi sám, potkává spoustu lidí. Někdo ho někam postrčí nebo naopak zabrzdí, pomůže mu nebo ublíží... Život je vlastně biliár, jednou vás někdo nebo něco odrazí tam, podruhé jinam. A zdaleka ne vždycky si můžete vybrat kam.

Nicméně rozhodnout se kudy dál nakonec stejně musí člověk sám. Přešel jste hodně takových křižovatek?
V naší branži je rozhodování časté. Chtěl jsem dělat celovečerní filmy, a trvalo dvanáct let, než jsem se k tomu dostal. Chtěli po mně, abych točil dokumenty, abych šel pracovat do televize, jenže já směřoval jinam. Nebylo to ani trochu jednoduché, protože tenkrát se tolik filmů netočilo, ale nakonec jsem se přece jen dostal k tomu, co jsem si přál.

Nepochybně jste se dostával do situací, že po vás chtěli, abyste točil film, jehož scénář vám nevyhovoval, byl příliš poplatný tehdejší době a vládnoucím názorům. Jak jste se tomu bránil?
Tohle mě potkalo, o mou práci byl zájem, a tak mě za totality pořád někam tahali, tlačili do něčeho, co jsem nechtěl. Jak už jsem řekl - nejsem tak velký bojovník, nevím, jakému tlaku bych dokázal čelit. Naštěstí tyhle nepříjemné situace za mě vždycky vyřešil pánbůh. Prostě se něco přihodilo, a hned byl důvod, proč jsem to dělat nemohl. Například v roce 1969 jsem těžce havaroval. Utrpěl jsem velmi vážná zranění a hodně dlouho jsem ležel v nemocnici. Skoro se dá říct, že jsem tenkrát přežil svou smrt. Z nemocnice jsem vyšel o berlích, a než mě stihli do něčeho uvrtat, odjel jsem do Ameriky točit Taking off. Smlouva na tenhle film byla uzavřená ještě v osmašedesátém roce. V zahraničí jsem točil celý rok. Svým způsobem jsem měl štěstí, i když, jakmile jsem se vrátil, spadla klec, dlouho jsem nemohl vycestovat. Ale tehdy záleželo jenom na mně, jestli mi dají do držky, nemusel jsem se vracet. A abych nezapomněl - další zdravotní problém mě zachránil, pokud to tak můžu říct, před hodně politickým filmem. Chtěli, abych s Otakarem Vávrou točil Sokolovo, ale já jsem ohluchl.

Do Ameriky jste ale mohl odjet už v roce 1977, kdy jste se s Milošem Formanem pustili do světoznámého muzikálu Vlasy. Jak to, že vás pustili za hranice, vždyť mnozí umělci směli za železnou oponu až po roce 1989?
Jednoduché to nebylo. Miloš mě jako kameramana pozval už na natáčení Přeletu nad kukaččím hnízdem, s Jackem Nicholsonem v hlavní roli. Za ten film získal v roce 1976 Oscara. Producent filmu tehdy do Československa poslal scénář, a myslel si, že bude stačit, když nenapíše jméno režiséra. Tenkrát si mě pozval jeden úředník a řekl: Nemysli si, že nevíme, kdo ten film bude točit. Forman! Jestli chceš dál dělat svou práci, hned za dveřmi na to zapomeň. Byla to fakt blbá doba.

Ale nakonec vás přece jen pustili, byť pro jiný film...
Kameraman patří mezi lidi, kteří nejsou nositeli myšlenek, pouze realizují myšlenky druhých. Myslím, že právě proto na mě režim nebyl tak tvrdý. Od natáčení Vlasů jsem ven zároveň mohl a nemohl. Kolem každé zahraniční nabídky se odehrávaly nejrůznější tahanice, a nikdy nebylo jisté, jak to dopadne. Pokaždé se to muselo schvalovat. Doma jsem ale natočil už jen dva filmy - Božskou Emu o operní zpěvačce Emě Destinové a Příběh lásky a cti o vlastně nenaplněném vztahu mezi Janem Nerudou a Karolínou Světlou.

Naposled jste stál za kamerou v roce 2001, už nemáte chuť pustit se do dalšího filmu? Ani s Milošem Formanem?
Nejsem zdravotně v pořádku, beru prášky, a už mi nestojí za to, do něčeho se pouštět. Být někde půl roku na natáčení už pro mě není. S Milošem jsme se už dohodli. On je tvrdší a taky má malé děti, o které se musí postarat. Navíc mám pocit, že v Americe se stárne později, lidé běžně pracují do vyššího věku než u nás. Možná je to tím, že Američané neprožili to co my. Na nás se komunistický režim hodně podepsal. Ale nemůžu úplně stoprocentně říct, že by mě někdo nebo nějaká opravdu zajímavá látka nezlákali. Úplně si ještě ta dvířka nezavírám. I tak mám co dělat. Dělá mi velkou radost, že se můžu věnovat filmové škole v Písku.

S filmem jste prožil několik desítek let, získal jste spoustu zkušeností. Nikdy vás nenapadlo pustit se do režie?
Samozřejmě mě to napadlo. Dokonce byly i nějaké nabídky. Abych natočil scénář Jana Procházky, v Anglii mi nabízeli Evžena Oněgina. K režii mi párkrát chybělo jen několik posledních krůčků, ale prostě se to nenarodilo. Když jsem byl mladý, představoval jsem si, že bych sám našel nějakou látku a zrežíroval ji, ale v dospělosti mě tohle přání opustilo. Dnes nelituju, že jsem žádný film nerežíroval, netrápí mě nenaplněné ambice. Hrozně mě bavily všechny filmy s Milošem Formanem, protože jsme realizovali naše nápady. A říkali jsme - co si neuděláme sami, to nemáme. Přes všechno špatné, co mě dosud potkalo, musím říct, že jsem měl nádherný život.

Váš syn David je úspěšný režisér a producent. Vedl jste ho k filmařské profesi, nebo jste mu naopak filmařinu rozmlouval?
Mého otce děda podporoval v tom, co si vybral. Také můj otec podporoval mě a do ničeho mě nenutil. Já jsem stejný postoj zaujal ke svému synovi. Tak to v naší rodině chodilo. Myslím, že není správné chtít dětem nalinkovat jejich život, měly by jít vlastní cestou. David chtěl už od dětství jít k filmu. Vlastně musím přiznat, že jednu věc jsem mu rozmluvil - aby dělal kameru. Když vidím jeho film, nijak mu do toho nemluvím, ale podporuju ho. Mám radost, že pracuje v době, kdy už neexistují instituce, které do všeho mluvily a všechno musely schvalovat. Co a jak bude David dělat, je dneska jeho svobodná volba, žije ve svobodném světě.

Ptal se Boris Dočekal
Foto Markéta Navrátilová
Miroslav Ondříček (4. 11. 1934)
Světoznámý kameraman se nejprve vyučil laborantem ve Filmovém studiu Barrandov, později vystudoval večerní školu filmové tvorby při pražské FAMU. Proslul zejména spoluprací s režisérem Milošem Formanem (Konkurs, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, Vlasy, za filmy Ragtime a Amadeus byl nominovaný na Oscara) i s dalšími výtečnými filmaři (Ivan Passer, Lindsay Anderson, G. R. Hill, Mike Nichols). Za dlouholetý přínos českému filmu získal v roce 1999 Českého lva. Je členem Americké filmové akademie.